Jedním z vžitých terminologických nesmyslů je pojem „obytná nebo obývací stěna“. Co tímto svérázným slovním spojením myslíme? Obvykle určité seskupení skříněk. V žádném případě však tuto sestavu neobýváme ani v ní nebydlíme. Jak tedy zmíněný skříňkový útvar nazvat? Musíme-li už zvolit nějaké označení, pak nejlépe skříňková sestava nebo – přinejhorším – nábytková (popř. skříňková) stěna.
Kde se vzala?
Nemusíme jít do tak dávné historie, jako to v naší rubrice činíme u jiných nábytkových kusů. Stačí se vrátit do dvacátých let dvacátého století: v roce 1924 začal český výrobce nábytku Jan Vaněk v UP závodech – jako první v Evropě – vyrábět tzv. sestavovací nábytek. Do té doby se pro zařízení bytu vyráběly buď jednotlivé nábytkové kusy, nebo tzv. komplety či nábytkové soupravy. Známe komplety do obývacích pokojů, ložnic, jídelen, kuchyní, dětských pokojů. Komplety měly ustálený počet nábytkových kusů a byly obvykle vyráběny z jednoho druhu dřeviny – někdy exotické, neboť se nepočítalo, že by se v budoucnu doplňovaly nějakým dalším nábytkem. Jan Vaněk si zasluhuje v naší historii nábytku ocenění srovnatelné s významem rodiny Thonetů. Ve dvacátých letech začal v UP závodech v Rousínově na Moravě přemýšlet o nábytku pro sociální bydlení a o potřebách moderního bydlení vůbec. Pustil se proto do tzv. sestavovacího nábytku, později nazývaného nábytkem sektorovým. Ten díky určité modulové řadě (tj. několika jednotným hloubkám, šířkám a výškám) umožňoval kupovat jednotlivé skříňky, stavět je vedle sebe či na sebe a vytvářet tak různorodé sestavy podle vlastní potřeby.
Variabilní prostor
Trvalo dosti dlouho, než si na tento tvořivý způsob uspořádání individuálního bydlení zvykla tehdejší konzervativní společnost. Určitý odpor kladli zákazníci také proto, že u sektorového nábytku nebylo možné zajistit shodnou barevnost dřevin, a tak mohly mít skříňky, byť vyrobené z jednoho typu dřeva, odlišné odstíny. Ještě v roce 1953 byl z výroby vyřazen významný a tehdy jediný typ sestavovacího nábytku KS jen proto, že jeho tvarová jednoduchost zanikala v záplavě snad nejméně hodnotného nábytku do kuchyní, jaký se kdy vyráběl. Vraťme se však k bytovým stěnám. V roce 1960 bylo postaveno v pražském Karlíně experimentální sídliště Invalidovna (nedávno proběhl v televizi pořad, který se snažil objasnit, proč usiluje PhDr. Rostislav Švácha z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR o to, aby část tohoto sídliště byla vyhlášena architektonickou památkou). Architekti tehdejšího Ústavu bytové a oděvní kultury se snažili na Invalidovně ovlivnit bytový prostor už při vlastní stavbě vestavěnými úložnými prostory a variabilními příčkami. Vznikly zajímavé návrhy, mezi nimiž bylo i originální řešení stěn mezi pokoji, které sloužily k ukládání. Byly to skutečné bytové stěny: od podlahy ke stropu a od jedné zdi ke druhé.
Od mobility k monstru
V té době však socialistický nábytkářský průmysl zjistil, že ho vlastně výroba sektorového nábytku zatěžuje. Postupně se omezovala řada nabízených modulových skříněk (s výjimkou systému Universal), a pak se přišlo na jednoduché řešení. Nejčastěji kupované skříňky byly sdruženy do bloků a takto prodávány. Zákazník si nemohl určovat, zda chce takový či jiný rozměr nebo odlišnou výšku – zrodilo se monstrum nazývané „bytová stěna“. Pokud by to byla skutečně sestava tvořící stěnu mezi dvěma prostory, nedalo by se nic namítat. Šlo však o nedemontovatelný skříňkový objekt, který trůnil uprostřed ústřední stěny obvykle v obývacím pokoji. Tehdy se asi zrodil i onen nelogický název „obytná“ či „obývací“ stěna. Po mnoho let probíhal marný boj mezi architekty a výrobou. Reklama donutila statisíce rodin, aby si jako „moderní“ prvek tuto skříňkovou skrumáž pořizovali a zařadili se tak na „vrchol socialistické bytové kultury“ sedmdesátých a osmdesátých let. Chabou útěchou nám může být, že podobný proces probíhal i v západním, hospodářsky vyspělém světě.
Současnost
„Bytové stěny“ u nás kralovaly více než dvacet let. Naštěstí se po roce 1989 postupně pod vlivem světového vývoje přestaly vyrábět. Všude ve světě zvítězilo úsilí o individuální řešení bytového prostředí s použitím jednotlivých nábytkových kousků nebo skladebných systémů. Mnozí výrobci dnes v reklamách předvádějí něco, co by mohlo bytové stěny připomínat, jde však o individuální řešení pro jednotlivé zákazníky, kterým se určitý skříňkový soubor „šije“ na míru potřeb rodiny i rozměrů bytu. Co říci závěrem? Pokud už podobnou „sestavu“ máme doma, nazývejme ji alespoň tak, jak si zaslouží – obytné či obývací stěny jsou jazykový i obsahový nesmysl!
Lenka Žižková
Foto Jaroslav Kvíz,
Petr Žáček a archiv autorky
