Odpovídá Mgr. Štěpán Ciprýn, Advokátní kancelář Ciprýn & Kiršner:
Zásada rychlosti je jednou ze stěžejních zásad českého právního systému. V českém ústavním pořádku je tento institut vyjádřen článkem 38 Listiny, dle kterého má každý jednotlivec právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
Z postavení Listiny v českém právním řádu vyplývá nadřazené postavení tohoto práva, jeho praktické uplatnění vyjadřují zásady rychlosti a hospodárnosti správního procesu. Institut správních lhůt v řízení slouží jeho účastníkům k ochraně před libovůlí správního orgánu a správnímu orgánu slouží jako nástroj pro efektivní vedení řízení. Různé lhůty stanovují různé procesní předpisy napříč právním řádem a asi nejdůležitější lhůtou je lhůta pro vydání správního rozhodnutí ve věci samé, která je stanovená správním řádem. Co tedy dělat v situaci, kdy správní orgán lhůty zákonem stanovené nedodrží?
Pokud správní orgán nedodrží lhůty, dopouští se tzv. nesprávného úředního postupu. Jako první prostředek obrany jsou tzv. instituty opatření proti nečinnosti, které upravuje správní řád v § 80, kdy nadřízený orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti, jakmile se dozví, že jemu podřízený správní orgán nevydal rozhodnutí v zákonné lhůtě.
Účastník zde může podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti právě onomu nadřízenému orgánu. Konkrétní možnosti, jak může nadřízený orgán postupovat, jsou následující: a) přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve lhůtě, kterou mu určí, učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy nebo vydal rozhodnutí, b) věc převzít a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu, c) pověřit provedením řízení jiný správní orgán ve svém správním obvodu, nebo d) přiměřeně prodloužit zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí. Zkráceně se těmto termínům říká též příkaz, atrakce, delegace a prolongace, se kterými se často můžete setkat v rámci právní obce.
Pokud ani tento postup není úspěšný, nezbývá než se vydat soudní cestou, a to za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky ochrany těchto práv ve správním řízení, existují-li. Žaloba, která se podává v této situaci, se nazývá žaloba proti nečinnosti a její podmínky upravuje správní řád soudní v § 79 a násl. Může ji podat ten, kdo se domáhal u správního orgánu vydání rozhodnutí nebo osvědčení, správní orgán zůstal nečinný a žadatel bezvýsledně vyčerpal prostředky, které mu procesní předpis (zpravidla správní řád) dává pro ochranu před nečinností. Lhůta pro podání žaloby je jeden rok a běží ode dne, kdy podle zvláštního zákona (např. správního řádu či stavebního zákona) mělo být rozhodnutí vydáno.
Vyhoví-li soud žalobě, uloží rozsudkem správnímu orgánu vydat o věci rozhodnutí ve lhůtě, kterou mu současně stanoví. Nebude-li lhůta stanovená soudem dodržena, může být taková povinnost vynucována ukládáním pořádkových pokut správnímu orgánu.
