Jehličnany známé i neznámé

Jehličnany představují velice působivou skupinu dřevin, která je zajímavá z mnoha důvodů. Mnozí lidé vidí stromy hlavně jako zdroj dřeva. Tvoří hlavní složku lesů mírného pásu severní polokoule, bez jehličnatého lesa si naši zemi snad nedovedeme ani představit – borovici máme dokonce i v hymně. Vysazujeme je do svých zahrádek, aby se v nich v zimě něco zelenalo a pomáhalo nám lépe překonat městskou šeď.

Ačkoliv obliba jehličnatých dřevin v zahradách stále roste, ne tak znalosti o nich. Kolik rodů jehličnatých stromů dokážete vyjmenovat? Smrk, borovice, jedle, modřín, patrně si vzpomenete na túji, tis, možná cedr a jalovec, sem tam někdo uvede cypřiš, sekvoj nebo exotickou araukárii. Ale celkem je známo 70 rodů jehličnatých dřevin.

Nadčasový cedr

O skvělém a kvalitním dřevě některých jehličnanů se píšou celé knihy, stačí zmínit červené dřevo sekvojí nebo neobyčejně trvanlivé cedrové dřevo, které ve vodě tvrdne – jsou známy nálezy ztroskotaných lodí z cedru, které ležely pod vodou déle než 2000 let.

Co jsou vlastně jehličnany

Jehličnaté dřeviny jsou vývojově velice staré rostliny, které mají určité zvláštnosti. Jejich vajíčka nejsou krytá v pestíku, ale jsou volně uložená na semenných šupinách – tedy nahá. Proto patří mezi rostliny nahosemenné. Listy jsou jehlicovitého nebo šupinovitého tvaru. Průduchy v listech jehličnanů nefungují tak dokonale jako u listnáčů a neumí příliš dobře hospodařit s vodou. Proto mají listy jehlicovitý tvar, aby nevystavovaly slunci příliš velkou plochu, a jsou pokryté velmi tvrdou a silnou pokožkou, která brání nadměrnému odparu.

Dělení jehličnanů na opadavé a neopadavé, jak se to učí ve škole, není třeba brát tak zcela vážně. Opadávají všechny druhy, ale většina jich mění jehlice postupně, v několikaletém cyklu – strom si je vymění třeba v průběhu pěti let. Jehlice však nemusejí vypadat tak, jak je známe z našich lesů a parků. Například tropický rod Agathis má ploché jehlice široké až 3 centimetry. Nádherné jehlice mají některé druhy amerických borovic – u mexické Pinus montezumae dosahují délky až 30 centimetrů.

Jehličnany rostou na všech kontinentech kromě Antarktidy, rozsáhlé porosty jsou však hlavně v mírném pásu severní polokoule. Na jih od rovníku sice nevytvářejí hluboké lesy, ale počet rodů a druhů je také úctyhodný.

Nejznámější jedlá semena mají evropské borovice – pinie a limba. Olejnatým semenům borovice limby ze Sibiře, Kavkazu, Tater i Alp se chybně říká cedrové oříšky a u nás příliš známé nejsou, piniová semena se naopak prodávají v každém supermarketu. Jedlá jsou semena i dalších borovic, například mexické Pinus edulis nebo P. lambertiana.

Vynikající olejnatá semena mají araukárie, především oba americké druhy. Na úrodě chilského druhu Araucaria araucana závisela kultura indiánského kmene Mapučů, brazilská Araucaria angustifolia má semena výborné chuti o velikosti až 5 centimetrů. Aromatické plody jalovců se používají jako koření i v české kuchyni, jalovcová pálenka patří k oblíbeným nápojům na Slovensku. Jedlé jsou i červené míšky plodů tisu, ovšem pozor – uvnitř ukrytá semena jsou naopak prudce jedovatá.

Které jehličnany si pořídit do zahrady

Dnes není výběr vhodných druhů tak jednoduchý jako dříve. Klima se otepluje a země vysychá, proto si do běžné městské zahrady nepořizujte příliš vlhkomilné druhy, které potřebují vlhčí vzduch a svěží půdu.

Zapomeňte na naše smrky (Picea abies), ty to teď mají těžké. Jsou to horské stromy, které se do určité míry zvládaly přizpůsobit i nižším nadmořským výškám, pokud měly dostatečné vlhko. Letní přání starší generace: „Ať nám zase neproprší dovolená!“ už neplatí.

Hojně se vysazovaly i různé kultivary „stříbrného“ smrku pichlavého (Picea pungens) ze Severní Ameriky. Ty jsou mnohem odolnější, jsou však pěkné prvních několik let a ze své stříbřité krásy brzy vyrostou. Oblíbené borovice napadá nepříjemná houbová choroba sypavka, která k nám připutovala ze Střední Ameriky. Zatím se s ní bojuje velmi těžce, napadá starší jehlice a postupně strom zbaví jehličí, u některých druhů kompletně.

Poměrně vlhkomilné jsou i modříny (Larix). Modřín opadavý pochází z Alp a Karpat, ale každoroční obměna jehličí jim napomáhá vyrovnat se lépe s nepříliš vyhovujícím městským klimatem. Dorůstají však do poměrně velké výšky, pokud si nepořídíte zakrslejší odrůdu.

Velmi robustní a odolné jsou i douglasky (Pseudotsuga), ale dorůstají obřích rozměrů. Sucho zvládají dobře i jedlovce (Tsuga), které bývají i pěkně husté a nerostou příliš rychle. Suchomilnými nezmary, které vydrží i hodně nepříznivé a skromné podmínky, jsou jalovce (Juniperus).

K nejvhodnějším rodům do malých zahrad patří tis (Taxus) a cypřišek (Chamaecyparis), v některých případech i zerav (Thuja). Zerav patří k nejčastěji vysazovaným jehličnanům, nedorůstá příliš velkých rozměrů a dá se tvarovat. Roste neobyčejně rychle, stejně rychle však i stárne, řídne a „pelichá“ odspodu. Je také dost citlivý na zimní solení cest a na některé škůdce. Vzhledem podobný cypřišek roste a stárne o něco pomaleji.

Do zahrad jsou velmi vděčné tisy (Taxus), rostou velmi pomalu a ze všech jehličnanů nejlépe snášejí řez. Jsou spíše stínomilné, v přírodě rostou jako podrostová dřevina listnatých lesů. Pokud se chystáte kupovat sazenice, zeptejte se zahradníka na způsob množení (zda prodávané rostliny nejsou jen řízkované z jedné matečné rostliny). Pokud si přejete, aby rostliny měly plody, je potřeba mít samčí i samičí rostliny, jinak pochopitelně krásné rudé bobulky nebudou. Nevýhodou tisu je jeho jedovatost.