|
|
Tentokrát se soustředíme na zamokřené zahrady s vysokou hladinou spodní vody nebo zahrady v blízkosti vodních ploch a zaplavované. V takových místech rostou mokřadní trávy a mechy, porost se špatně vyvíjí, často bývá zažloutlý. Bývá řídce zakořeněný a často je napadený hnilobou. Obě situace nám přinášejí vodohospodářské starosti: musíme upravit vodní poměry a dosáhnout přijatelně dobrých výsledků – jak ve vzhledu zahrady, tak v jejím výnosu. Příčina zamokření může být dvojího rázu.
Stahování povrchové vody Jednak poloha zahrady může být příčinou stahování povrchové vody (i dešťové) – zvláště v blízkosti třeba i malých potůčků, které se po vydatnějších deštích rozvodní a rozlévají se po zahradě.
Těžko můžeme regulovat potok a zabránit jeho rozlití do zahrady. Této vody se můžeme zbavit tím, že rozlitou vodu odvedeme vybudováním otevřených příkopů s využitím samospádu – buď opět do potoka ve vhodném nižším místě nebo do vyhloubené nádrže. Spád příkopů by neměl být větší než 10 %, aby nedocházelo k splavování půdy. Příkopy děláme lichoběžníkového profilu o šířce dna 200 až 300 mm a vyložíme je plochými kameny nebo betonovými prefabrikáty. Spád stěny příkopu je závislý na druhu zeminy – přibližně platí poměr u jílovité půdy 1 : 1,5, u hlinité 1 : 1,25, u sypkopísčité 1 : 3.
Výhodou je, že tato opatření jsou poměrně levná a otevřené příkopy se snadno udržují. Mají také tu výhodu, že případným přehrazením příkopu stavidlem můžeme zadrženou vodu využít v obdobích sucha opět k zavlažování.
Nevýhodou bývá rozdělení zahrady a vytvoření jakýchsi terénních bariér, které při celkové úpravě zahrady je nutno brát v úvahu.
Z této vodohospodářské nutnosti je možno vytěžit i jisté architektonické úpravy – např. přechodové lávky nebo retenční jezírka (vkusně upravená a osázená).
Část zahrady, kterou nezasáhla uvedená meliorační úprava, pak upravíme a osázíme vodomilnými rostlinami, případně osázíme ovocnými stromy, kterým vyšší obsah vody v půdě tolik nevadí.
Voda v různých podobách, jako jsou tvarově rozmanité nádrže, rybníčky, bazénky, jezírka i ptačí napajedla, nebo dokonce malé umělé vodopádky, by neměla chybět v žádné zahrádce. Zmíněné zahradní stavby jsou vítanou součástí drobné zahradní architektury; jejich květena svou specifikou obohacuje sortiment pěstovaných květin a zvyšuje účinek vodních staveb.
O volbě vhodných rostlin se poradíme se zahradníkem, neboť zde bude záležet na jejich správném výběru podle stanoviště a stupně zamokření půdy: od rostlin vlhkomilných přes bahenní až po vodní.
Vysoká hladina spodní vody Jestliže zamokření zahrady je způsobeno trvale vysokou hladinou spodní vody, nezbývá než odvodnit zahradu soustavou drenáží z drenážních trubek (případně drenáží z kamenů), odvádějící vodu na nejnižší místo do jímek, případně vodních toků. Nejvhodnější hladina spodní vody má být 800 až 1500 mm pod povrchem. Je-li v hloubce menší, je třeba pozemek odvodnit. Při odvodňování musíme dbát na to, abychom touto úpravou neohrozili nevhodně vodní poměry sousedních pozemků a tím nezavdali příčinu ke zhoršení sousedských vztahů.
Drenážování je proti otevřeným příkopům výhodné v tom, že pozemek nerozděluje a umožňuje přístup vzduchu do půdy, čímž se půda otepluje. Hlavní nevýhodou je to, že jde o podstatně nákladnější způsob. Drenáže děláme z pálených trubek, trativodek s vnějším obvodem kruhovým nebo šestiúhelníkovým s vnitřní světlostí 50 až 200 mm a délkou 333 mm. Můžeme také provést drenáž z cihel nebo větších kamenů (obr. 1). Drenáž se zasypává lehce prostupným materiálem, např. štěrkem, štěrkopískem, odpadovým kamenem, škvárou, struskou. Zásyp zakončujeme ornicí.
Hloubku drenáže nelze jednoznačně stanovit – někdy bývá 1 až 1,5 m. Hlubší drenáž sice více sníží hladinu podzemní vody, ale při výkopu je nutno příkop pažit. Hloubka drenáže je však nejčastěji dána tím, v jaké výšce se nachází vyústění do potoka. Toto vyústění by mělo být alespoň 100 mm nad hladinou. Tam, kde se jedná o vodoteč jen s občasným průtokem vody, pak vyústění drenáže děláme 200 mm nad jeho dnem. Právě od tohoto vyústění začneme drenáž hloubit, a to ve spádu 0,5 až 1 % v písčité půdě, 0,3 až 0,5 % v půdě těžké.
Postup drenáže Při drenážování postupujeme tak, že na zahradě nejdříve vytýčíme celý systém pomocí kolíků. Vzdálenost sběrných trativodů je v obyčejných půdách 11 až 14 m, v jílových půdách 8 až 11 m, v jemném písku 10 až 12 m, v hlinitém písku 12 až 14 m a v hrubém písku 16 až 18 m. Tam, kde jsou stromy, vedeme drenáž tak, aby byla od nich vzdálena 8 až 10 m, aby kořeny nevnikaly spárami do trubek. Jestliže tuto vzdálenost nelze zachovat, pokrýváme trubky 50 mm širokými proužky lepenky nebo fóliemi z PVC. Sběrné trativody i svodnice musí mít spád nejméně 1 %, lépe 3 až 5 %. Volba spádu je závislá na délce trativodu, neboť při spádu 5 % bychom pronikli do příliš velkých hloubek. Trasu drenáže volíme pokud možno přímou. V oblouku se provede jen výjimečně – o poloměru minimálně 5 až 6 m. V tomto oblouku musíme trubky přiseknout.
Speciálními úzkými rýči, tzv. sakováky, pak vyhloubíme rýhy (obr. 2). Hloubení začínáme na nejnižším místě a postupujeme směrem nahoru tak, aby nejvyšší bod drenáže byl minimálně 300 mm pod terénem. Stanovený spád řídíme hadicovou vodováhou nebo prknem seříznutým do spádu a libelou. Na nejnižším místě by měla být drenáž v nezámrzné hloubce.
Na dno vykopané rýhy položíme vrstvu štěrku tlustou asi 80 mm. Štěrkové zrno má být velké 10 až 50 mm, aby spád dna byl naprosto rovnoměrný a rovný (obr. 3). Na toto štěrkové lože klademe drenážní trubky tak, aby mezi sebou měly spáry široké 8 až 20 mm, které shora překryjeme střepy (obr. 4). Těmito spárami vniká voda do trativodu.
Trubky klademe od začátku drenáže po spádu k vyústění. Konec první trubky uzavřeme jílovou zátkou a plochým kamenem. Nakonec trubky zasypeme opět vrstvou štěrku tlustou asi 200 mm se zrnem větším než 30 mm. Tento zásyp je důležitý proto, aby zemina nepronikla až k trubkám, nevyplavovala se a nezanášela potrubí.
Ze sběrných drenáží přichází voda do svodnic, které pokládáme obdobným způsobem, ale o něco hlouběji. V zaúsťující trubce sběrné drenáže se na spodní straně vyseká otvor a ve stejném místě otvor v horní části trubky svodnice, aby oba otvory byly proti sobě (obr. 5). Konec sběrné trubky ucpeme, aby voda mohla plynule protékat do svodnice (obr. 5).
Svodný drén odvádí vodu do vsakovací jámy (popř,. kanalizace) na nejnižším místě systému. Vsakovací jáma je hluboká asi 1,5 m a je vyplněna hrubším štěrkem (obr. 3).
Vyúsťuje-li drenáž na povrch, např. do svahu, chráníme ji před poškozením tak, že trativodky zaústíme do kameninové nebo betonové trouby, aby se ústí nepoškodilo (obr. 6). Při vyústění drenáže do potoka by toto vyústění mělo být alespoň 100 mm nad hladinou. Tam, kde se jedná o vodoteč jen s občasným průtokem vody, pak vyústění drenáže děláme 200 mm nad jeho dnem.
U více zamokřených zahrad bývá průtok vody drenáží téměř stálý. Této vody je možno někdy využít také jako vítaného prvku: například ve skalce může vytvořit malý vodopádek (obr. 7) nebo může napájet malou vodní nádržku, osázenou vodními rostlinami (obr. 8, 9).
zdroj: Můj dům 2/2002 |
Produkce i celkový stav zahrady jsou závislé na vodních poměrech. Ta, která nemá dostatečný přísun vláhy, kde hladina spodní vody je hluboko a prameny jsou slabé, strádá. Jsou však i situace, kdy je vody nadbytek.
