70. léta podle Barbry Streisand

Doba si zkrátka vynutila rozmanitost. Někdy dokonce i u jedné jediné osoby. Barbra Streisandová obdivovala 20. a 30. léta, a přesto si zvolila pro první ze svých pěti domů styl art deco a v druhém zase oživila interiéry z raně amerického období.

Barbra Streisand

• vl. jm. Barbara Joan Streisandová
• nar. 24. 4. 1942 v Brooklynu, New York
• 1965 – cena Emmy za TV show My name is Barbra
• 1966 – narození syna Jasona Emanuela Goulda (herec)
• 1968 – Oscar a Zlatý glóbus za roli ve Funny Girl
• 1970 – divadelní cena Tony, herečka desetiletí
• 1976 – Oscar za píseň Evergreen ve filmu Zrodila se hvězda
• 1984 – Zlatý glóbus za režii filmu Yentl
• 1991 – režie filmu Pán přílivu

Impulzy sedmdesátých let vycházely jak z rockové současnosti, tak i z minulosti a především z filmu. Barbře Streisandové nebylo ještě ani třicet a dobyla hudební svět, Broadway i Hollywood. Světové superstar tehdy zbývalo jediné – splnit si dětský sen a svou záři na stříbrném plátně skutečně udržet. Sedmdesátá léta byla velkou příležitostí.

        

To se ovšem už chlubila všemi poctami, které v Americe mohla získat. Cenami Emmy za televizní show, Grammy za úspěšné LP desky i prvním Oscarem za roli revuální hvězdy Fanny Briceové ve filmovém muzikálu Funny Girl (1968). Do nové dekády dokonce vstupovala jako nejlepší herečka desetiletí s divadelní cenou Tony. Tisíce fanoušků měla ale už od svého triumfálního premiérového vystoupení ve Funny Girl na newyorské Broadwayi v roce 1964.

Všechno, co jí bylo kdysi zazlíváno, začalo být ze dne na den obdivováno. Mezi mladými vypukla doslova mánie napodobovat její vzhled. V kadeřnictví žádali hřívu `a la Streisand a ženské časopisy měly hodně práce s tím, kam zařadit její poněkud ošuntělý módní styl a make-up `a la Kleopatra. I když se brzy značně vylepšila, nikdy nebyla otrokyní módy. Nosila jenom to, co chtěla, a i v tomto směru splynula dokonale s dobou přelomu desetiletí.

Sedmdesátá léta byla pro Barbru úspěšná na všech frontách. Založila vlastní produkční společnost Barwood Films, zahrála si v devíti filmech, v nichž oslnila jako představitelka muzikálových, komediálních i vážných rolí, vydala neskutečný počet fantastických LP desek s obrovským žánrovým rozpětím od popu přes blues až po klasiku, získala další ocenění a začala uvažovat o vlastní režii. Samotný počátek desetiletí byl zajímavý i tím, že výjimečně překonala strach z veřejných vystoupení a v roce 1972 zpívala na koncertu v Los Angeles i v Las Vegas.  

Právě ze symboliky „neonového“ velkoměsta mj. vycházela ve stejném roce vydaná kniha amerického architekta Roberta Venturiho Poučení z Las Vegas, v níž formuloval teze antifunkcionalismu, a událostí se stala i legendární výstava italského designu v newyorském Muzeu moderního umění. Tak jako móda i design se rychle radikalizoval, „polidšťoval“ a vymaňoval z nadvlády jedné teorie. Ke slovu se dostávaly citace historických stylů, symbolika, dekorativnost, ironie.

Odklon od moderny 60. let směrem k postmodernismu předznamenal názorovou pluralitu a svobodu let osmdesátých. Vývoj techniky – v roce 1979 zahájil Sony výrobu walkmana a Ericsson už nabízel mobilní telefon – spolu s dalším rozmachem popkultury všechno jenom urychlily.