|
|
Kolik pater má duše režiséra a producenta Fera Feniče, jehož studio FEBIO se stalo fenoménem české nezávislé televizní tvorby? Optika, skrze níž sleduje svět, byla přece odjakživa bohatě rozvrstvená. Rozvrstvený je i byt. Kolik že má vlastně pater? Byt je třípatrový…, ale pokud budu počítat také mezipatro a dvoupatrovou terasu, tak je to vlastně pětipatrový mezonet. V nejnižší úrovni je zimní zahrada, sauna pro dva lidi a masážní sprcha. Pak se dá už jen stoupat a nahoře je moje oblíbená terasa. Vstup je velkorysý a nabízí průhled do zimní zahrady i pohled na hlavní schodiště… Jaképak hlavní schodiště, to jsou prostě schody, které byly součástí domovní chodby, jež vedla už jen k mému bytu. Požádal jsem, jestli mohu vstup posunout a tento prostor uzavřít. Díky tomu vznikla i celá řada rafinovaných úložných prostorů. To, co se snažíte odtáhnout od stěny, skříňku opravdu neskrývá. To mi jen trháte věšák ze zdi. Skříňka je vedle. Slouží na boty. Těší mě, že jste ji ani vy neodhalil. Máte skvělou kuchyň s přístroji, které by vám mohla kdekterá kuchařka závidět, takže předpokládám, že vaříte často a rád. Další omyl. Nevařím vůbec, a pokud by nastal stav nejvyšší nouze, zvládnu míchaná vajíčka. Rád si ovšem nechám uvařit. Navíc jsem zjistil, že kuchyň je mou nejoblíbenější místností. Vůbec to nesouvisí s vařením, spíš s dětstvím, a také je to jakýsi sociologický jev a já zapadám do běžného vzorku – a snad právě proto v kuchyni trávím nejvíc času. Tady nejraději čtu, píšu, telefonuji a dokonce právě v kuchyni nejraději sedávám i s nejbližšími přáteli. A co koupelna? Na stěnách je mramor…, chtěl jste snad beze zbytku naplnit definici snoba? Promiňte, vám se ta koupelna zdá snobská? V žádném případě, kdybyste mi neřekl, že je to mramor, všímal bych si více těch decentních detailů z bílého kovu… Máte pravdu, architekti mě od tohoto materiálu také nejdříve odrazovali. Jenže já chtěl obložení, které nepodléhá módním vlivům a nezestárne ani za sto let. Nechci už za svého života cokoliv znovu rekonstruovat. Vybral jsem typ mramoru, který je dost decentní a neměl by působit snobsky, protože sám snoby nesnáším. Nakonec i architekti akceptovali toto řešení. Většina lidí totiž stejně jako vy tento nenápadný vzor jako mramor nevnímá. Byt ukrývá rafinované úložné prostory. Byl to záměr? Ano, od začátku jsem chtěl, aby bylo kam uložit různé věci, od velkého počtu videokazet až po dřevo do krbu. Byt je atypický, s různými výškami a bariérami, navíc v chráněné památkové zóně, a tak se nedal vždy využít běžný nábytek. Mnoho věcí proto muselo být vyrobeno na míru. Ale například s postelí jsem spěchal, a tak jsem si ji koupil nejdřív, abych pak zjistil, že mi zcela nevyhovuje a musí být vyrobena na zakázku – je to přece tak intimní věc, ve které trávíme skoro třetinu dne, že nešlo ji nemít podle vlastních představ. Snad tak vznikl nadčasový kus nábytku, který dodnes nezestárl. Říkáte dodnes a trochu to vypadá, jako byste ve svém novém bytě bydlel kdovíjak dlouho. V jakém novém bytě? Bydlím tady od července 1985 a přesně před deseti lety, na Vánoce 1994, jsem jeho současnou podobu kolaudoval. Je to můj první byt, který zcela odpovídá mým představám o ideálním bydlení. A tak za tu dobu se vyměnily jenom židle v kuchyni a jednou se malovalo. A letos se ještě trochu zkultivovala zeleň na terasách, protože vše strašně vyrostlo. To, že působí tak současně, je důkazem šikovnosti architektů ze studia D a M, s. r. o. (Richard Doležal, Petr Malínský a Petr Burián), kteří tento nelehký interiér tehdy zpracovali velmi převratně a hlavně nadčasově. Uplatnili zde spoustu skvělých nápadů, které mi nejen zpříjemňují život, ale jsem si jistý, že byt bude takhle současně působit i za dalších deset let. Dobré byty stejně jako dobré filmy by neměl čas zásadně poznačit. Stejně jako nepoznačil úžasný výhled na celé Staré Město, kde mi nejvyšší terasa dovoluje občas si v létě rozestlat uprostřed Prahy pod hvězdami. Chcete mi namluvit, že spíte pod širákem? Jistě. Občas si v horkém létě rozestelu v pátém – nejvyšším – patře svého bytu, koukám na hvězdy a přemítám o duši, ději i obrazech filmů, které teprve možná někdy natočím… Fero Fenič -1969–1972 studium žurnalistiky na FF Univerzity Komenského v Bratislavě -1972–1978 studium dokumentární režie na FAMU v Praze -1977 – studijní pobyt na Centro sperimentale di cinematografia v Římě – 1991 – zakládá filmovou a televizní společnost FEBIO, jejímž je ředitelem -1993 – zakládá mezinárodní přehlídku filmů, televize a videa FEBIOFEST, jejímž je ředitelem – Natočil ve vlastní režii třicet krátkometrážních filmů, dva středometrážní a čtyři celovečerní filmy (Džusový román, Zvláštní bytosti, Česká soda, Brehy nehy) – V současné době patří k nejvýraznějším počinům společnosti FEBIO pořad Cestománie, vysílaný televizí Nova – Za svou režijní a producentskou práci získal mnoho domácích i zahraničních ocenění Kontakt: D a M (Architektonická kancelář Doležal a Malínský), Nad Malým mýtem 1739/2a, Praha 4-Braník, tel.: 224 464 761, e-mail: dam@dam.cz, www.dam.cz text: Petr Tschakert foto: Studio Fotograf zdroj: Moderní byt 12/2004 |
Fero Fenič – 5 pater do duše
Před lety promítala studentka dokumentární režie pražské FAMU svému pedagogovi snímek o nemohoucí stařence, která jedla polévku a třesoucí se rukou se nemohla strefit lžící do úst. Na hluboce lidské sdělení byla nadějná dokumentaristka náležitě pyšná. Čekala pochvalu. „Vypněte to!“ řekl. „Prosím?“ – „Vypněte to. Na vašem místě bych kameramanovi sdělil přesně tohle… a místo snahy parazitovat na nemohoucnosti stáří, bych té ženě pomohl se najíst.“
