|
|
Dá se vůbec vydržet mít den po dni tolik let dopředu naplánovaný život? V mém oboru je to normální, tedy pokud jste úspěšný. Navíc to svědčí o zájmu divadel a hudebních vydavatelství. Jenže jak se s úspěchem na operní scéně slučuje vaše adresa? Bydlíte v malé vesničce na jihu Německa, a zatímco v Salzburgu byste si nasadila černé brýle, abyste unikla fanouškům, zde vám slouží opravdu jen proti slunci. Když se lidé stěhují na venkov, nejčastěji zvažují dostupnost kultury. Nebudete tomu možná věřit, ale nemohu si stěžovat, že bych se za celý rok nedostala do divadla (následuje smích). Miluji klid. Takže si užíváte klidu a komorně lidské nedivadelní role manželky a matky… Tu roli si vychutnávám. Volba adresy byla samozřejmě ovlivněna také potřebami dětí. Theo-dor půjde zanedlouho do školy a Dorothee je teprve třináct měsíců, takže si oba zaslouží čistý vzduch. Ve zdejším kraji je nejčistší vzduch z celého Německa a je tu i nejtepleji. Mezzosopranovým hurikánem jsem teprve, když sednu do auta a vyrazím na představení. Tady jsem laskavou maminkou, co utírá nudle a fouká na odřená kolena. Rodinné angažmá mě neskutečně baví a uspokojuje. Naučila jsem se obě polohy svého života spojovat tak, aby ani jedna neutrpěla. A co až děti vyrostou? Přemýšlíte, jestli vám bude zdejší bydlení vyhovovat i potom? Až děti vyrostou, tak si půjdou po svých cestách. Já jsem také odešla z domova v šestnácti. Myslím, že mi zdejší vesnička bude i v budoucnu vyhovovat. Vyrůstala jsem čtyři kilometry od Chrudimi, ve vesnici ještě menší, než je tato. Kolem oken nám občas projdou koně, nedaleko se pasou krávy, kytky tu díky podnebí kvetou déle než ve zbytku Německa, natož Čech. Není to úžasné? Výběr zdejší vesničky však určitě nebyl náhodný… Kdepak, měli jsme s manželem vyhlídnutých několik do-mů, ale všechny byly na místech, z nichž se do Freiburgu špatně dojíždělo. Proč ten ohled na Freiburg? Manžel Klaus Schiesser je první pozounista v tamním prestižním Süd West Rundfunk Orchester, takže jsem se mu snažila vyjít vstříc, ale jinak jsme dost dlouho hledali, abychom našli vhodný dům. Tento byl sice postavený už v osmdesátém pátém roce, ale měl styl a dal se upravit podle našich potřeb. Museli jste hodně upravovat? Od základů. Původní majitel byl sice architekt a navrhl skvělou stavbu, ale pak ji koupil jakýsi mírně dekadentní profesor. Nejoptimističtější barva stěn byla olivová, ale převládala zejména temně šedá a podlahy byly z černé žuly. Chyběl už jen katafalk. Takže jste rekonstruovali? Zrekonstruovali jsme interiér, a to od základů. Vše dekadentní včetně žuly šlo pryč. Stěny jsme nechali bílé a zařídili jsme se vzdušně a moderně. Dokonce jsme vybourali některé prosklené stěny, zejména ty, které oddělovali zimní zahradu. Vytvořili jsme velký polyfunkční prostor. Oboustranný krb přístupný z obytné části i ze zimní zahrady je skvělý nápad. Byl váš? O nápady se s manželem demokraticky dělíme. Ve vkusu a názorech na bydlení se naštěstí shodneme. Ten krb byla původně rustikální kachlová kamna. Vybourali jsme je. Nemáte ráda kachlová kamna…? Zdála se vám málo nadčasová? Nadčasová? Víte, jak bych to řekla…, vyhovovalo to sice zdejšímu vkusu jižního Německa, ale v mém bytě takové věci nemají místo. Já bych to prostě nevydýchala. A co sousedé? Jsou to patrně vesnické typy a vy jste mimořádným zjevením v jejich světě. To se opravdu mýlíte. Faktem je, že někteří nám občas dávají na dveře lístek, aby naše návštěvy přeparkovaly vozy, protože se nedostanou do svých garáží, nebo abychom se ztišili, pokud manžel cvičí a já zpívám naplno, ale vesničané, jak je chápete vy, to rozhodně nejsou. Čím se od nich liší? Třeba ten napravo sbírá porsche. Nikoliv modely, ale skutečné vozy a má jich přibližně deset. Patří mu největší vydavatelství několika vlivných novin ve zdejší spolkové zemi Bádensko-Würtenbersko, takže je to takový náš malý mediální magnát. Z demografického hlediska je to rozhodně zajímavější než ovládat ve stejném oboru Českou republiku. Nesmíte zapomínat, že Němců je celkem osmdesát milionů. Přiznám se, že na jeho místě bych několik těch vozů proměnila na peníze a věnovala je třeba dětským domovům, ale to je dáno poměry, z nichž pocházím. Tady se to bere jinak. Máte tedy zajímavé sousedy… Uvědomte si, že jsou zde nejdražší pozemky v celém Německu a tomu odpovídá i druh lidí, kteří je kupují. Někteří jsou absolutní snobové, to je všude stejné. Jenže mně se zde hrozně líbí… a snobové jsou i v Čechách. Je výhodou mít za souseda mediálního magnáta? K tomu, jak zpívám, mi to určitě nepomůže. Navíc, nedělám regionální kariéru. V Londýně nebo New Yorku je mi platný… Kdyby vedle něj bydlel Schumacher, tak by možná zvedl hlavu od svých porsche…, ale Pecková? V patře jsem se při své nešikovnosti zamotal do jedné z vašich rudých koncertních rób, máte červenou pohovku, barové židle, rudý corianový povrch kuchyňské linky. Rozhodně se tedy nedá říct, že byste odmítala červenou. Až takhle se vám pod kůži zaryla Carmen? Kdepak Carmen. Jsem skopec a nevím, jestli na to věříte, ale červená ke skopcům patří. Rudou jsem milovala odjakživa. Dodává energii, a pokud je v interiéru jen v úsporné formě, tak oživuje, ale neobtěžuje. Jak vaše děti snášejí maminku na prvních stránkách? Smějete se i v reálu, ale nad krupicovou kaší máte přece jenom jiný výraz než na obálkách časopisů, které jsem zahlédl na polici v patře… Fotky lžou… a v mém případě bohužel v můj neprospěch. Kdysi mě fotil jakýsi americký fotograf. Půl dne mě svítil, nechával mě složitě líčit a stále mě uklidňoval: „Paní Pecková, to bude O. K.“ Na těch fotkách pak byly všechny chyby, které ve skutečnosti ani nemám. Pro všechny případy jsem je nechala vyretušovat, jenže on ze svých originálů fotografií slavných osobností uspořádal výstavu. Zvětšil je do nadživotní velikosti a já jsem tam visela na zdi s příšernými vaky pod očima a měla jsem chuť ho zabít. Dagmar Pecková 1985 po neúspěšném hostování v pražském Národním divadle odchází do Semperovy opery v Drážďanech 1989 stává se sólistkou Státní opery v Berlíně 1991 stálý host Státní opery ve Stuttgartu 1992 hostuje v operním domě Chatelet v Paříži 1993 hostuje v opeře v Hamburgu 1994 turné s Liverpoolským královským orchestrem 1995 debutuje v londýnské Wigmore Hall 1997 narození syna Theodora 1998 debutuje v londýnské královské opeře Covent Garden 1999 zpívá Carmen v pražském Národním divadle 2001 narození dcery Dorothey 2002 hostování v opeře v Salcburku a recitál v Carnegie Hall v New Yorku text: Petr Tschakert foto: Pavel Vítek |
Komorně lidská role Dagmar Peckové
Cesta se s každým kilometrem klikatila a fučel nepřekonatelný vítr. Nápisy s názvy měst pomalu vystřídala jména drobných vesniček. Nedaleko jihoněmeckého Freiburgu se silnice prudce zaryla do polí a zamířila před jeden z mnoha pečlivě upravených domů. Majitelka otevřela dveře, držela roční holčičku a přijala mě jako souseda, který se právě stavil na kus řeči. V hale hořel krb, z kuchyně se linuly vůně a ve vzduchu hřála pohoda. Ani stopa po slávě, záplavě květin, frenetickém potlesku a třpytivém světě mezinárodní hvězdy, jejíž jméno zaručuje vyprodaná představení. Dagmar Pecková mi dovolila vstoupit do soukromí zcela mimo plánovaný program. Podle diáře má totiž volno až v lednu roku 2007.
