Růžičková zahrada

Jak kdysi zahrada vypadala, vzpomíná dnes nejstarší obyvatelka, paní Alena: „Když jsem se sem v roce 1949 přivdala, vedly po obvodu zahrady pískové cesty, v přední části doplněné rabaty růží ve tvaru protáhlých obdélníků, byly tu mohutné smuteční vrby a ovocná část plná třešní. S manželem jsme nejdříve obměnili stromy a keře v ovocné části zahrady a také trochu omezili cesty, které byly  časově velmi náročné na úpravu. Rozhodující změna přišla v 80. letech, kdy jsme začali měnit okrasnou část na volně pojatou anglickou zahradu. Ta se stále zvětšovala až do dnešní podoby, kdy je celá zahrada vlastně malým parčíkem.“

Všichni udělají moc

Vila Růže nenese své jméno nadarmo. Po zahradě vonělo plno růží a růžiček, ať už stromkových, keřových nebo pnoucích. Dnes krášlí růže jen středovou část a také úzký pruh za domem, kde vystřídaly rododendrony, které uplavaly při povodních před 7 lety. Pnoucí krasavice tak z jedné strany skvostně olemovaly dům. „Samozřejmě je třeba dávat jim fazonu, jinak bychom brzy dopadli jako u Šípkové Růženky,“ pokračuje s úsměvem paní Alena.

„Když žil tchán, mívali jsme zahradníka, později jsme museli všechny práce zvládnout sami s manželem. Časem nám začali se zahradou pomáhat i syn a dcera, a vlastně celá rodina. Všechny zahrada naštěstí zajímá, a tak si každý vybral, čím jí prospěje. Zvlášť syna zahrada a dendrologie bavila, což je pro zahradu velká výhoda.“

Lesíček i sad

Původně byl na zahradě malý les. Časem ale přišly tři vichřice a zbylo z něj jen několik stromů. Jedna přišla od severu i od jihu, takže stromy napadaly přes sebe, před čtvrtstoletím neodolaly živlu ani stříbrné smrky, a to byl jeden z nich dokonce upevněn lanem z výtahu a kotvený patkou. Všechno zlé je ale vždy pro něco dobré, lesík tím ustoupil palouku, což teď přidává zahradě na kráse. Stromy se tak během let průběžně doplňovaly hlavně o různé kultivary jehličnanů, především cypřišků (Chamaecyparis), zeravů (Thuja) a jalovců (Juniperus), ale také o nové módní čarověníky (zakrslé mutace) borovic, smrků a jedlí a o další méně vzrostlé jehličiny, které se sázely na nově vzniklá alpina a harmonicky propojily skalkovou část s mohutnějšími stromy lesíčku.

V zadní části zahrady byl dříve jabloňový sad, jabloně se pak vykácely a založila se broskvová plantáž, která čítala v době největšího rozkvětu sto broskvoní. „Nestačili jsme česat,“ vzpomíná paní Alena, „hodně lidí si k nám chodilo pro ovoce.“ Po velké vodě už plantáž neobnovili a místo toho udělali z celé zahrady volný malý parčík. O tom, že to byla radostná práce, nás přesvědčil syn paní Aleny, Kamil: „Vždyť všude se nabízí tolik zajímavých dřevin, jehličnatých i listnatých, keřů s kvantem kultivarů od každého druhu, trvalek a okrasných trav. Stačí si jen vybrat a přemýšlet, jak co sesadit. Také je třeba vidět trochu do budoucna, protože ty krásné věci rostou a rostou…“

Ostrůvky v zeleni

V zahradě plují v travnatých plochách ostrůvky s koniferami, keři a květinami. Všechna zeleň se musí prořezávat a prosekávat, aby šlo sekat trávu zahradním traktůrkem. S přihlédnutím k ploše zahrady se tak ušetří spousta práce, sekání tak zabere jenom 3 hodiny. Ostrůvky se pak musí ještě obkroužit křovinořezem, čímž se dodá tvarům na eleganci.

Je těžké si jen představit, že se musely po velké vodě všechny trávníky zakládat znovu. Na zahradě leželo půl metru bahna, shrnovalo se a nakládalo bobcatem. Povodeň zničila také půl skleníku a spoustu rostlin. O ně tu ale rozhodně není nouze. „Syn dřív hodně množil a stále kupuje speciality,“ říká paní Alena. „Problémem bývá, kam nové přírůstky dát. Držíme se zásady, že další „kolečko“ v trávě nesmíme přidat, a tak se naše ostrůvky stále zvětšují.“

Zeleninová zahrádka tu byla odjakživa. Teď je hodně zmenšená, rostou tu okurky, saláty, papriky… „Všechno vypěstuji ze semínek. Kedlubny, zelí, kytičky. Takže pořád pleju a okopávám, skleník a sadbu mám na starost já, do toho se nikdo moc nehrne,“ usmívá se.

Dávka exotiky

Z letniček sázejí ostálky (Zinnia), ozdobný tabák (Nicotiana), astry (Aster), měsíčky (Calendula), nestařce (Ageratum), gazánie (Gazania), hledíky (Antirrhinum). Z trvalek si nejvíc oblíbili třapatky (Rudbeckia), hlavně pro pestrost barev – od žlutých po hnědé – a také afrikány (Tagetes), i proto, že jsou půdopokryvné a neroste pod nimi plevel. Základem jsou ale trvalky, není s nimi tolik práce.

V zahradě se krásně vyjímají také exotické stromy. Za zmínku stojí pavlovnie (Paulownia), která roste u bazénu, se silnými větvemi a velkými jasně světle zelenými listy. Podle slov pana Kamila neexistuje strom, který by měl tak velké listy (jen nesmí přijít kroupy). Je překrásná zvlášť v květu, když se celá oblékne do jasné modrofialové barvy. Další velkou parkovou záležitostí a skvostnou solitérou je katalpa (Catalpa) u zahradního sezení, s rozložitou korunou, krásnými listy a nápadnými bílými květy s fialovou kresbou uvnitř koruny. Hodný obdivu je také tisovec (Taxodium), jehličnan, který se na podzim odívá nádhernými tóny oranžové až rezaté a na zimu opadává. Upoutá také 5 druhů jinanů (Ginkgo), obzvlášť zajímavé jsou ty s panašovanými listy. Nepřehlédnutelné jsou konifery, kterých je tu mnoho druhů, zvlášť různé smuteční, převislé formy nebo barevné panašované, zlaté, stříbrné, modré. Za zmínku stojí i dva exempláře metasekvoje (Metasequoia), hlavně solitéra před domem. „Je jedním z nejmohutnějších v Čechách,“ upřesňuje pan Kamil, „je to unikátní strom, který plodí. Po zahradě se každým rokem najde několik semenáčků, takže uděláme radost kamarádům.“ Jehličiny jsou vždy krásné v kombinaci s rododendrony, tady jich najdete několik desítek, botanické, stálezelené kultivary a kvanta drobných azalek všech botanických skupin.

Kámen a voda

Zahradu zkrášlují alpina, která jsou výsadou pana Kamila. Vypadají, jako by tu byla odnepaměti. Nejsou vysoká, a přesto dokážou i pozemek v rovině zajímavě vytvarovat. Tomu vždy napomáhá volba kamene a nutno uznat, že roblínský červený vápenec je opravdu krásný. Skalky jsou domovem pro drobný hmyz, což přispívá k ekologické rovnováze v zahradě. Zejména ve spojení s vodou je kámen nepostradatelným prvkem. V této zahradě zdobí skalka i břehy rybníčku, umístěného na kraji lesíka. Vyhloubili ho v 60. letech paní Alena s manželem, původně jako malý, později ho zvětšovali až do dnešních rozměrů. K pravidelným starostem patří připouštění vody a samozřejmě čistění. Hladinu rybníčku občas rozčeří kromě spousty ryb i boxerka Sára (na této zahradě je už pátá v pořadí), která jim bezostyšně žere rozmáčené rohlíky. Když tu kvete do růžova kolkwitzie (Kolkwitzia), doslova zapomenete na všechny starosti a vzpomenete si na slova pana Kamila: „Snažíme se, aby zahrada byla hezky barevná a tvarově zajímavá v každou roční dobu, ale jaro je tady opravdu nejkrásnější.“