|
|
Vše je dovoleno Velikost je ovšem podle Heidi zcela na místě: „Přestože žijeme jen ve dvou, rodinu máme doslova ,roztahanou‘ po celé republice. Když dnes kdokoli z našich blízkých přijede, přespí v některém z hostinských pokojíků a má své pohodlí.“ A také pohodu, která domu zpěvačky stoprocentně kraluje. „Nejsme z lidí, kteří by vyznávali puristickou čistotu moderně zařízených bytů, ve kterých musí být všechno na svém místě. Tím, že jsme muzikanti, jsme bohémové a žijeme skutečně trošku jinak. Uklízí se, až když je opravdu čas a podobně. Přesto si myslím, že na každého, kdo náš dům navštíví, dýchne něco pohodového. U nás je totiž dovoleno všechno.“
Obrazy jako mírný předmět sváru Pohoda vystupuje i ze vzpomínek, ať už prostřednictvím starších kusů dřevěného nábytku, nebo ze vskutku památečních plakátů, fotografií, loutek a obrázků. Ty se prý ovšem při každém stěhování a následném zařizování staly i tak trochu předmětem manželského sváru. Ivo Pavlík totiž vždy jako první pověsil obrazy a pak k nim teprve dostavoval nábytek… Jak ovšem nakonec uznala i Heidi, když visí obrazy, k nimž má člověk určitý citový vztah, všechno se hned zdá být útulnější.
Příjemně zabydlený je teď samozřejmě celý dům. Heidi má ráda jednoduché, účelné a pohodlné věci. Mnohé si jenom převezli z Ostravy, další dokoupili. „Když jsem se kdysi nastěhovala ke svému manželovi, měl jednu obývací stěnu, kterou ani při stěhování prostě nechtěl opustit Byl zvyklý, že v horním šuplíku má to a v dolním zase ono, a vždycky našel, co hledal. Byla ale už tak otlučená, že jsem naposledy byla opravdu radikální a do nového domu ji prostě nevzala. Takže u nás se nábytek obměňuje pozvolna.“ A navíc — některé kusy jsou tak říkajíc navždycky, mezi nimi třeba starožitný psací stůl v prostorném obývacím pokoji. Ivo Pavlík ho kdysi dostal od svého souseda, který byl v roce 1968 donucený k emigraci. Manželé prý stůl stále opatrují jako oko v hlavě a nikdy ho nikomu nedají, protože má i cenu vzpomínek. Obývací prostor, který zpříjemňuje teplo „modře džínových“ krbových kamen, je otevřený i směrem do kuchyně, která je ovšem už zcela moderní. „Líbí se mi, protože splňuje mé představy o kuchyni,“ říká Heidi. „Nejsem zas tak velký kuchtík, abych uměla něco rychle vymyslet a nachystat. Já k tomu potřebuji pohodu, čas a místo. Abych si mohla všechno připravit a trochu se v tom rochňat…“
Pracovna pro dva muzikanty Z druhé největší místnosti domu, kde lidé v sousedství mívají obvykle obyvatelnou ložnici, si Heidi s manželem vybudovali pracovnu. Komfortně vybavená špičkovou technikou má dva elegantní dřevěné pracovní stoly sestavené tak, aby manželé při práci seděli naproti sobě a mohli tak být v neustálém kontaktu. Vše zútulňuje sedací souprava a nechybí zde samozřejmě ani klavír. Chce-li si prý ale Heidi odzkoušet novou písničku a trochu si přitom „zakřičet“, raději odchází do jednoho z menších hostinských pokojíků. Aby prý nerušila… Jako svou pracovnu, i když opět ne v tom pravém smyslu slova, pak ještě využívá místnost s velkými zrcadlovými skříněmi. „Je to taková moje šatna, převlékárna. A slouží i k tomu, že do ní po návratu z koncertu hodím všechny věci, zavřu, a teprve když mám čas, tak je přeberu a uklidím.“
Ložnice v barvě tyrkysu Heidi Janků baví malování bytů. Do dvou modrozelených odstínů nedávno vlastnoručně vybarvila ložnici a teď se chystá i na obývací pokoj a schodiště. „Myslím si, že barevnosti není nikdy dost,“ podotýká. „A tak bych chtěla, aby každá místnost měla alespoň náznakově jednu nebo dvě plochy trochu jinačí. Tak, aby ladily s barvou nábytku, podle níž mám už teď třeba jeden pokoj dorůžova a další domodra. Původně jsem pro malování plánovala syté barvy, ale pak jsem si uvědomila, že by se možná tloukly s tmavě modrým tónem podlahové dlažby a koberců, které procházejí celým domem. Takže musím ubrat tak, aby barvy zůstaly výrazné a přitom nebyly tmavé.“
Architekti mají pravdu Tmavě modré je totiž třeba i schodiště. Podlahová dlažba v koupelně ale už ladí s béžovými keramickými obklady. Oproti koupelně v minulém domě, kde byl na přání jen sprchový kout – životnímu stylu manželů prý zcela vyhovoval –, dnes prostoru dominuje velká rohová vana. I když do ní prý Heidi musí vklouznout, aby všude dosáhla a mohla ji celou umýt, je s ní spokojená. „Cákanců ze sprchování je teď na podlaze podstatně méně,“ konstatuje a s úsměvem přiznává, že si totiž ještě moc času na to, aby si do vany lehla a relaxovala, nenašla. V otázce vybavení koupelny prý byli manželé zpočátku docela bezradní. Když šli totiž sami vybírat, byli úplně rozčarovaní z obrovské nabídky trhu. Pro člověka, který nemá jasnou představu o tom, co by chtěl, je pak rozhodování opravdu dost obtížené. Nakonec dali na radu své stavební firmy a zašli se podívat do jednoho z jejích ukázkových domů. Z koupelny s poměrně standardním a ne moc drahým vybavením na ně prý dýchlo takové teplo, že bylo hned rozhodnuto. Na radu firmy dali také v dalších otázkách, protože i Heidi uznává, že architekti mají přece jen víc zkušeností než ona. Vysněný krb tak nahradila zmíněná krbová kamna apod. Ke štěstí tak už jen chybí zahradní gril. Bude, jen co zpěvačka přesvědčí manžela o jeho příjemnosti. Ivo Pavlík prý sice velmi rád přijímá pozvání na zahradní grilování, ale strašně nerad to dělá sám. A ještě něco – na zahrádce řadového domku možná zanedlouho bude pobíhat i nový psík, jack russel teriér. Jde prý o chytrou, až démonickou rasu, která má v oblibě lidi, takže by teoreticky mohl dobře snášet i rušný cestovatelský život muzikantského páru.
Lidí se nebojím S lokalitou na okraji Prahy, ve které nyní bydlí, jsou manželé spokojeni. Od Heidi také můžete slyšet: „Do soukromí vám tu samozřejmě zasahuje už víc lidí než třeba v malé obci, kde jsme bydleli dříve. Nemyslím si ale, že jsem až tak velká hvězda, abych se bála lidí. Já je mám ráda, snažím se k nim chovat slušně a doufám, že i oni se budou chovat slušně ke mně. Mezi sousedy máme dobré známé, navštěvujeme se a vím, že kdyby se cokoli stalo, vyjdeme si vzájemně vstříc. Což si myslím, že je daleko důležitější než pocit absolutního soukromí někde na samotě.“
Na Ostravu se nezapomíná I když se přestěhovali do Prahy, na Ostravu rozhodně nezanevřeli. Naopak. Heidi má teď na severní Moravě paradoxně víc vystoupení než v době, kdy tam bydlela. A navíc – pro handicapované a opuštěné děti z tamních dětských domovů, které často jezdí potěšit svými písničkami, společně se svými přáteli zpracovává projekt dobročinného fondu, z jehož financí by se mohlo částečně ulehčovat jejich nezáviděníhodné situaci. Teď Heidi vystupuje na plesech, kde, jak sama říká, „zpívá lidem k tanci, pohodě a dobré náladě“, a zanedlouho jí opět začnou dětská vystoupení, natáčení v televizi. „Nová deska by mohla vyjít během pár měsíců, protože písniček už máme dost. S některými jezdím mezi lidi, aby si vybrali. Je to nejlepší způsob, jak zjistit, co se jim bude líbit. Pokud je píseň hned uhodí do ucha, je jasné, že na desku patří.“ O to raději se pak vrací domů – v pohodě a v případě Heidi Janků a jejího manžela také do pohody.
text: Eva Šuhájková foto: Oto Pajer |
U Heidi kraluje pohoda
Z ostravského patrového domu se zpěvačka Heidi Janků a její muž, skladatel Ivo Pavlík, nejprve přestěhovali do menší vilky poblíž Prahy. „Tehdy jsme si vysnili domeček bez schodů, abych po nich nemusela neustále běhat nahoru a dolů. Brzy jsme ale zjistili, že když je všechno na jednom place, ztrácí se intimita, a tak jsme zase začali snít o domku se schody,“ říká zpěvačka. V současnosti prý konečně mají dům podle svých představ. Tentokrát už přímo v Praze, patrový a velký.
