Člověk, který se svou zahradou žije v trvalé symbióze, se na ni nedokáže v zimě dívat jen přes ledové květy na oknech. Nedá mu to, s vyhrnutým límcem a zamotaný v šále aspoň jedenkrát za den obejde keř po keři, pohladí očima barevné bobulky dřišťálů a šípků. Je třeba sklepat sníh z větví jehličnanů, aby se nepolámaly, shrnout závěj z ledu na jezírku a tak pustit více světla k vodním rostlinám.   Pozor na trávník Pokud má zahrada mírný svah, má i naději, že přijdou děti se sáňkami a chvilku bude veselo. Ale pozor! Sáňkovat a koulet sněhuláky se může jen tam, kde si majitel nezakládá na dokonalém anglickém trávníku. Ten by měl pod sněhovou peřinou nerušeně odpočívat, aby se do jara zazelenal zase v plné kráse. Všechny barvy zimy Nevěřte povídačkám o šedivých a nezajímavých zahradách v zimě, které v člověku vyvolávají jen depresi. Snad někdo opravdu takovou má, ale je to jen jeho chyba. V každé, i sebemenší zahradě se najde místo na nějaký stálezelený jehličnatý strom, lesklou mahonii a popínavý neopadavý břečťan. Zelenou přispívá i skromná bergenie, které vyhovuje každý kout, a jen se trochu oteplí, přidá i vysoký růžový květ. V sousedství zelených odstínů se i holé větve ovocných stromů jeví docela jinak, zvlášť když na jabloních necháte pár červených jablíček tak dlouho, dokud opravdu samy nespadnou. Kromě zelené můžeme mít zahradu ozdobenou i červenou, oranžovou a žlutou barvou. Bobulky dřišťálů, plané šípky, hlohyně, skalníky zdobí v zimě barevnými plody, svída červenými pruty. Na holých větvičkách kvetou žlutými a červenými chomáčky vilíny a při pohledu na růžové a bílé kvítky lýkovce má člověk stojící po kolena v závěji dojem, že snad má vidění.   Jak praví klasik Pocity, kdy člověk přes všechnu krásu zasněžené zahrady vidí jen vlastní bezmocnost, neboť od jara do podzimu žije na zahradě a v zimě trpí, zná každý, koho se to týká. Ostatním můžeme doporučit knihu Karla Čapka Zahradníkův rok. Poprvé vyšla v roce 1929, ale vše, co je v ní psáno, platí bez výjimky dodnes: „Troufá-li si v lednu zasvítit slunce, chytá se zahradník za hlavu, že mu keře poženou předčasně do mízy. Prší-li, bojí se o své alpinské kytičky, je-li sucho, myslí s bolestí na své rododendrony a andromedy. A přece by nebylo těžko mu vyhovět: Stačilo by, kdyby od prvního do posledního ledna prostě bylo žádná celá, devět desetin stupně pod nulou, sto dvacet sedm milimetrů sněhu (lehkého a podle možnosti čerstvého), většinou oblačno, žádné nebo mírné větry západních směrů, a bylo by vše v pořádku. Ale to je to: o nás zahradníky se nikdo nestará a nikdo se nás neptá, co by mělo být. Proto ten svět tak vypadá.“   Text: PAVLÍNA BLAHOTOVÁ FOTO: AUTORKA, ZDENĚK KIESENBAUER, JANA PYŠKOVÁ, PETR ZHOŘ Zdroj: Moderní byt 1/01