|
|
Zařizovala jste už tři byty a teď dům. Je zařizování váš koníček? To ani ne, je to spíš taková náhoda. Osud vás někdy zavede jinam, takže najednou zařizuje byt, protože… třeba začínáte žít s jiným člověkem. Vždy je ale zajímavé, že si pokaždé říkáte: Vyvaruj se všeho, co ti vadilo v předchozím bytě. Pak se jednoho dne v novém bytě rozhlédnete a zjistíte, že se vám stýská po věcech, které byly v tom minulém. Vždy jste upřednostňovala minimalismus, strohost a modernu, nebo jste k tomu musela dozrát? Vyrostla jsem v rodině, kde se ctily starožitnosti, a podle toho vypadal i můj první byt. Na starožitnosti jsem neměla peníze, tak jsem jej zařídila rustikálním nábytkem. A cítila jsem se v tom nábytku moc spokojená. Za to, že jsem se potkala s moderní architekturou, může můj současný manžel. Začala jsem se mnohem víc zajímat o naše i zahraniční architekty a designéry. Některé z nich jsem poznala osobně, a byl to pro mě stejně silný zážitek, jako když jsem se sešla s Annie Girardotovou nebo Michelem Piccolim či Charlesem Aznavourem. Poznala jsem například pana Gehryho, který stavěl Tančící dům, nebo Jeana Nouvela, který dělal Smíchov. Mám ráda Ingo Maurera, to je král světel, například osvětlení výstavy Mistra Theodorika v Anežském klášteře bylo jeho dílo. Jsem ráda, že i já se v soukromí mohu dívat na jeho světla. Dalším mým favoritem je designér Philippe Starck, který navrhuje snad všechno, od nábytku přes talíře, vodovodní baterie až po baťůžky a cestovní tašky. Mimochodem moc pěkné. A co čeští autoři? Mezi českými designéry mám také spoustu oblíbenců. Pro mě je to prostě úplně jiný svět než ten divadelní. Jsou sice oba tvůrčí, ale tito lidé po sobě něco zanechávají, a to je krásné. S moderní architekturou jsem koketovala, už když jsme stavěli půdní byt. Tam jsme ještě spojovali modernu se starými věcmi, které jsme měli po rodičích. Ale chaloupku jsme pojednali hodně moderně. Stojí u lesa, a tak jsme použili ve velké míře dřevo a k němu jako kontrast kov. Interiér jsme se snažili zařídit hodně jednoduše, účelně, ale hlavně pohodlně, vždyť je to dům na prázdniny a víkendy. Co předcházelo tomu, že jste se rozhodla postavit domek? Je za tím třeba i to, že se vám už nechce jezdit na místa, která neznáte, ale že chcete i ve chvílích volna být v podstatě doma? My budeme pořád jezdit i na místa, která neznáme. Já ráda cestuju, v poslední době hlavně v zimě za sluníčkem, protože v létě je teď tady tak krásně, že je škoda jezdit někam k moři, kde je moc lidí. Že jsme si vybrali pro dům tohle místo,není náhoda. Můj manžel zdejší kraj dobře zná, jednou jsme tady jen tak courali a objevili je. Řekli jsme si, že tady by měl stát náš dům. Byly pro to dva důvody: nádherný výhled a kousek na golf. To byl základ pro koupi pozemku. Pak ovšem přišlo to, co bylo snad nejsložitější, získat v našem věku půjčku. Stavět jsme tedy začali asi až po pěti letech a stavba se protáhla na rok a půl. Bylo to dlouhé. Neměli jste chuť to někdy vzdát? Ale ne, teď se nám ta doba čekání bohatě vrací. Je tu hezky. Pořídili jsme si bazén, moře to sice není, ale plavat se v něm dá. Snažíme se trávit volný čas tady, člověk si tu lépe odpočine než v Praze. Já mám dva měsíce divadelních prázdnin a snažím se volno ctít. Pochopitelně, kdybych dostala hlavní roli ve filmu, šel by odpočinek stranou. Podle čeho jste vybírali architekta? Manžel je developer – což je, řečeno mně blízkou hantýrkou, vlastně produkční. Developer je třeba Trump, ale ten vlastní miliony dolarů. Koupí pozemek, sežene architekta, pak postavený dům pronajímá nebo prodává. Je to člověk, který se stará o celý projekt. Manžel se dlouhá léta přátelí s holandskou architektkou Saskií Fokkemou. V Praze spolupracovali například na bytovém projektu v ulici Charlese de Gaulla. Oběma se nám její práce moc líbily. Proto jsme jí navrhli, aby byla tvůrkyní i našeho domu. Saskia udělala základní návrh a pak jsme jí do toho oba mluvili, hlavně můj muž. Ale nebylo žádné dohadování, dost jsme se všichni tři shodli. Líbil se nám velký volný prostor. Prvek, který jsme si prosadili, byla oranžovočervená barva v interiéru. My už máme s barevností své zkušenosti, v bytě jsou například světlemodré dveře a vypadá to moc hezky. Nápadem mého muže jsou ještě dvě okna nebo spíš průhledy do pracovny (průhledy nad kuchyňskou linkou), původně měly být oba prostory zcela oddělené. Proč právě oranžovočervená? V obývací části je použito hodně šedé barvy, oranžovou barvou na oknech a kuchyňské lince jsme celý prostor rozsvítili. Zdálo se nám, že právě tahle barva se hodí jak ke kovu, tak ke dřevu. Na parapety a trámky mezi okny jsme použili holubičí šeď, vybírali jsme i barvu parket. Strop jsme chtěli z přírodního dřeva, aby na něm vynikla celá konstrukce. Nezakrýváme ji, naopak je tady přiznaná. Od podpěr vedou křížem vzpěry, které drží tu ocelovou konstrukci. Všechno je vidět – a mně se to líbí. Krb měl být celý v sádrokartonu, ale nám se moc líbil takhle syrový, hodil se sem, tak jsme ho nechali beze všech příkras. Máte v domě nějaké místečko, kam se ráda ukryjete před světem? No, ještě tady nejsme tak zabydlení, ale zatím mám moc ráda malinkou terásku u ložnice, tam si ráno dávám kafíčko. Mám to ráda i dole kolem kuchyně a venku na terase. Večer, když si v krbu opečeme maso, je tu příjemně. Ale že bych měla takový ten kouteček, kam bych si zalezla? Opravdu nemám. Asi je to i tím, že celý dům je otevřený. Prostoru na ukrývání moc není. Co si však užívám, a to můžu sedět i venku, je západ slunce. Východ je prý také nádherný…, ale ještě jsem ho nestihla. Tak pozdě spát nechodím. Když jste v telefonu říkala, že jste v interiéru použili ve značné míře kov, představovala jsem si něco, co působí chladně a neosobně. Není to pravda. Čím jste docílili toho, že i kov působí útulně? Patrně je to kombinací se dřevem. Kovu nebo spíš ocelové konstrukce zde není vidět tolik. Nepoužili jsme ani jednu cihlu. Z cihel je pouze sklep – aby se dobře vychladilo víno.
Když už máte všechno za sebou a děláte jen drobné dokončovací práce, a pokud byste byla opět na začátku, dala byste se do stavby znovu? Ne, bylo to hodně náročné. Ale když na všechno zapomenu a podívám se do kraje, cítím se zde neskutečně dobře. Krásně se tu usíná. Ráno mě budí zpěv ptáků a sluníčko, nemusíme mít závěsy…
Pokud byste měla váš dům a jeho interiér charakterizovat, co byste dodala? Stačila by mi pouhá tři slova: pohodlí, jednoduchost a vzdušnost.
Jan Švandová – vystudovala herectví na JAMU v Brně – hraje mimo jiné v divadlech Bez Zábradlí, Adrie a Hudebním divadle v Karlíně – natočila více než třicet filmů – hrála po boku Annie Girardotové nebo například Brigitte Nielsenové
Saskia Fokkema Architektonické studio SF Design Proslulá holandská architektka, která v současné době působí zejména v Paříži, ale i v dalších evropských městech. V České republice vyprojektovala například obytný komplex Charlese de Gaulla v rezidenční čtvrti v Praze 6.
Proč jste se rozhodla přijmout projektování domu Jany Švandové? Od počátku bylo jasné, že to bude zajímavá práce. Líbila se mi krajina, v níž se vila nachází, oslovila mě i přání paní Švandové, jak si svůj budoucí dům představuje. Mou snahou bylo zasadit dům tak, aby s okolím ladil, aby kopíroval vršky kopců, které se okolo nacházejí, aby do přírody vnesl závan svěžího moderního bydlení. Posazení v přírodě ještě umocňuje použitý materiál, v němž se objevuje i dřevo. Design interiéru je založen na prostoru, světle a flexibilitě. Cílem bylo postavit dům, který zapadne a nebude rušit sousedy.
Jak se vám s investorkou spolupracovalo? Paní Švandová ví, co chce, a dokáže to naprosto jednoznačně a srozumitelně objasnit. Kromě toho má ráda moderní architekturu a design. S takovým investorem je potěšení pracovat. Na díle, které nevzniká vzájemným soubojem mezi investorem a architektem, je to znát. Byla to velmi inspirující práce.
text: Jana Smutná (autorka je moderátorka Českého rozhlasu) foto: Oto Pajer |
Moderní chaloupka Jany Švandové
Jana Švandová je jednou z mála hereček, o nichž se dá říct, že zrají jako víno. Čas je pro ni tím nejlepším přítelem, možná za to může i její činorodost. Kromě doby, kdy byla nakrátko zastavena nemocí, ji při odpočívání nezastihnete. Třeba se to změní. Za Prahou vyrostl dům, který něžně nazývá moderní chaloupkou…, a k odpočinku přímo vybízí.
