Skip to content

Seznamte se s rostlinami pravěku: Cykasy

Cykasy jsou tajemné, starobylé a přitom velmi krásné rostliny, které lákají prověřit zahradnické schopnosti. Pěstování vůbec není složité, ale jsou minimálně dva důvody, proč je dobré se o cykasech dozvědět něco víc. Prvním je jedovatost. Druhý je stejný jako u všech živých rostlin (i zvířat) – musíte vědět, co potřebují a jak se o ně postarat.

Pamětníci dinosaurů

Zdravým a dobře rostoucím cykasům vyraší nové listy jednou za čas, ale bývá jich více najednou. O to větší radost pak takový svěže zelený chochol působí.Cykasy jsou prastará skupina rostlin, která na Zemi žije již od druhohor. Dnes už je doba jejich slávy a rozmachu dávno pryč a zbytky kdysi početných populací (dá se říci i cykasových lesů) spíše přežívají na obvykle nehostinných, izolovaných, často skalních stanovištích, kde mají jen málo konkurence. Z těchto dob tu zůstaly i přesličky, plavuně, vranečky, některé druhy kapradin a mnohé jehličnany. Jsou připomínkou dávného, zvláštního, nekvetoucího světa – protože v té době nebylo hmyzu, který by opyloval.

Zkamenělé otisky listů cykasů se našly na všech kontinentech, včetně Antarktidy, dnes však zůstaly jen v tropech a subtropech Asie, Ameriky, Austrálie a Afriky. Většinou však patří mezi druhy vzácné a ohrožené. Běžní pěstitelé u nás znají většinou jediný druh – Cycas revoluta, který je běžně ke koupi v květinářství. Cykasovitých rostlin je však mnohem více, dělí se do tří čeledí (Cycadaceae, Zamiaceae a Stangeriaceae) s celkem 11 rody a přibližně 250 druhy.

Nejznámější cykas

Jak již bylo řečeno, nejčastěji nabízený a pěstovaný druh je Cycas revoluta. Pochází z Japonska, z nevelkého souostroví Ryukyu a z jihu ostrova Kjúšú. Roste tam nejčastěji na pobřežních skaliskách. Přestože pochází z menších ostrovů a jeho semena místní lidé každý rok sbírají pro komerční účely, je neobyčejně rozšířený. Musí to být působivý a krásný pohled na lesíky elegantních, temně zelených pravidelných chocholů listů kolem mořského pobřeží.

Jeho semena v přírodě šíří havranovití ptáci, kteří na skaliskách ozobávají oplodí a semena zanechávají na místě. Rostou proto často i na malých skalních ostrůvcích v moři. Další miliony rostlin zdobí zahrady a parky tropů a subtropů celého světa nebo alespoň květináče evropských a amerických domácností.

Pokud si kupujete cykas do bytu, jistě vás zajímá, jaké velikosti doroste. U tohoto druhu jsou známy až osmimetrové rostliny, ale nejčastěji kmen nepřesahuje výšku 2 metry, stejně tak i „rozpažení“ tuhých, tmavozelených listů. Roste však relativně pomalu, takže klasická nerudovská starost „kam s ním?“ vás čeká za 10 až 20 let, pokud nebydlíte v příliš malém bytě.

Kromě druhu Cycas revoluta se v prodeji občas objevují jiné druhy, internetové obchody nabízejí semena rodů Cycas, Zamia, Macrozamia, Encephalartos, Bowenia a dalších. Nejvhodnější do bytů jsou malé druhy zamií, některé dorůstají jen půlmetrové výšky, nemají pichlavé listy a během pár let začnou vytvářet pěkné samčí nebo samičí šištice.

Málo známá cykasovitá rostlina Bowenia spectabilis se začíná objevovat v internetových obchodech německých firem. Je hodně stínomilná a dlouho nedorůstá větších rozměrů.

Mezi cykasy se najdou také malé druhy, ale nejsou příliš dostupné. Další rody patří buď k extrémně vzácným a v přírodě vymírajícím, nebo dorůstají obřích velikostí. Specialitou jsou druhy afrického rodu Encephalartos, které jsou kombinací obojího a navíc mají listy tvrdé jako plech a špičaté jak jehla.

Proto si na cykas raději dávejte pozor, a pokud máte malé děti nebo psa, zvažte, zda ho v bytě skutečně chcete. Symptomy cykasové otravy jsou dýchací potíže, zvracení, průjem a ztráta vědomí. Japonská a čínská lidová medicína používají cykasová semena na léčbu průjmu, tuberkulózy, neuralgie a dalších chorob. Samozřejmě v přesně stanovených dávkách a upravené určitým způsobem, takže to v žádném případě nezkoušejte také!

Pěstování doma i na zahradě

Pěstování je většinou velmi snadné, cykasům vyhovuje lehký propustný substrát složený z rašeliny, kvalitní kompostové zahradní země a písku. Výborně se osvědčil přídavek inertního materiálu, který zvyšuje propustnost, například Seramis, drcená cihla nebo drobný štěrk. Základem úspěšného pěstování je správná zálivka. Trvalé přelití je zhoubnější než občasný přísušek. Hnojení není žádná věda, skvěle fungují hnojivé tyčinky nebo granule, které uvolňují živiny pomalu v průběhu celé vegetační sezony.

Rašící listy cykasu se rozvíjejí podobně jako mladé listy kapradin – vyrůstají svinuté a postupně se narovnávají.Problémem nejčastěji pěstovaných cykasů (tedy Cycas revoluta, Zamia furfuracea nebo Zamia integrifolia) je dostatek světla. Mají rády letnění venku na zahradě nebo na jižním balkonu. Ve stínu protahují listy na dvojnásobnou délku a stávají se z nich nehezká „košťata“. Zmíněné zamie jsou poměrně teplomilné, ale Cycas revoluta ve své domovině zažívá i mrazíky a jeho teplotní minimum je minus 6 °C, nemusíte se tedy bát chladného zimování.

Jedním z nejčastějších problémů pěstitelů je neochota rostlin tvořit nové listy. Skutečně to cykasům velmi dlouho trvá, zvláště po přesazení nebo nějakém větším zásahu, než se vzpamatují. Pak ovšem příjemně překvapí, protože vytvářejí více listů najednou, které vyjedou ze středu jako nějaké podivné zelené anténky. Potom se ovšem rozmotají, narovnají a je to nádhera! Zamie jsou jiné – těm narůstají listy postupně po jednom.

U nás lze koupit další druhy cykasů jen výjimečně, ale třeba v Německu některé firmy nabízejí velmi zajímavé vzácné druhy a posílají je poštou – nejbližší najdete v Mnichově. Jsou to však rostliny dosti drahé a je třeba si pečlivě prostudovat jejich nároky.

Pozor, jed!

Jako všechny cykasovité rostliny je i Cycas revoluta jedovatý. Jeho kmen i semena však obsahují velké množství škrobu, a tak se obyvatelé ostrovů naučili v nouzi tuto rostlinu využívat jako náhradu úrody zničené bouřemi a hurikány. Jedovatý cykas pomohl překonat hlad, než se políčka vzpamatovala. Cykasové kmeny i semena je možné upravit tak, aby se jedovatost zmírnila na minimum, je však nutné pečlivě dodržet staré ověřené technologie, jak toxiny ze škrobu vyplavit. Japonci z Rjúkjú škrob nevyužívali jen jako potravinu – fermentací z něj získávali alkoholický nápoj podobný rýžovému saké. Byl vždy mírně jedovatý a občas se stalo, že zabil všechny nestřídmé hodovníky kolem stolu.