I rostliny mají hlad

Kromě vodíku (z vody), uhlíku, kyslíku a částečně síry (z ovzduší) čerpají rostliny nezbytné prvky z půdy. Vedle základních minerálních živin (dusík, fosfor, draslík, vápník, hořčík, síra) jsou pro rostliny nezbytné stopové prvky: železo, zinek, měď, mangan, bor a molybden. Každý prvek má v rostlinném organismu nezastupitelnou funkci.

Prvky

Dusík (N) odpovídá za správný růst. Při jeho nedostatku jsou rostliny zakrnělé, žlutozelené, květy i plody jsou drobné a je jich méně. Naopak při přebytku je růst bujný. Barva listů je tmavě zelená až namodralá. Pletivo je řidší, nevyzrálé a snadno podléhá škůdcům.

Fosfor (P) je kromě růstu nezbytný pro vývin květů. Při jeho nedostatku mají rostliny slabé stonky, méně se větví, méně kvetou. Také kořenové vlášení nezbytné k příjmu vody s živinami se hůře vyvíjí. Snižuje se odolnost k teplotám pod bodem mrazu.

Draslík (K) napomáhá hospodařit s vodou. Příznakem nedostatku je usychání okrajů starších listů a následný opad. Rostlina jakoby předběhla čas a ocitla se na konci sezony. Nadbytek draslíku brání příjmu hořčíku a vápníku.

Vápník (Ca) v půdě některé rostliny nesnášejí (azalky, rododendrony, vřesy, vřesovce), jiné se bez něj neobejdou. Málokdy je nedostatek vápníku v rostlinách vyvolán jeho absencí v půdě – spíše suchem nebo nadbytkem dusíku či draslíku. To pak způsobuje u jabloní známou „hořkou pihovitost jablek“ nebo „nekrotické zakončení plodů papriky a rajčat“. Nadbytek vápníku nebývá častý. Projevuje se jako chloróza čili žloutenka, brání příjmu hořčíku. Pomocí vápníku udržujeme optimální půdní reakci, tzv. pH. 

Hořčík (Mg) se podílí na tvorbě chlorofylu. Při jeho nedostatku jsou listy zbarveny světle zeleně. Plošky mezi žilkami žloutnou a chlorofyl se soustřeďuje jen okolo žilek. Listy opadávají, květy se objevují později a v menším množství. Hodně hořčíku se vyplavuje z půdy vlivem kyselých srážek a kyselých hnojiv.

Železo (Fe) chybí rostlinám hlavně na alkalických (vápníkem bohatých) půdách. Nedostatek železa se projevuje opět chlorózou. Ta ovšem tentokrát začíná od nejmladších listů. Citlivé na nedostatek železa jsou např. prvosenky (primule), růže, citrusy, azalky, hortenzie, gerbery či gloxínie.

Hnojiva

Hnojiv je na našem trhu dostatek. Dělíme je na tzv. plná (obsahují všechny základní i důležité stopové prvky) a hnojiva jen s jednou nebo několika živinami. Do půdy je dodáváme v podobě granulí, tablet, hnojivých tyčinek nebo zálivkou.

Dodržujeme přitom určité zásady. Dusíkatými hnojivy například nikdy nehnojíme na podzim. Dusík je prvek v půdě nadmíru pohyblivý a snadno se vyplavuje. Rostlinám jej servírujeme až tehdy, když jej mohou přijímat, a raději v několika menších dávkách. Naopak fosforem lze hnojit do zásoby. Pozor však na půdní reakci v silně alkalických i kyselých půdách. Tam je fosfor silně poután a tudíž je pro rostliny nepřístupný. Takové přihnojení vyzní naprázdno. Také vápnit můžeme do zásoby. Nejvhodnější to bývá v pozdním podzimu. Na lehčích půdách dáváme přednost jemně mletému vápenci před vápnem.

Zatímco např. granule oblíbeného Cereritu nebo jeho současné náhražky Slovceritu se rozpouštějí a tím uvolňují živiny postupně, tekutými hnojivy dosáhneme téměř okamžitého účinku. Můžeme přihnojovat přímo na listy, ale správně naředěným roztokem, abychom rostliny nepopálili.

Kombinace hnojiv

Chceme-li hnojiva kombinovat nebo zároveň hnojit různými hnojivy, musíme mít na paměti následující pravidla:

– hnojiva obsahující vápník ve formě hydroxidu nebo oxidu nesmíme míchat s amonnými formami  dusíku, neboť vápno způsobí únik dusíku ve formě plynného čpavku;

– vápenatá hnojiva nesmíme míchat se superfosfátem, fosfor v této formě je snadno rozpustný a s vápníkem tvoří nerozpustné sloučeniny;

– superfosfát mícháme s dusičnanovými formami dusíku jen v otevřených prostorách, neboť se mohou tvořit škodlivé plyny;

– při hnojení hnojivy, která se nesmějí míchat, dodržujeme alespoň čtrnáctidenní časový odstup.

Humus

Nezbytnou součástí hnojení a péče o rostliny je udržovat dostatek humusu v půdě. Humus a všechny další organické části v půdě pomáhají poutat živiny, vodu a vyrovnávají extrémní hodnoty. Humus se postupně mineralizuje, uvolňuje živiny přístupné pro rostliny, a tím se jeho obsah snižuje. Proto jej stále musíme doplňovat prostřednictvím organického hnojení, tedy všemi druhy hnoje, kompostem, zeleným hnojením, nastýláním atd. Právě na jaře bychom měli pod keře, k růžím i do záhonů přidat dobrý kompost.

Kdo co potřebuje

Letničky a dvouleté rostliny, které intenzivně rostou a bohatě kvetou, pohnojíme vydatněji organickými hnojivy na začátku vegetace a v jejím průběhu přihnojujeme pravidelně slabším roztokem tekutého plného hnojiva.

Trvalky hnojíme obdobně, ale záleží na intenzitě růstu. Fosforem a draslíkem můžeme hnojit do zásoby, dusíkem aktuálně během vegetace. Nastýláním půdy šetříme vláhu a zlepšujeme přísun humusu.

Cibuloviny (narcisy, tulipány apod.) hnojíme těsně před výsadbou fosforem a draslíkem, dusík přidáváme až od února.

Trávník rovněž potřebuje živiny. Na podzim rozhodíme dobře zetlelý kompost ve vrstvě až 1 cm. Během vegetace je přihnojení nezbytné. První děláme již nyní, další přijdou na řadu v červnu, pak v září a koncem října rozhodíme již zmíněný kompost.

[jas]

zdroj: Můj dům 4/2002