Lenka Termerová: V příštím životě budu designérkou…

„Ten dům, kde jsem vyrůstala, měl také domovníka, který nás chytal, když jsme jezdili po zábradlí. Vybavuji si, jak se svou paní leštil chodby a schodiště – a to všechno v padesátých letech! Asi tehdy setrvačností dožívala první republika.

 

Každá doba v lidech ještě nějakou chvíli přetrvává. Ostatně jsme toho svědky i dnes. A tenhle pohodlný a krásný dům – můj domov – mě poznamenal na celý život. Často slýchávám od lidí, kteří vyrostli na sídlišti, že milují novostavby. Rozumím jim, protože já jsem zase schopna žít jen ve starých domech,“ říká Lenka Termerová.

Je pravda, že na změny si zvykám rychle, jen musím bydlet ve starém domě. Teď si nostalgicky vzpomínám na svůj první samostatný byteček v hereckém domě v Ostravě, kam jsem nastoupila po studiích na AMU. Byl zařízen převážně nábytkem z bazaru a poznamenán mou velkou slabostí pro natírání. V divadle mi tehdy říkali latexová Lény.

 

A pokud jde o Prahu, mám ji ráda celou. Zvláštní slabost mám pro architekturu 20. a 30. let, ale úplně nejradši mám Josefov na Starém Městě. Miluji prostor za Uměleckoprůmyslovým muzeem, Pařížskou, Kozí až po Řásnovku. A také mám ráda Hanspaulku, kde jsme přes dvacet let žili a vyrostly tam moje děti. To je zase jejich domov. Hanspaulka je, nebo alespoň byla, vesnice v Praze. Zaznamenáte tam všechna roční období: na jaře kvetou stromy a kytky v zahradách, když je vysvědčení, tak trháte třešně, v zimě odklízíte sníh a děti bruslí na rybníku. A taky je tam hospoda Hautiš, kde vznikla celá jedna muzikantská generace. A přídavkem ještě krásná funkcionalistická architektura Na Babě.

 

Moje slabost je přestavování. Čas od času musím přestavět byt, což těžce nese můj muž, který je chtě nechtě (spíš nechtě) do toho zapojen. Ráda se obklopuji grafickými listy, obrazy Preissiga, Šímy, Toyen a také obrázky mého muže i kresbami vnoučat. Vozím si kameny, kamínky a polštářky z cest. Na stěnách visí černobílé fotografie.

 

To je těžká otázka. Tolikrát jsem si říkala, tady bych chtěla žít! Líbí se mi Toskánsko, mám ráda moře, hory a anglický venkov také není špatný. Ale přece jenom jsem městský člověk, tak proč ne Paříž? Ideální by byl krásný kamenný dům na kopci s výhledem na moře, ale uprostřed Josefova.

 

Na showroomech je úžasné, že se tam nepovaluje nic zbytečného. Jsou tam jen krásné věci. A v případě italského nábytku, myslím, opravdu špičkové. A co je nejlepší, je tam prostor. Mám ráda prostor, ale v mém případě se vždycky stane, že ho zaplním věcmi. Asi nejsem schopna se věcí zbavovat. Budu se nad tím muset zamyslet. Líbí se mi, jak ke svým domovům přistupují Francouzi. Jsou velice otevření novinkám, aniž jim slepě podléhají. Mají rádi své tradice, ale nebojí se kombinovat. Takové bydlení je mi asi nejbližší. Líbí se mi třeba minimalistické kuchyně, ale celý byt bych takto zařízený mít nechtěla. Potřebuju mít okolo sebe věci, které mám ráda a mám k nim vztah.

 

Před sedmi lety jsme se přestěhovali do centra a stěny všech místností jsme vymalovali na oranžovou, cihlovou a porcelánově světle modrou. A nyní opět cítím velkou potřebu mít bílou, alespoň v jednom pokoji. Chudák můj muž. Přiznám se, že mě baví zařizovat byty. Kdybych se znovu narodila, chtěla bych být designérkou. Vždycky, když k někomu přijdu do bytu, hned ho v duchu zařizuju. Pro naši rodinu je kuchyň nejdůležitější místností. Vždycky to dopadne tak, že jsme všichni v kuchyni. Asi nějaký atavismus. Pro mě je krásná veliká kuchyň anebo spojená s obývacím prostorem.