 |
Saturejka zahradní, jednoletá bylina z čeledi hluchavkovitých, má více domovů. Pochází z východního Středomoří, jižní Evropy a oblasti Černého moře. Vytrvalý druh této rostliny – saturejka horská (Satureja mantana) – je součástí křovinatých porostů Středomoří a má stejné využití, je však méně aromatická než její jednoletá příbuzná.
V roli byliny
Saturejka obsahuje silice, flavonoidy, hořčiny, třísloviny a další látky. Při jakých potížích nám dokáže pomoci? Upravuje činnost žaludku, uvolňuje křeče střev, působí proti plynatosti i mírně močopudně, zlepšuje trávení a činnost slinivky břišní. Ve středověku jí dokonce přičítali, že „ponouká bujnost těla“.
Na našem stole
Saturejka má podobnou chuť a vůni jako tymián. Využívá se při přípravě všech druhů mas, včetně zvěřiny, přidáváme ji do hrachové a bramborové polévky, do luštěnin, k přípravě bylinkových pomazánek (pouze čerstvá) a dalších pokrmů. Je součástí směsí koření, jako je provensálské, čubrica a další. Lze ji používat jak čerstvou, tak i sušenou.
V kuchyni
U nás se pěstuje jak saturejka zahradní, tak i horská. Obě pěstujeme ze semen, vytrvalý druh můžeme na jaře množit řízky nebo dělením. Její nároky nezapřou místo původu – vyžaduje chudou odvodněnou půdu a plné slunce. Pokud doma pěstujeme saturejku horskou, je třeba ji nechat přezimovat v chladnějších prostorách.
Kuře na fazolkách
1 kuře, 500 g fazolových lusků (lépe čerstvé, ale mohou být sterilované), 3 cibule, lžička nebo kostka cukru, 100 g másla, svazek saturejky (nebo lžička sušené), hovězí nebo masoxový vývar, sůl, mletý pepř.
Kuře osolíme a kousek másla s polovinou svazku saturejky vložíme dovnitř. Opepříme, ochutíme grilovacím či jiným kořením, poklademe kousky másla a dáme péci.
Podléváme a přeléváme vypečenou šťávou. Na pánvi mezitím rozehřejeme 50-70 g másla, na kterém opečeme hrubě nakrájenou cibuli. Přidáme cukr, který rozpustíme, zasypeme saturejkou a fazolkami a podusíme do měkka. Hotové kuře obložíme fazolkami a podáváme s brambory.
text: Alena Vondráková
foto: Pavel Hruška, zahradnictví JOPA, archiv redakce zdroj: Můj dům 2/2002 |