Na stěně visí plakát s namodralou reprodukcí obrazu Vincenta van Gogha, voníte po parfému Angel, jenž se skrývá v modrém flakonu, i některé zdi vašeho bytu jsou modré.

Je to vaše barva?

Chtěla jsem každou místnost jinak barevnou. Zaprvé mi barvy dodávají energii, zadruhé se necítím ve svém bytě jako v koňské stáji, zatřetí si slunce na těch barevných stěnách ze stínů a odstínů samo vytváří impresionistické obrazce.

Řídíte se v životě také barvami?

Jistě. Podle jejich kombinací si například vybírám restauraci, v které se hodlám navečeřet. Barvy jsou pro mne velmi důležité, mimo jiné i proto, že každá z nich vyvolává v člověku zcela jiné asociace. Žlutou, až lehce oranžovou mám v dětském pokoji, je to pozitivní a úsměvná barva. Modrou mám v předsíni, to aby přechod z bytu, kde vládne především umělé osvětlení, do volného prostoru venku nebyl tak výrazný.

Ze všeho nejvíc však miluju barvu dřeva, pro mě je to ta nejdůležitější barva v bytě. Vyvolává důležitý pocit hřejivosti, proto jsem také nechala zrekonstruovat v předsíni starou podlahu.

Váš byt se zdá tak světlý…

To není jenom sluncem. Já si potrpím na světla, na mnoho světel. Nemám ráda temná zákoutí a zastíněné byty, mám v nich pocit tesknoty, pochmurnosti a osamění.

Plakát s van Goghovým obrazem večerní kavárny, který visí na zdi kuchyně, ale vyvolává přesně takové asociace…

Skutečně? Na mne působí úplně jinak. To je možná tím, že když jsem byla malá, dívala jsem se na něj z postele. Asi se mi vtiskl do podvědomí, dokonce se řídím podle jeho barevné nálady. Vždyť jsem si pořídila v Ikei stejně barevné židle.

Kde byl váš dětský pokoj s tímto plakátem?

Vyrůstala jsem v Praze na Smíchově, hned vedle Národního domu. V domě mého dětství se tam ještě dalo slušně žít. Byt měl vysoké stropy, kachlová kamna a na ulicích jezdilo málo aut. Dnes se Smíchov zase konečně začíná měnit k lepšímu.

Kolik jste vystřídala domů a způsobů bydlení?

V zásadě čtyři. Nejdřív městsky periferní Smíchov. S manželem Jiřím Kornem jsme bydleli ve vile v Podolí, kde byla sice zahrada, ale v blízkosti velice rušná silnice. Potom jsem bydlela na sídlišti v Modřanech a nyní v pražském centru.

Kde se vám bydlelo nejlépe?

Tam, kde bydlím nyní. Má to sice nevýhodu v tom, že byt je o několik místností menší, než by měl být, ale líbí se mi zde. Navíc nemusím jezdit autem, neznám dopravní zácpy a nemusím tolik spěchat. Je to prostě jiný styl života. Mám ráda ruch velkoměsta, kdy se musím vyhýbat lidem. Navíc je tu méně supermarketů, takže nakupuji v malých obchůdcích, čímž poznávám daleko více lidí než na sídlišti.

Vy ale nemluvíte o sídlišti s despektem.

To ne, protože i ono má svou zvláštní poezii. V Modřanech je dokonce klid a výhled do otevřené krajiny, což člověk v centru nezažije. Vládne tam sice přísná anonymita, ale zažívala jsem tam i neskutečné pocity. Fascinovaly mne výhledy ze šestého patra paneláku, který byl navíc na kopci. Pozorovala jsem ty domy pode mnou, večer se v nich vždy rozzářily tisíce oken, nade mnou se třpytila letadla chystající se přistát v Ruzyni a dole u řeky blikaly továrny a benzinové pumpy. Tma je na sídlišti velice milosrdná a překrývá všechny ty nepříjemnosti. Opravdu musím říct, že sídliště může mít za určitých okolností až bizarní kouzlo.

Prázdniny jste trávila také v Praze?

V Kostelci nad Orlicí, v půvabné východočeské krajině.

To musel být fofr, když jste do toho maloměstského poklidu vtrhla vy s vaším temperamentem.

Ani ne, já nejsem výtržník. Zatím. Docela jsem se tomu poklidnějšímu rytmu života na maloměstě přizpůsobila. Byl mi dokonce tak sympatický, že si dovedu představit, že bych v něm dokázala žít.

Jsou lidé, kteří se za celý svůj život nepřestěhují ani jednou, protože by to psychicky neunesli. Vám to nevadí?

Vůbec ne, kromě samotného aktu stěhování. To je ta nejúmornější věc, všechno to připravování, balení. Ale už nyní vím, že se budu muset přestěhovat. Vždyť tento byt má pouze předsíň, koupelnu, ložnici, kuchyň a dětský pokoj. A to je pro mne, mého přítele a dvě děti přece jen málo. Už se docela těším, až začnu zase zařizovat, až začnu zase hnízdit.

Neustále vás doprovází váš stylista Daniel Procházka. Má i on zásluhu na podobě tohoto bytu?

Nikoliv, Dan se stará pouze o to, jak vypadám, a s bytem má souvislost jen v tom, že mi do něj nosí tašky. Své byty si zařizuji zásadně sama, říkám tomu hnízdění. Velmi mě to baví a neustále v nich něco přesunuju. Naštěstí ale nemám tak velikou obsesi z přemisťování nábytku jako například zpěvačka Věra Bílá, která každou sobotu přestaví celý svůj byt.

Jste konzervativní a nedáte si do podoby svého bytu mluvit, nebo se necháte inspirovat?

To se přeci nevylučuje. Spíše než konkrétnosti na mne působí celkový duch. Když jsem někde na návštěvě, všímám si hlavně barev, celkového ladění a atmosféry.

Ve vašem bytě je příjemná atmosféra, možná i proto, že se zde člověk neostýchá odložit skleničku na nesprávné místo, aby náhodou nenarušil skrytou kompozici.

Byt má být k žití, není výstavním prostorem. Nelpím na věcech, dokonce ani nemám své stálé místo, kam si mohu sednout pouze já a nikdo jiný. Z mého bytu musí být cítit uvolněná nálada.