Tradiční jihočeské stavení z 2. poloviny 19. století, vzdálené sotva pět minut od hradu a zámku Stráž nad Nežárkou, v němž kdysi žila Ema Destinnová, roky chátralo. Manželům Gebrovým se ale podařilo vzkřísit ho znovu k životu. Od počátku však věděli, že jenom vyspravená střecha a hladce omítnuté zdi jim ke štěstí nepostačí, proto v okolí romanticky laděné chalupy založili zahradu, kterou zvelebují už víc než 20 let. Neohromuje ani tak velikostí, jako spíš vlídnou atmosférou vycházející ze všeho, co v ní žije, kvete a voní.
Divočina dává svobodu
Už od silnice poznáte, že zde bydlí milovníci kytek s tvůrčí duší a se smyslem pro hezké detaily. Prozrazuje to předzahrádka, tedy vlastně dvě. Jedna je před tou částí stavení, která slouží jako penzion, druhá zdobí průčelí domu obývaného majiteli.
Za rustikálním plůtkem z hrubě opracovaných dřevěných planěk, přiklopených malovanými hrnečky a částečně i listy břečťanu, se mezi růžovými keři roztomile proplétá voňavý hrachor a zimolez. K nim se přidružují slézy, kolotočníky, čekanky a všelijaké zvonky. To je panečku uvítací sbor do nitra zelené oázy! Tím je dvůr za obří bránou s vraty. Tady jsou k vidění hotové divy, které se dějí, jen když má člověk odvahu dovolit přírodě ukázat svou divočejší povahu.
„Zahrada je přirozená součást našeho života,“ svěřuje se doktor práv Jiří, „dává nám tisíc důvodů k radosti, ať už ji zdobí první jarní květy nebo poslední barevné listí.“ Golfový trávník ani geometricky stříhané ploty tady nemají šanci, zato divokou šalvěj z lesa nebo mrkev vypěstovanou ze semínek nasbíraných v příkopu majitelé vítají s otevřenou náručí.
Přírodní zahrada, ať už v ní roste, kolik rostlin chce, nedá moc práce s údržbou. Nikdo se tu nepachtí za každičkým plevelem a nedře se sečením trávy dvakrát týdně, což potvrzují Jiřího slova: „Zahradě dáváme svobodu a ona nám to oplácí stejnou mincí.“ „Jsme ve věku, kdy už si nemůžeme dovolit dělat to, co nás nebaví,“ dodává usměvavá Zdena.
Divím se, že se zahrada zdá být větší, než ve skutečnosti je. Mohou za to zelené vertikály tvořené jednak vistárií a přísavníkem pnoucím se po domovních stěnách, jednak stromy, jako jsou jedle, jabloň a stařičká hrušeň sloužící ke šplhu Zdenina oblíbeného břečťanu.
Okolo kmenů skotačí pestrá směs z floxů, kontryhele, kakostů či rozrazilů a jednoletých stříbrolistých starčeků přímořských, která se opakuje i na protějších záhonech lemujících základovou desku stavení.
Uzavřený dvůr má specifické vlhké mikroklima. Toho si ve stínu lískového keře vysazeného v rohu u vrat užívají zejména velkolisté rodgersie, bohyšky a kapradiny s udatnami.
Pohlednice z půdy
Stačí přejít příjezdovou cestu a ocitnete se v další zahrádce, kterou stejně jako dvojici předzahrádek může obdivovat každý, kdo do Plavska zavítá. Chodidla tu pevně podpírá kamenné dláždění, zatímco nad hlavou povlávají jemné závoje smuteční vrby. Posaďte se k jejímu rozpraskanému kmenu, utopte oči v protějším trojúhelníkovém záhonu plném kyprejů, zavinutek, echinaceí, bělotrnů a vůbec všeho, co chutná motýlům a včelám, a už se vám nebude chtít nikdy odejít.
Kromě dalšího zeleného ostrova klidu se zde manželům Gebrovým podařilo docílit ještě něčeho mnohem většího. „Všechno to začalo záhy po přistěhování,“ vypráví Jiří, „na půdě jsem našel pohlednici z první republiky a na ní malebnou scénku s venkovským rybníkem.“ Ten by nejspíš nadobro upadl v zapomnění, nebýt Jiřího, kterému se nakonec ve spolupráci s obcí povedlo vodní nádrž obnovit. Na jeho hrázi sice už netrůní duby, ani nepobíhají děti s housaty jako na obrázku, zato se můžete zaposlouchat do žabích trylků, a když na chvilku odtrhnete oči od mobilu, uvidíte mračna barevných vážek i čolky.
„Ať děláme cokoli, v první řadě pamatujeme na volně žijící tvory. My jsme pouze hosty v jejich světě,“ říká Zdena a vypočítává, kolik ptačích budek, krmítek, čmeláčích domečků a pítek po kmenech, větvích a zdech vyvěsili. „Támhle pod pařezem se zabydlela blatnice, z kamenného koryta pijí kosi, ve škvírách mezi kameny se prohánějí ještěrky a cestu nám občas zkříží slepýš či užovka,“ vyjmenovává Jiří, „řekl bych, že jim vyhovuje zdejší klid, protože nikde zbytečně nešťouráme,“ směje se.
Pozdě k večeru, kdy už nic nebzučí, neskřehotá ani nepípá, je v téhle části vsi, kudy nevede žádná hlavní silnice, léčivé ticho jako v lese. A když krajinu potáhne černý samet, nastane skutečná tma, rozředěná leda tak měsícem nebo světluškami. „V noci spíme líp než dudek,“ pochvaluje si Zdena.
Ateliér pod širým nebem
Zdena je výtvarnice a floristka, což poznáte z každého zátiší, kterého se její šikovné ruce dotkly. Vyšperkovat zahradu tak, aby vypadala stejně dobře jako tahle, vyžaduje velký cit pro detail, a hlavně hodně fantazie. Dejte jí pár suchých stonků s pichlavými plodenstvími lopuchu, která se tak snadno zacuchávají do psích kožichů, a ona vám z nich vykouzlí skvostné srdíčko.
Z odstřižků látky zhmotní zápichy do květináčů v podobě koníků a kuřátek, ze zbytků vlny zase roztomilé myšky ikonické pro Zdenin Ateliér Z & J Gebr, které často dotvářejí věnce z přírodních materiálů.
Na vratech visí mamutí věnec stočený ze sušených klasů hořčice, vyztužený naplaveným dřevem a přikrášlený mechovými bochánky. Uprostřed březového věnce září kousky bílých kmínků a pár dřeváků. Podkovy zase dekorují věnec upletený z makovic.
„Záměrně pěstuji to, z čeho potom tvořím,“ říká výtvarnice. „Ráda používám plodenství měsíčnice, výhony hrachoru vonného, břečťanu, na podzim nejrůznější listy. Lidé, pro které pořádám workshopy, se často diví, že něco pěkného může vzniknout z vyhrabané trávy nebo dokonce plevele.“ Pozemek lemují místo klasických plotů košíkářské vrby, ty každý rok poskytují spoustu materiálu nejen ke stáčení korpusů, ale také na píšťalky, které Zdena vyrábí s dětmi v rámci dílniček.
Začaly vás taky svrbět prsty? Klidně Zdenu navštivte a tvořte přímo s ní v nádherném prostředí CHKO Třeboňsko. Možnost pokochat se inspirativní zahradou manželů Gebrových a seznámit se s principy zahradničení v souladu s přírodou máte o víkendu otevřených zahrad, který se letos koná 10.–11. června. Nebo po dohodě na zj.gebr@seznam.cz.
