|
|
Pergola vhodně dotvoří nejen obraz zahrady a domu, ale nabízí i další skvělé vlastnosti, jako závětří, pohledovou clonu, stín. Můžeme v detailu vnímat krásu květů, vůní a často i chutných plodů. Přestože o tento druh staveb je velký zájem až v poslední době, patří pergola k nejstarším zahradním „vynálezům“ vůbec. Její historie je úzce spjata s pěstováním vinné révy – a víno, jak víme, bylo oblíbeno a ctěno již v nejstarších kulturách. Kult vína byl bujaře slaven nejen ve starém Řecku, ale především v antickém Římě. Příslušní bohové vína a plodnosti, jako byl rozšafný a obtloustlý Dionýsos alias Bacchus, byli oblíbeným tématem literatury a výtvarného umění. |
Od pergoly k loubí
Ale vraťme se k pergolám, ty totiž sloužily po staletí jako opora právě pro révu. Ovšem nejen víno v tekutém stavu, ale i zralý hrozen je opravdovou lahůdkou, a proto nebývaly pergoly příliš vzdáleny od budov, často byly dokonce jejich součástí. Při procházkách po zahradě pak již nebylo těžké přijít na to, že pod baldachýnem z listí a plodů je příjemný stín, vůně, a vůbec že se tu dá báječně odpočívat nebo besedovat s přáteli. A pergola v dnešním smyslu byla na světě. Časem jsme sice vinnou révu nahradili celou škálou okrasných popínavých rostlin, ale princip odpočivného zákoutí byl zachován až do dnešních dnů.
Pergola však může mít nejen mnoho podob, ale i funkcí. Když ji vybudujeme nad cestou a vznikne krytý koridor, nazýváme ji loubím. Naopak když ji zúžíme a podepřeme jen jednou řadou sloupků, vznikne zástěna chránící před bočním sluncem, větrem a pohledy.
Dřevo stále vítězí
Tradičním materiálem pro stavbu pergoly je dřevo. Klasickou podobou je ovšem kombinace sloupů z kamene (nejlépe kararského mramoru) a cedrového dřeva z Libanonu. Ne, neděláme si legraci, tak totiž byly budovány pergoly pro římské císaře. My se musíme spokojit se skromnější kvalitou, ale spojení zdiva a dřeva je stále velmi působivé. Sloupky lze dobře vystavět z kamene, bílých nebo ostře pálených lícovek a podobně. Na ně pak již položíme dřevěnou konstrukci z desek nebo jen kuláčů.
Jinou možností je použití kovu, který byl jako materiál velmi oblíben v předválečném období. Jednalo se především o litinu, která je odolná proti korozi a v té době byla i levná. Jednotlivé části byly pak propojeny jen pomocí silných napjatých drátů. Dnes bychom si vypomohli kovovými profily, ale tento způsob není obecně rozšířen. Jak je ale vidět, možností je opravdu celá řada a fantazii se meze nekladou.
Důležité hledisko: impregnace
Ocel, mosaz, nerez
Základem dlouhověkosti je tedy především co nejlepší ochrana. To souvisí i s dalším požadavkem, a sice vzdáleností od země. Je všeobecně známo, že nejkritičtější místo pro životnost dřeva je 5–10 cm nad povrchem půdy. Stálá vlhkost, vzdušný kyslík a dřevokazné houby z půdy si dříve nebo později poradí s každým druhem dřeva. Proto je velmi významným opatřením oddělení pergoly od povrchu země. K tomu slouží řada prvků, které jsou běžně v prodeji. Jedná se o různé ocelové pozinkované trny, které se pomocí šroubů upevňují na spodní konec sloupků a druhou stranou zapouštějí přímo do země, nebo ještě lépe zabetonovávají do patek.
V této souvislosti si ještě připomeňme, že i ostatní spojovací materiál, jako jsou děrované plechy, vruty, šrouby a podobné kovové součástky, musí rovněž odolávat korozi. Nejlepší je nerezová ocel, případně mosaz. Dostatečnou životnost mají i pozinkované díly, které jsou nejběžnější.
Dalším důležitým kritériem, zvláště když si pergolu stavíme sami, je i pevnost celé konstrukce. Ta je dána jednak silou a druhem materiálu, ze kterého je zbudována, jednak předpokládanou vahou popnuté rostliny. Uvážíme-li, že některé dřeviny se dožívají požehnaného věku, nepřekvapí váha i několik stovek kilogramů. Tak tomu bude u známé a oblíbené vistárie (Wisteria sinensis), která je v příznivých podmínkách více než vitální. Za pár let se vplete do pergoly s takovou vervou, že případná výměna nějakého dílu je prakticky nemožná. Na druhé straně ale časem výhony natolik zesílí, že již drží v požadované pozici vlastní silou. Proto je v tomto případě i velmi dobrým řešením použít zpočátku lehké kovové konstrukce a drátu, které časem do mohutných výhonů zarostou.
Široký výběr
Jiří Prouza, Foto autor
Zdroj: Můj dům 6/01
Většina pnoucích rostlin je však mnohem méně agresivní. Často jsou to jen letničky, které se každým rokem znovu vysazují, jak je tomu u okrasné fazole (Phaseolus coccineus), povíjnice (Ipomoea tricolor) a jiných. Nejvýznamnější skupinu tvoří rostliny, které sice vydrží řadu let, ale v zimě částečně zmrzají, čímž si zachovávají přibližně stálou velikost. Typické to je pro plamének (Clematis) a pnoucí růže (Rosa). Tyto dva rody jsou zároveň i tím nejefektnějším, co lze na pergolu pustit. Mezi další vhodné druhy patří zimolez (Lonicera caprifolium x tellmanniana), loubinec (Fallopia aubertii), přísavník (Parthenocissus), v přistíněných místech hortensie (Hydrangea „Petiolaris“), břečťan (Hedera). V chráněných polohách je to pak trubač (Campsis), krásnou rostlinou je i kiwi s jedlými plody (Actinidia).
Zapomenout bychom však neměli ani na prapůvodce vzniku pergoly, na vinnou révu, u níž existuje řada vhodných okrasných, ale i plodících odrůd.
Kvalita dřeva je u venkovního použití samozřejmě vždy velmi důležitá, ale praxe ukazuje, že kvalita impregnace je ještě důležitější. U špičkového dřeva, jako je dub, akát, modřín a podobně, však zaplatíme nejen citelně vyšší cenu, ale musíme počítat i s tím, že tento materiál se rád kroutí a pilně pracuje. Naproti tomu smrk nebo borovice jsou sice mnohem měkčí, ale i spolehlivější. Ne nadarmo jsou tak oblíbené u truhlářů a příbuzných řemesel.
