|
|
Jak jste objevil tohle místo? Já ne, moje žena Uršula to tu objevila. Bydleli jsme léta v Praze v podnájmu. Před čtyřmi roky jsme se rozhodli najít něco k bydlení. Měli jsme docela štěstí, protože bývalí majitelé – mladý pár – zpočátku do domu hodně investovali, ale pak už na to asi neměli a vzdali to. Opustili rekonstrukci v polovičatém stavu. Domek dlouho nemohli prodat, tři roky byl opuštěný a oni pak začali zlevňovat. My se k tomu dostali v pravou chvíli.
Fakt je, že když jsem přijel poprvé, bylo to zpustlé, zarostlé. Místnosti se mi zdály malé. Uršula se mi dodnes směje. Měl jsem představu, že budeme mít jeden velký pokoj. Myslel jsem si, že se takový dům nedá najít, že staré domy takhle nejsou řešeny a že se musí postavit nový. Byly tu samé příčky, které jsme probourali. Původně byly v přízemí čtyři místnosti. Teď jsou to dva spojené pokoje a kuchyň dohromady. Dům stojí na svahu, takže jsme probourali okno a postavili z přízemí schodiště dolů do zahrady. Dole je vlastně ještě jeden pokoj pro hosty. Je tam i sauna. A nahoře je pracovna a ložnice s okny na všechny strany. Z ní se vychází na terasu, kde je nádherný výhled. Takže máme vlastně tři patra. Slunce jde dovnitř ráno, v poledne i večer – je tu celý den světlo. Dole ještě stojí velká dvougaráž, protože bývalý majitel podnikal a měl v ní dvě Avie. Z jedné poloviny garáž nechám, a co vymyslím s druhou, ještě nevím. Buď z ní bude studio, nebo bazén…
Nikdy mě taky nenapadlo, že budu žít se zvířátky. Kromě zlatého retrívra tu bydlí ještě dvě kočky. Jsme tu strašně rádi. Říkal jsem si: Už nebudu Pražák! Byl to zvláštní pocit. A teď opouštím Prahu, kam jezdím jen pracovně, čím dál radši.
Kolik jste toho udělal sám? Jste manuálně zručný, nebo jste byl „donucen okolnostmi“? Nebyl jsem donucen, mě to baví. Dřív jsem si uměl sám dělat i elektřinu. Zedničinu moc neumím, ale s dřevem jsem pracoval. Schody jsem si navrhl sám, lampičky taky. Je tu hodně věcí, které si děláme sami. On k tomu má člověk potom docela jiný vztah.
Vymýšlel jste si vše sám, nebo jste najal architekta? Všecko jsme si vymysleli společně se ženou. Tím, že hodně cestujeme, najdete tu inspiraci z celého světa. Omítka na plotě – to jsem viděl ve Francii. Jeden zedník se to naučil podle fotografie. Potěšil mě, když mi později řekl, že si ji doma taky udělal. I sousedovi. Dřevěná vrata a plot jsem okoukal v Rakousku. Nechal jsem je udělat od místního truhláře. Schodiště – to je pro změnu koloniální inspirace.
Hlavně je dobré nespěchat. To jsem si ověřil. Chce to čas. Některá rozhodnutí by byla ukvapená a pak se dají už těžko napravovat. Člověk sice má představu, jak by měl jeho byt a dům vypadat, ale až když tu jste, zjistíte, že slunce svítí jinak, nebo že to, co jste si představoval, nevyhovuje, a říkáte si: Dobře že jsme to neudělali. Díky tomu, že něco nešlo hned – nesehnali jsme třeba firmu na schodiště do zahrady – tak jsem se rozhodl, že ho uděláme ze dřeva. Pořídili jsme ho za poloviční cenu a je stokrát krásnější. Nebo venkovní krb, který jsme původně chtěli od profesionála – pak jsem jel do Francie a najednou jsem pochopil, že chceme tyhle rozměry (obrovský kamenný krb s kamenným stolem uprostřed zahrady) a stalo se z toho spíš ohniště… Věci, které vznikají postupně, mají logiku a řád a chtějí prostě svůj čas. Dům si řekne sám o to, co potřebuje. Na zahradě byly všude jen kopřivy. Přestavěli jsme to tak, že se rovnou – vlastně z obýváku – přes malou terasu jde dolů do zahrady po dřevěných schodech. A za to, že tu zůstaly tyhle staré nemocné stromy, může zase Uršula, protože já bych je vykácel jako úplně první. Ale taky vím, že každého stromu je škoda. Takže jsme je nechali a používáme je jako objekt. Postupně, když cítíme, že některý strom odchází, vysadíme za něj nový. Přišli sem různí lidé a radili: Všechno pokácejte a tamhle udělejte cestu. – Ne. Vytvořili jsme si to sami a po svém. U dvougaráže je skalka, ona to vlastně není skalka, je to kopec zeminy porostlý květinami, který je náhle jakoby přerušen, končí… Měl jsem tu buldozer, který tu navršenou zeminu začal rovnat. Já najednou povídám: Stop! Takhle to nechte. Už s tím nic nedělejte. To je ono!
Vraťme se ale do bytu. Lidé se trochu bojí výrazných barev. Což není váš případ… No, je to hodně divoký. Inspirace z Thajska. My rádi jezdíme k moři. Dlouho jsme váhali s tou barvou. Přece jen tyrkysová stěna… (Z „modrého-mořského obýváku“ se plynule přechází do kuchyně, ven na terasu a na schody vedoucí dolů do zahrady; na jeho druhém konci jsou dveře, kterými se po schodech sestupuje do koupelny. Jsou to mimochodem jediné dveře v celém přízemí, kromě vchodových… Za malým krbem, který je v centru přízemí – na rozmezí kuchyně a modrého pokoje – je vchod do „afrického pokoje“, který je celý žlutý…) Za modrým pokojem je koupelna. Je sice malá, ale tím, že se do ní jde po schodech, dostává jiné dimenze. Když člověk leží ve vaně a dívá se otevřenými dveřmi přes schody a modrý pokoj až do toho žlutého – najednou vzniká velký prostor… Vlastnoručně jsme všechno vymalovali. Ve žlutém pokoji jsme začínali, učili se zacházet s barvami. Sezení je trochu alžírské, je to prostě africký pokoj. Afriku máme rádi. Uršula jezdí přes pouště na motorce. Jednou jela odshora z Alžíru (na motorce!) až na západní pobřeží do Beninu. Máme samozřejmě knížky o bydlení, bez nich bychom se do toho asi nepustili. A jsem rád, že jsme inspirovali pár přátel. Všude je to barevné, v celém domě. Nechci říct, že by to bylo striktně v konkrétním stylu, například dole v pokoji pro hosty vůbec ne.
Jsou tu slyšet auta. Neruší vás to? Vždyť dálnice je v asi kilometrové vzdálenosti, oddělena dřevěnou bariérou. Někdy. Podle počasí. Dnes je to výraznější. Otec mé ženy, když tu byl poprvé, se zaposlouchal a řekl: To je jako šum moře… Takže tam za tou dřevěnou stěnou je šum moře. Začali jsme to tak brát…
Než jste tenhle domek koupili, jak dlouho jste se rozhodovali? Když jsme poprvé vyšli na horní terasu a rozhlédli se kolem, řekli jsme si: Tady chceme žít. Je tu nádherný výhled. Na svahu za domem, za několika domy začíná les. A na druhé straně je šum moře… Pro mě je nejen důležité, že tu bydlíme, ale že jsme tu i získali přátele. Máme úžasné sousedy – pečují o náš dům, když jsme na cestách. Dá se říct, že byt, zahrada, celý dům je poskládán z našich cest. Je o našem životě. Jsme tu opravdu šťastní.
Jan Malíř – kameraman, narozen roku 1948 – Pracoval na filmech: Pupendo, Hra o jablko, Učitel tance, Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat aj. – Nositel mj. cen Midem z Cannes a Českého lva
text: Ota Sládek foto: Oto Pajer |
Oči, jimiž jsme zahlédli PUPENDO
Jak vidí bydlení člověk, který skrze hledáček kamery viděl dřív než my Pupendo, Pelíšky, Šakalí léta, nebo třeba Šaška a královnu? V malé vesnici kousek za Prahou, v tiché uličce stojí na první pohled nenápadný domek. I když – jediný z celé ulice má trochu zvláštní plot a v oknech nejsou klasické záclony. Poté co nám jeho majitel otevřel a vpustil nás dovnitř, ocitli jsme se rázem v neobvyklém světě plném barev a světla. A všudypřítomné hudby. Ale co můžete očekávat od kameramana, milujícího jazz, se jménem Malíř.
