Zahrada plná důvodů k radosti

Obdivuhodná zahrada servíruje nesčetná malá i velká překvapení takřka na každém kroku. Nic tu nepřebývá ani nekazí dojmy. Ač má všecko od stromů po valouny v potočním korytě svoje pečlivě vybrané místo, nepůsobí zahrada vyumělkovaně, a to je na ní půvabné stejně jako párek zamilovaných hrdliček, který sem přilétá uhasit žízeň. K úžasu všech není dílem profesionálů, ale dvojice zahradních nadšenců Dany a Františka Grebeňových, na jejichž úspěchu se krom vřelého vztahu k přírodě podepsal vytříbený smysl pro detail a pořádek.

Historie pod povrchem

„Začali jsme od nuly,“ pustil se do vyprávění František. „V okolí bylo pár domů, jinak nic než širá pole.“ Ta mimochodem svádějí k poznámce, že zdejší kraj proslul pěstováním cukrové řepy.

Obec Semčice na Mladoboleslavsku se ovšem může pochlubit ještě jednou zajímavostí. „Ano, přímo na naší parcele proběhly archeologické vykopávky prokazující někdejší přítomnost kultur popelnicových polí,“ líčí František.

Po zasypání naleziště majitelé zahájili náročné terénní úpravy. Svažující se rohový pozemek vyrovnali, načež jej několika vlnami vysokými až tři metry rozčlenili tak, aby získali potřebné soukromí a mohli podnikat daleko nápaditější výsadby.

„Chtěli jsme všecko, co má správně založená zahrada mít. Průzory, křížení cest, vinuté pěšiny s překvapením na konci, vodní plochu nebo třeba průchozí oblouk,“ vypočítává Dana a popisuje, jak manžel jeden z oblouků vytvaroval z dlouhých výhonů mladé břízky. Tvarovací řez prospěl také převislé sakuře, která nad trávníkem rozkládá větve jako paraple, nebo letité akébii vrhající stín na jižně orientovanou terasu u domu.

S pokroucenými, do vysoka obnaženými kmínky a pravidelně zkracovanými šlahouny vypadá spíš jako exotický stromek než popínavka. „S akébií je to stejné jako támhle s vistárií,“ ukazuje František na hustou spleteninu, „čím víc ‚dostane nařezáno‘, tím je životnější,“ směje se.

Srdce bije pro borovice

I když tu občas zavoní meduňka, jde veskrze o zahradu pro okrasu. Velkolepé měřítko jí dávají vzrostlé stromy v čele s cedrem, metasekvojí, dřezovcem, akátem, jenž, zdá se, nedostál názvu odrůdy „Baby“, a překrásným javorem šedým, před jakým by se zastyděl leckterý exemplář z botanické zahrady.

V temnějším zákoutí, odkud se ozývá bublání vody, vyniká skutečná hodnota březové borky. Na jaře se pohledy upínají k azalkám a pěnišníkům, na podzim zase k okrasným jabloním Van Eseltine. „Snad zaprší,“ doufá Dana, „jinak je udolají žíznivé túje,“ pokyvuje směrem k úhledné smaragdové lince živého plotu.

Čemu sucho zatím nevadí, to jsou jedlovce, kobercovitě rostoucí skalníky, po nichž se prý příjemně chodí bosky, a majitelčiny milované borovice. Skoro všecky pocházejí od slovutného skalničkáře a pěstitele čarověníků Jiřího Balatky. Borovici lesní Watereri si Grebeňovi coby upomínku na dvacáté páté výročí svatby vysadili za dřevěnou lavičku, která vybízí k nerušenému odpočinku na cestě mezi stinnou úžlabinou, kde kapradiny rozvíjejí zelené vějíře, a zarybněným jezírkem s lekníny. Doširoka rozpažená nasycuje vzduch pryskyřičnými výpary.

„Až budeme jednou staří a nedobelháme se do lesa, posadíme se právě sem, protože přesně takhle voní les. Po dešti tu dokonce cítíme houby,“ raduje se Dana.

O tom, že si společně s mužem tvorbu zahrady užívali beze spěchu, svědčí celá řada rostlin, které potřebovaly spoustu trpělivosti, aby vůbec přežily. Nejednou se jim v zahradnictví zželelo boroviček polámaných, pomrzlých, o něž nikdo jiný nestál. „Co poraněných semenáčků, po kterých lesáci jezdili hlava nehlava, jsme objevili v lese skomírat. A podívejte, jak šťastně dnes vypadají, jako by si na nic zlého nepamatovaly. Z toho máme upřímnou radost.“

Důvodů k radosti je tu tolik, že nevíte, kam dřív s očima. Ke křišťálově čistému potůčku, kde cupitá konipas, na kyprej u břehu jezírka obsypaný motýly, do záhonu, v němž se druží růže s měsíčky a krásenkami, nebo na pařez z lesa, o který si divočáci drbali záda? Naproti mělčině, kde se občas zalesknou žabí kukadla, zvou k bližšímu prozkoumání roztodivné špirlice a mucholapky. Těmhle masožravkám prospívá kyselejší vlhká půda a slunce. Mrazivou zimu přečkávají pod chvojím.

A co je tohle? Na pěšině vystlané mateřídouškou vyčnívá hlíza větší než brambora. Tady je další, menší. Najednou jsou zploštělé hlízky všude kolem, i na svahu mezi kameny. Začíná být jasné, že jde o bramboříky. Jak Dana prozradila, zabydlel se zde brambořík jarní, břečťanolistý a ty, co právě kvetou, pocházejí z Černé Hory. Díky mravencům, kteří roznášejí jejich semínka, se to tu hemží růžovými květy od jara do zimy.

Nejtěžší koníček na světě

Už láskyplně opečovávaná zahrádka před domem prozrazuje, čemu kromě rostlin Grebeňovi dočista propadli. Důkazy o jejich sběratelské vášni jsou k vidění v trávníku, u jezírka i bazénu, pod stromy, na terase, u lavičky. Zkrátka všude tam, kde se našlo místo, leží, sedí nebo stojí kameny fantastických rozměrů, tvarů, struktur a barev z nejrůznějších koutů naší země i ze zahraničí. Ohromují rovněž svou tíhou, s níž si poradil jedině jeřáb.

„Našimi oblíbenci jsou kameny zvané sluňáky neboli ortokvarcity ze severu Čech. Mají dohladka omleté hrany, nikoli ostré jako kámen z lomu,“ vysvětluje František a dodává, že se na nich, zvlášť když jsou vyhřáté od sluníčka, pohodlně sedí. Danin tatínek říkával, že to jsou prý eratické (bludné) balvany z hrany ledovcové morény. Po cestě k jezírku neminete nádherný vápenec posázený mušlemi, který František zachránil před zkázou při budování dálnice.

Úžas však nebudí jen kameny v solitérním postavení, nýbrž i zídka z travertinů pro ještěrky a slepýše či umně vyskládaný skalní masiv porostlý dřevinami, vážící přes šedesát čtyři tun. A co teprve sbírka zkamenělého dřeva čili araukaritů? Nebyli by to manželé Grebeňovi, kdyby tyhle přírodní poklady neusadili do stejné červené hlíny, jaká je obklopovala na nalezišti v Nové Pace.

Většinu kamenů zdobí přirozeně vykapané prohlubně ve tvaru srdíčka nebo třeba fazolového semene, v nichž se hromadí voda z deště. To je panečku podívaná, když se k nim slétne parta vrabců následovaná modřinkami, rehky a nesmělými hrdličkami. „Všude jsou pak samá brka,“ smějí se František s Danou, a přitom nepřestávají žasnout, kolik čilého ruchu a s ním i radosti dokáže tvrdá, neživotná hmota kamenů do zahrady přilákat.