Cesty v zahradě: mlatový povrch

V principu nejde o nic nového – naopak. Povrchy tvořené sypkými přírodními materiály, jako je písek, antuka, kamenná drť, drobný štěrk a podobně, se používají v zahradách, parcích i krajině již po mnoho staletí. To, co tyto povrchy dostalo opět do sféry zájmu, jsou dnešní propracované technologie, vyzkoušené materiály a hledání náhrad za dlažby, beton a asfalt.

Slovo mlat vychází z historického výrazu pro pevnou plochu ve stodole, kde se na ní pomocí cepů mlátilo obilí. Byla tvořena za mokra udusaným jílem s plevami. Voda tu hraje důležitou roli stále – ne nadarmo se v německých normách používá výraz „wassergebundene Decke“, což znamená vodou pojený povrch.

Co je moderní mlat

Pokud má nějaký sypký materiál vytvořit pevnou plochu, musí mít celou řadu specifických vlastností. Dnes se využívají určité směsi z kamenolomů. Odborně se rozdrceným a roztříděným kamenům říká lomové kamenivo. To se třídí podle velikosti na celou řadu tzv. frakcí od jemného prachu přes drti, štěrky až po makadam a větší. Směs, která obsahuje všechny frakce do určité velikosti, se nazývá prosívka – např. 0/32 znamená, že je zde vše od prachu až do velikosti 32 mm.

Řeknete si, že přece stačí nasypat a rozprostřít vrstvu kamení, udusat a je to. V mnoha případech to pak dopadne přesně podle známé dvojice Pat a Mat. Každý lomový materiál se „váže“ jinak dobře a některý vůbec, i když to na první pohled nevypadá. Aby se do sebe jednotlivé prvky struktury dobře zaklínily a držely u sebe, musí být dostatečně „ostré“, hranaté, odolné a tvrdé. Navíc nesmí být stejné velikosti, mezi větší se zakliňují menší a vyplňují prostory a tak stále dál až k jemným frakcím.

Není to tak dávno, kdy se kamenivo s prachem považovalo za nekvalitní a bylo odmítáno. Preferovaly se čisté a prosáté frakce přibližně stejné velikosti. Dobře propouštěly vodu, díky čemuž s nimi mráz nehýbal a jako podklad pro dlažbu či asfalt byly v pořádku. Pokud ale neměly na povrchu pevnou vrstvu, brzy se vytvořily díry a nerovnosti. To se změnilo poté, co se začaly využívat směsi s frakcemi od prachu až po velké kameny. Prach a jemné části tu totiž fungují jako pojivo, a pokud se zpracují ve vlhkém stavu, vytvoří neuvěřitelně pevnou strukturu. Aby nakonec z povrchu nevylézaly větší kameny, klade se na sebe několik vrstev (zpravidla 3–4) různých frakcí od nejhrubších po nejjemnější, které povrch uzavřou.

Výhody a nevýhody

Přes veškeré nadšení se sluší zdůraznit, že nejde o žádné samospasitelné řešení a je třeba dobře vědět, kam se mlat hodí a kam ne. Vedle výhod, jako je cena a rychlost a snadnost realizace, mají i mnohé méně příjemné vlastnosti. Především vyžadují údržbu, déšť a vítr dokážou snadno jemný povrch poničit. Opravy ale nejsou nijak složité a drahé, stačí přisypat jemnou prosívku a utužit.

Mlat není vhodný na větších svazích, kde se při dešti vytváří potoky vody. Vodu je potřeba co nejrychleji odvést k okrajům ploch, proto je třeba i příčný spád kolem 2–3 %. Tam, kde vanou časté a silné větry, bude suchý prach dělat také nepříjemnosti. Musíme si uvědomit, že tyto povrchy optimálně fungují ve vlhkém stavu, což se v praxi u nás nedá zajistit, pokud nemáme speciální kropicí systém.

Stabilizace povrchu můžeme dosáhnout i tím, že se zde usadí nějaké nízké rostliny nebo tráva, která začne prorůstat z okolí. Můžeme tomu i pomoci výsevem. Vídáme to na starých dvorech a příjezdových cestách ke stavením. To se ale nemusí každému líbit.

Mlatové povrchy jsou jistou alternativou k zavedeným technologiím, ale osobně si myslím, že v zahradě se lépe chodí po trávě nebo dlažbě. Dobrým řešením jsou na delších příjezdových cestách nebo nepříliš zatížených manipulačních a parkovacích plochách. Větší uplatnění nachází spíše ve veřejné sféře, v parcích, sportovních zařízeních, lesích a přírodě jako cyklostezky, odpočívadla, parkoviště.