Na naše otázky odpovídá Eva Hauserová, lektorka kurzů o přírodních zahrádkách, poradkyně a designérka, www.prirodni-zahradky.cz
Dají se přírodní zahrady nějak definovat? Čím se liší od konvenčně opečovávaných zahrad?
Základem je, že nepoužíváme chemické přípravky na ochranu proti škůdcům, chorobám a plevelům, dále průmyslová hnojiva a do třetice rašelinu – její těžba totiž vždycky ničí přírodní stanoviště, která se nezregenerují ani po stovkách let. Bez rašeliny se můžeme obejít: nepěstujeme rostliny vyžadující kyselou půdu, pokud ji na pozemku nemáme (například rododendrony a další vřesovištní rostliny nebo kanadské borůvky), půdu zlepšujeme kompostem. ten by v přírodní zahrádce rozhodně neměl chybět.
Někdo by si mohl představovat, že do přírodní zahrady nebude muset vůbec zasahovat…
To platí jen pro kousek „divočiny“, který někde ponecháme svému osudu. Jednak tam budeme moci pozorovat, kam příroda sama na našem pozemku směřuje, a jednak tím poskytneme útočiště volně žijícím organismům z naší přírody a zřídíme si tak přírodní minirezervaci. pro přírodu je lepší, když nemáme každý kousek zahrady vzorně uklizený, prořezaný, vypletý a shrabaný, ale alespoň někde v koutě necháme věcem volný průběh. v neproniknutelném křoví nebo v hromadě větví či kamení najdou útočiště i predátoři, kteří nám pomohou hubit škůdce.
Takže někde se plít přece jenom musí?
Ano, ale stačí co nejméně – přírodě vycházíme vstříc co nejvíc. v našich podmínkách přirozené porosty směřují k nějakému typu smíšeného lesa, takže kdybychom nechali věcem úplně volný průběh, pozemek by nám zarostl nejprve keři typu šípku, maliníku, černého bezu, a později stromy, jako jsou topoly, břízy, jasany nebo javory. my ale odstraňujeme nechtěné rostliny, které konkurují těm, které na zahrádce chceme mít, a udržujeme slunné partie bez vyšších dřevin.
Dáte nám nějaký tip, jak takový pozemek osázet?
Dobrým vodítkem je vyjít si na procházku do přírody a prohlédnout si místa, která se nám líbí, třeba okraj lesa, který přechází v květnatou louku, mýtinu s jezírkem a podobně. Na své zahrádce můžeme vytvořit něco podobného, vysázíme různě vysoké rostliny v několika patrech – od nejvyšších stromů až po nízké bylinky, a hlavně nikde nenecháme obnaženou půdu. Ta je totiž naprosto nepřirozená, odpařuje se z ní spousta vody, sluneční paprsky v ní ničí mikrobiální život, a znamená to také neustálý boj s plevelem. Z tohoto požadavku vyplývá, že budeme dávat přednost dřevinám a trvalkám před jednoletými rostlinami. Dále je v přírodních zahradách důležité dávat přednost nenáročným druhům rostlin, jaké v našich podmínkách odjakživa prosperovaly, namísto různých vysoce vyšlechtěných odrůd, vyžadujících velké opečovávání. Vysazujeme staré a místní odrůdy dřevin, tradiční „prababičkovské“ květiny, na pozemku necháme růst i plané druhy, které se nám tam samy usadí a jsou užitečné nebo dekorativní – ty nepokládáme za plevely, ale za vítané hosty nebo, jak se říká, „dobrovolnické rostliny“. Příkladem je mladý ptačinec, výborný do salátu, nebo jedlé a léčivé rostliny jako brutnák, pampeliška, česnáček, kostival nebo divizna, nebo květiny, které nám na pár týdnů obohatí zahrádku barvami, jako vlaštovičník nebo kakost.
Jak je to s trávníkem? Na ten golfový asi můžeme zapomenout, že?
Trávníku naplánujeme jen tolik, kolik ho budeme opravdu potřebovat, protože péče o něj je (v rozporu s tím, co si lidé obvykle myslí) náročnější než péče o porosty trvalek nebo křovin, které jsou prakticky bezúdržbové. A ano, nebudeme usilovat o jednodruhový travní porost, v trávníku ponecháme i dvouděložné rostliny (sedmikrásky, mochnu, rozrazil, jitrocel, jetel) a na plochách, kam nechodíme často, zřídíme květnatou louku a sečeme ji jen dvakrát ročně.
Proč vadí průmyslová hnojiva, ta přece nejsou jedovatá?
Jde o roztoky minerálních solí, které potlačují půdní život, to znamená, že vadí nejrůznějším užitečným živáčkům od mikrobů po žížaly. Navíc hlavně dusičnatá hnojiva působí, že rostliny „zpohodlní“ a přestanou vylučovat kořenové exudáty, kterými se živí symbiotické bakterie a houby – a takto „zhýčkané“ rostliny už pak bez průmyslových hnojiv neprosperují. Půda, z níž mizí mikroorganismy, pak dále ztrácí organický podíl (humus), snižuje se její schopnost zadržovat vodu, a my se dostáváme do začarovaného kruhu, kdy musíme používat čím dál víc chemických hnojiv. Pokud v půdě chybí minerály – což zjistíme chemickým rozborem – můžeme je doplnit přípravky povolenými v ekozemědělství, jako je například dolomitický vápenec nebo další kamenné moučky, které jsou ale k dostání spíš v Německu nežli u nás.
Jak si ušetřit námahu se zaléváním?
Kromě toho, že zredukujeme plochy často sekaného trávníku (a ani ten nesekáme moc často, jen když začíná přerůstat tak, že se po něm obtížně chodí) a že pěstujeme odolné druhy rostlin, se také snažíme všechny volné plochy zamulčovat, to jest pokrýt vrstvou organického materiálu, jako je sláma, posekaná tráva, štěpka, listí, ostříhané větvičky a podobně. Nikdy nepoužíváme mulčovací fólie, protože ty brání kontaktu půdy s prostředím, nemůžeme pak hnojit kompostem a trpí tím půdní organismy, například i žížaly. Ty jsou pro zdravou půdu velice důležité, provzdušňují ji svými chodbičkami a z povrchu půdy si do nich zatahují zetlelé zbytky rostlin a proměňují je v hnojivo. Mulčovací fólie jim v tom zabrání a žížaly se z takového pozemku odstěhují.
Nenapadnou takovou zahrádku škůdci a choroby a nepodlehne jim?
Pojem „škůdci“ používají přírodní zahradníci neradi, ve skutečnosti má každý živočich své místo v přírodním ekosystému, jen je potřeba, aby ho ostatní prvky systému držely „na uzdě“, v rovnováze, takže se nepřemnoží. Jakmile začneme používat chemické prostředky likvidace, zahubíme například insekticidem mnohem víc hmyzu, než na který cílíme, fungicidem zase mnohem víc hub včetně těch symbiotických, které rostlinám prospívají, a tak dále. Takovými zásahy uvedeme do pohybu zhoubnou spirálu, protože škůdci se začnou množit jako první, mnohem dřív a rychleji než jejich přirození nepřátelé, a my budeme muset používat stále víc a víc chemie. V přírodní zahradě rostliny chráníme už tím, že vysazujeme smíšené kultury. Škůdci se řídí většinou čichem a v pestré směsi svoji živnou rostlinu tak snadno nerozpoznají. Dále je potřeba, aby rostliny měly dobrou kondici, pak se většinou dokážou škůdcům a chorobám ubránit samy. A konečně můžeme k odpuzení nebo likvidaci škůdců používat různé přírodní prostředky, jako jíchu z kopřiv nebo přípravky, které jsou běžně ke koupi v zahradních centrech, například od firmy Biocont. Celkově ale počítáme s tím, že malou část našich rostlin budou využívat různí živočichové. Z jejich přítomnosti se těšíme a se zájmem je pozorujeme, nesmírně to baví hlavně děti. Musíme ovšem počítat s tím, že když přestaneme používat chemické přípravky ochrany proti škůdcům, nemocem a plevelům, ekosystému naší zahrádky bude nějakou dobu trvat, než se obnoví jeho zdravý, vyvážený stav, takže může nastat například invaze plzáků nebo mšic. Uvádí se, že toto mezidobí může trvat asi tři roky.
O AUTORCE
Eva Hauserová
Narodila se v roce 1954 v Praze. Vystudovala biologii na Přírodovědné fakultě UK a krátce pracovala v oboru genového inženýrství, ale brzy zjistila, že bude lepší pro vědu i pro ni, když toho nechá. Pracovala pak jako redaktorka různých časopisů i knižních nakladatelství, je autorkou řady beletristických i sci-fi knih. Dnes pracuje ve spolku Permakultura CS a působí jako permakulturní lektorka, designérka a editorka, například dvoudílné Encyklopedie soběstačnosti (vydal Triton). www.prirodni-zahradky.cz
Text a foto: Eva Hauserová
