 |
RONY PLESLNarozen roku 1965, pochází z Jablonce nad Nisou, studoval na SUPŠ sklářské v Železném Brodě (1980–1984) a na VŠUP u prof. B. Hanáka, V. K. Nováka a J. Harcuby (1984–1990). V letech 1991 až 1999 učil na sklářské škole v Železném Brodě. Věnuje se tvorbě unikátních foukaných a tavených skleněných objektů a plastik. Má za sebou řadu výstav doma i v zahraničí, výtvarně spolupracoval s proslulou sklárnou BAG – Barovier & Toso v italském Muranu. Získal celkem čtyři ceny za design (nápojové sklo). V poslední době se zabývá také interiérovým designem (Sushi Point – palác Myslbek, restaurant Zoom – Kongresové centrum, restaurace Bellevue – u Karlových lázní). Je ženatý, má dvě děti. Miluje pražské Vinohrady, kde má ateliér. |
|
Pro italskou sklářskou firmu Barovier & Toso pracoval čtyři roky. Funguje osm set let, je to nejstarší rodinná firma svého druhu na světě. „Co se designu týče, v Itálii si kvalitní značky platí třeba půl roku designéry, kteří nejsou tlačeni k okamžitému výsledku, ale k tomu, aby přinášeli nápady, strategii, vytvářeli koncepci. Proto je také italský design konkurenceschopný a vždy o krok napřed,“ dodává. Velice dobře se mu pracovalo s firmou Mattoni, která má italského šéfa. „Její ředitel pan Guzzo rozumí designu a ví přesně, co chce. Chtěli výjimečnou sklenici k lahvím od studia Pininfarina a chtěli, aby sklenice byly stejně výrazné jako lahve. |
 |
|
Co dělám teď? Podepsal jsem smlouvu s firmou Sallviati, což je stejně slavná firma jako Barovier & Toso. Pracuju pro ně také na ostrově Murano. Začal jsem spolupracovat s jednou sklárnou v Turecku. Návštěva pro mě byla ohromujícím zážitkem! Velice dobře zorganizovaná výroba, velice pracovití lidé, spousta ,chytrých‘ nástrojů a přístrojů pro ruční sklářství. Turecké sklářství je na špici. To tady málokdo ví. Z ekonomických rozborů je jasné, že ve střední Evropě se bude spíš obchodovat než vyrábět. Energie je drahá, práce je drahá – je to náročné řemeslo, ruční sklářství končí – sklárny se zavírají jedna po druhé. Nás to čeká taky. ,České sklo‘ je trochu takový pojem jako třeba Karel Gott. Má sice svou kvalitu, tradici, ale je to už trošku zaprášené… prostě minulé století. Ale co se týče drobných řemeslníků, výtvarníků, jsme pořád na špičkové úrovni. Lidi jako já v podstatě můžou zachránit sklářskou výrobu v Čechách, protože produkcí vlastního designu například uživím některé brusiče. Sklářství se dá zachránit jedině velice drahou, výjimečnou ruční výrobou. S tím také souvisí budování Centra designu v Korunním dvoře na Vinohradech. Budou tam výjimečné věci. Moje vázy jsou poměrně drahé, kupují je zejména sběratelé z ciziny. Abych nezapomněl, také vytvářím sklenice pro pivovar Bernard, což je skvělá značka. |
|
Začal jsem rovněž s interiérovým designem (například Sushi Point v paláci Myslbek, pozn. aut.). A podepsal jsem smlouvu s firmou Jablonex – vytvářím pro ně úplně novou značku. Kromě skla jsem totiž studoval i šperk. Léta jsem se mu nevěnoval, ale rád se nyní k němu vracím. Studujeme s kolegy, co se děje ve světě, děláme si rešerše, jak se obléká japonská mládež – takhle se má tvořit design. Souvisí to se spoustou věcí okolo, ne jen s tou skicou na papíře. To mě hrozně baví!“
|
Dům designéra„Chtěl jsem dům, který nebudu muset udržovat; který bude nenáročný, nebude zbytečně veliký, bude mít zahradu… Já radši sedím v kavárně, povídám si s chytrými lidmi, jezdím si do ciziny – a chci mít pohodlný, příjemný dům, o který se nemusím starat. Nechci deset let kolem domu lítat, stavět, opravovat…
Je výsledkem práce architekta Milana Kunze, ale hodně věcí jsem ovlivňoval. Hledal jsem kompromis: děti, moje práce, Praha, příroda, možnost být rychle ve městě, mít klid – a musím říct, že jsem nakonec spokojen. Bydlíme na kraji Prahy, dvacet minut je to pěšky na metro, pár minut autobusem. Autem jsem v ateliéru na Vinohradech za dvacet pětadvacet minut. O víkendu za patnáct.“ |
|
Přízemí má 56 metrů: obývací pokoj, kuchyňský kout, jídelna. Jídelní stůl, který si Rony sám navrhoval, je pro osm lidí. „Teď jsem si uvědomil, že jsme v tom velkém obýváku vlastně všichni pořád spolu: každý tam rád sedí, kouká se do zahrady…“ Podlaha v celém domě, včetně dětských pokojů a chodeb, je bambusová. „Velice se mi líbí, je příjemná, dobře se po ní chodí,“ pochvaluje si majitel. Neobvyklé jsou dveře – všechny jsou až do stropu. Výška 3,4 metru! „Vytváří to nádherné proporce,“ nadšeně vysvětluje Rony Plesl. „Jako designér vím, že podkladové barvy a velké hmoty by měly být spíše minimalistické a doplňky výrazné. Takže jak podlaha, tak kuchyně, všechny skříně, i dveře jsou ze stejné barevné dýhy. Vytvářejí dobrý podklad.“ |
  |
Okno do zahrady je téměř přes celou stěnu domu – zasahuje přes dvě patra (4 x 7 metrů). Jsou tu zabudovány elektrické žaluzie, které se zatahují a vytahují nahoře i dole. Střecha je rovná, zaizolovaná. „Tady není co opravovat!“ hlásí Rony. Okno je situováno směrem do zahrady – od jedné hodiny jde do domu světlo až do večera. |
|
V patře se nachází ložnice rodičů, pokoje dcer a koupelna. Ta se přimyká k prosklenému vnitřnímu atriu, odkud proudí do prvního patra světlo. Koupelnovou stěnu tvoří také francouzské okno. Sklář se nezapře: zrcadlový pás po celé délce vany a velká zrcadlová plocha vytvářejí dojem velkého prostoru. „Zrovna včera jsem přivezl třímetrové obrovské popínavé rostliny do atria, tam se to zazelení!“ trošku se chlubí Rony Plesl. „Děti, protože mají své pokoje, nás vystrčili s ložnicí na mezonet, ale my letos uděláme zasunovací stěnu, a budeme mít klid a soukromí. Jsme tu teď sice čtyři, ale děti s námi časem nebudou chtít být, a my s nimi taky ne; dům je postaven tak, abychom tady mohli být sami dva. A bude to akorát.“ |
