Fazol obecný (Phaseolus vulgaris) přivezli do Evropy kolonizátoři koncem 16. století a od té doby je hojně a s oblibou pěstován i na našich zahradách. Jana Nováková hovoří o tom, že postupně byly vyšlechtěny další pnoucí a později i keříčkové odrůdy lišící se habitem rostliny, barvou květu, ale zejména velikostí, tvarem a barvou lusků i semen uvnitř nich a také délkou vegetační doby, což znamená dobou sklizně, a nabízí i další užitečné informace.
Použití fazolu v kuchyni |
|
Na lusky – zeleninové odrůdy: jejich lusky jsou tenčí a křehčí, nemají uvnitř tuhou blánu a vlákna, po obvodu mívají menší semena. Na semena – luštěninové odrůdy: mají větší a širší lusky a v nich i větší zrna. Lusk bývá na povrchu hrubší, a pro kuchyňskou úpravu je proto méně vhodný. |
Lusky fazolu mohou být zelené, žluté i fialové, tvaru oblého nebo plochého, semena černá i bílá, červená, fialová, žlutá, hnědá, jednobarevná, mramorovaná i s různou kresbou. Dosahují délky 5 až 20 mm a šířky 4 až 12 mm, přičemž u luštěninových odrůd bývají obvykle větší než u zeleninových. Zralá semena obsahují za syrova jedovaté látky, které se neutralizují tepelnou úpravou.
Stanoviště a pěstování
Přestože jde o poměrně nenáročnou rostlinu, ocení spíše lehčí až středně těžkou, nevysychavou půdu s neutrální reakcí. Dusíkem bohaté stanoviště nepotřebuje, stejně jako ostatní bobovité druhy váže dusík pomocí bakterií (Rhizobium) v kořenových hlízkách. Dobré zásobení ostatními živinami je ovšem pro dobrý výnos nutné. Na rostliny by nemělo svítit ostré polední slunce, nicméně vydrží ho. Je to teplomilná rostlina, velmi citlivá na mráz. Seje se proto až „po zmrzlých“.
Proč fazol na zahradě |
|
Seznámení s odrůdami
Naše průvodkyně zahradami představuje některé známé i méně známé odrůdy i s vtipnými názvy od našich poetických předků (Paňáčkové z Kvasic či Strakatá z Násedlovic). Doporučuje zejména keříčkové odrůdy (Ph. vulgaris var. nanus), které mají obvykle kratší vegetační dobu.
Postupnými výsevy (až do poloviny července) lze sklizeň rozložit do delšího období, přičemž lusky dozrají takřka současně, což může být užitečné při jejich zpracování. Keříčkové odrůdy trpí méně chorobami, ale nevýhodou může být to, že pro stejný výnos zaberou více místa.
Zajímavé jsou také pnoucí/tyčkové odrůdy (Ph. vulgaris var. vulgaris): Mají oproti keříčkovým delší vegetační dobu, proto je vhodné vysít je do konce května, aby stihly dozrát. Dozrávají ale postupně, takže si lze probíráním dobu sklizně prodloužit. Jsou tradiční součástí formace Tři sestry (polykultury kukuřice – fazol – dýně). Tyčové odrůdy nezaberou mnoho místa ve srovnání s keříčkovými pro dosažení stejného výnosu, pnou se vzhůru a bohatě a dlouho plodí.
Jako samostatnou skupinu vybírá Jana Nováková fazol šarlatový (Phaseolus coccineus) a fazolu podobný druh rodu vigna (Vigna). Fazol šarlatový patří k původním americkým druhům a v našich končinách se pěstuje hlavně pro výrazné červenobílé květy a výhony dorůstající až pětimetrové délky, které hravě popnou ploty, pergoly i dětská teepee.
„Ale i jeho plody jsou jedlé,“ připomíná naše průvodkyně a ukazuje velká fialovo-černá, fialová, černá, bílá i skvrnitá semena a možnosti jejich využití jako dekorace, na korálky i tradičně v kuchyni. Dokládá, že fazol šarlatový je cizosprašný, a proto je vhodné mu při vlastním semenaření nechat dostatečný prostor.
V případě rodu Vigna zmiňuje naše průvodkyně, že obsahuje přes 100 druhů, přičemž jsou to vlastně liány, byliny i keře s trojčetnými listy a bílými nebo žlutavými květy, někdy s červenavou kresbou, uspořádanými do hroznovitých květenství.
V tuzemsku je pro nás zajímavá hlavně vigna čínská a druhy, jejichž semena koupíte v prodejnách zdravé výživy: vigna zlatá (semena známá jako fazolky mungo) a z Japonska pocházející vigna adzuki.
Vigna čínská (V. sinensis) se pěstuje hlavně pro své dlouhé (až 1 m) lusky (špagetový fazol), ale zajímavě působí i její dekorativní červenobílé květy. Lusky jsou rovné až šavlovitě prohnuté, na povrchu hladké, tmavě zelené. Semena mají smetanově bílou barvu, obvykle s černou skvrnou, ale často u nás nestihnou dozrát. Vigna je poměrně náročná, potřebuje slunné a teplé stanoviště s dobře propustnou a vlhkou půdou. Pěstitelům je vděčná za pravidelné kypření a odplevelování půdy. Pěstuje se podobně jako fazol. Semena se vysévají po dvou do sponu 40 × 40 cm v květnu a červnu. Potřebují stabilní oporu, protože rostlina může dorůst až do výšky dvou metrů.
Pěstování fazolu |
|
Výsev: v době, kdy teplota půdy je vyšší než 10 °C – říká se, že se „seje naboso“. V závislosti na počasí tedy od poloviny května, některé odrůdy lze sít až do konce června. Semena vzejdou za jeden až dva týdny, pak je dobré půdu opatrně nakypřit. Keříčkové odrůdy se vysévají do sponu 40 × 30 cm, po 2 ks do jamky cca 3 cm hluboké. Pnoucí (tyčové) se sejí řidčeji – do sponu cca 1 m x 0,5 m, nebo podle vybraného designu (teepee apod.). Fazol je zdravá rostlina, nepříliš často bývá napadána antraknózou, působící hnědé skvrny na mladých luscích a později na zrnech, případně hnědou skvrnitostí listů. Ze škůdců si na ní pochutnají květopas (květy) a na listech mšice, svilušky a plži. Sklizeň: Ke kuchyňskému zpracování se používají nedozrálé lusky s ne zcela vyvinutými semeny. Zralý lusk poznáte tak, že při lehkém ohnutí praskne. Zrno sklízejte, když lusky zasychají a semena jsou pevná, dobře vyzrálá a zcela vybarvená. |
Odborná poradkyně: Doc. Ing. Jana Nováková, CSc., Janinyzahrady.cz
* * *
Čtěte také:
Letní očkování ovocných stromů
PORADNA: Pošlete dotaz na téma „Podzim v zahradě“ a vyhrajte předplatné!
Pěstování zeleniny v ekozahradě
