Procházka po filosofické zahrádce

Takovou zahrádku jsem si vždycky přál,“ vypráví Michal, statný čtyřicátník, který v Praze pracuje v jednom nakladatelství. „Přes týden mě bolí oči od monitoru, řeším stovky problémů, tady ze mě vždycky všechno spadne.“

 

Pohled do okolní zeleně mu dává za pravdu. Jsme jen pár kilometrů od Prahy, na jednom z kopců nad štěchovickou přehradou, přesto dýcháme naprosto svěží vzduch, je tu klid a zahrádka tone v uhrančivé hře stínů a ostrého letního slunce.

 

Sošky, cingrlátka, svícínky nebo jen kamínky jsou vůbec Michalovou specialitou. Na­jdeme jich tu minimálně dvě desítky. Leží v trávě, kývají se ve větru přivázané ke stromům, lesknou se na terase. „Hodně jsme s mou paní cestovali,“ vysvětluje Michal. „Projeli jsme řadu zemí a odevšad jsme si přivezli různé úlovky. Máme rádi věci, co hodně pamatují. Nevadí nám, že jsou třeba potlučené nebo nepotřebné. Vyzařují zvláštní melancholii. Myslím, že se sem hodí. Necháváme je tak, jak jsou.“

 

Přirozenost jako by zde vítězila. Hlavním architektem zahrádky se stal čas. Michal to potvrzuje: „Vlastně to tu necháváme ve stejné podobě, v jaké jsme pozemek získali. Sekáme samozřejmě trávu, prořezáváme stro­my, na příští rok plánujeme velkou rekonstrukci srubu, ale zahrada zůstane stejně tajemná, jako je nyní.“

 

Filosofie Michala má něco do sebe. Každý větší zásah by spleti zelených větví, slunce a zídek vzal půvab. Kouzlo zašlé krásy, v němž se báječně odpočívá. „A v noci tu tiše zní zvonečky. Slyšíte je? Myslím, že naši zahrádku chrání andělé.“ Třeba je to tak. Rozhodně je tenhle jakoby zapomenutý kout naprosto božské místo.