|
|
O rok později promluvil v pracovně T. A. Edisona další přístroj. Ozval se z něj hlas jeho ženy Mary, která přednášela dětskou básničku Mary had a little lamb. Následovaly výkřiky nadšení. Čarovný stroj na uchování zvuku byl na světě.
Dne 6. prosince 1877 podal Edison patentovému úřadu Spojených států přihlášku, k níž přiložil model mluvící skříňky. Později autor více než 1 400 vynálezů ve svých Pamětech napsal, že fonograf se stal jeho nejmilejším vynálezem. Původně však chtěl zdokonalit telegraf, který by podle potřeby sám zapisoval, co kdo mluví nebo hraje, a později to zrovna tak reprodukoval. Objev nebyl náhodný, ale z technického hlediska souvisel s Edisonovou snahou vylepšit a zdokonalit membránu do mluvítek telefonních přístrojů.
Bylo to v době, o které můžeme říct, že byla kolébkou dnešní audiovizuální civilizace. Během jednoho desetiletí se objevil telefon, fonograf a svitkový film (Eastman 1880). Trvalo však ještě řadu měsíců, než chraptivý a roztřesený hlas, recitující verš Mařenka má jehňátko, dostal věrnější podobu. Vynálezce byl paradoxně v té době již téměř hluchý a jenom jásavý aplaus spolupracovníků mu naznačil, že dosáhl cíle. Teprve když Edison nahradil voskový papír na válečku staniolovou fólií od čokolády, zjistil, že chvějící se jehla vyrývá různě hlubokou stopu: „Jestliže touto stopou budu protahovat jehlu, měla by se stejným způsobem rozechvívat membrána – a měla by vydat hlas, který záznam vyvolal.“ Chvění membrány, vyvolané lidským hlasem nebo hudebním zvukem, se přenášelo jehlou na válec opatřený staniolovou vrstvou a opačně zase z tohoto válce do membrány. Váleček se mohl na šroubové ose při pomalém otáčení klikou pod jehlou mluvítka pomaloučku posouvat. Náročnost tohoto citlivého úkonu připomínala natáčení němého filmu. Stačil neopatrný pohyb a z mazurky se stal kvapík.
Konečnou podobu dal strojku Edisonův nejlepší mechanik Johan Kreusl. Zbývalo ještě obdařit mluvící strojek názvem. Vzhledem k tomu, že Edison v prvním plánu nemyslel na zachycení hudby, ale na pořizování diktátů a výuku jazyků, nazval strojek řeckou složeninou fonograf: phónos/zvuk a graphein/písmo.
V prvním desetiletí byl fonograf předváděn jako atrakce na světových výstavách a v učených společnostech. Zcela pochopitelně byl personál ob-sluhující fonograf podezříván z břichomluvectví a dalších podvodů. Teprve když vypršela desetiletá ochranná lhůta Edisonova vynálezu, chopili se problému další vynálezci. K nahrávání a reprodukci se začala používat safírová jehla a k pohonu pérový motorek. V USA i Evropě houfně vznikaly fonografové společnosti i nahrávací studia a roku 1904 už francouzská firma Pathé vyráběla denně kolem tisíce fonografů a padesát tisíc válečků. Na ně také roku 1902 nahrál svůj zlatý hlas legendární tenor Enrico Caruso. Zachovalé válečky, které jsou dnes chloubou předních muzeí, dodnes uchovávají i hlasy L. N. Tolstého, E. Destinnové a význačných osobností z počátku 20. století.
Sláva fonografů začala vyhasínat, když koncem 19. století německý technik Emil Berliner v USA zdokonalil svůj gramofon, který nahrával zvuk „na plocho“ na otáčející se gramofonové desky; nejprve plechové, později z umělé hmoty. Desky byly 1 až 2 milimetry silné a průměr měly 17 až 30 cm; po obou stranách opatřeny jemnými drážkami, v nichž zůstal zaznamenán nesmazatelný zvuk. Největší předností gramofonové desky bylo, že z jednou nahrané voskové a pokovené matrice ji bylo možno třeba desettisíckrát kopírovat. Stále však zůstával akustickotechnický problém, neboť přenášením zvuku docházelo ke chvění, které bylo ještě umocněno při průchodu rezonančním doplňkem přístroje. Plechové trouby i dřevěné skříně byly často z nevhodného materiálu a svoji roli hrálo i opotřebení desky jehlou.
Až do první světové války byly první gramofony v podstatě exkluzivní záležitostí. Po jejím skončení vynálezem elektrického zesilovače (1920) bylo umožněno elektrické nahrávání a reprodukce odpovídající v podstatě hudebnímu originálu. Od počátku dvacátých let 20. století se gramofonová deska stala důležitým hudebním médiem. Nová technika elektroakustického nahrávání (ve světovém měřítku končí fonografické) zrychlila vývoj a ovlivnila růst gramofonového průmyslu i v českých zemích.
První lisovnu desek na našem území založila v Praze roku 1924 německá firma K. Robitschek a vzápětí i anglická společnost, která produkovala legendární značku His Master’s Voice. S ní také byli smluvně zavázáni přední domácí interpreti, kteří zde natočili pozoruhodné desky, jež byly také významnými reprodukčními činy; kompletní nahrávky Slovanských tanců a pochopitelně i Prodanou nevěstu.
Kromě filiálek několika zahraničních firem začala pracovat i česká Esta (1928) a po ní ihned Ultraphon. Zatímco Esta vyráběla hlavně komerční snímky, dramaturgie Ultraphonu se zaměřovala částečně i na hudbu vážnou. Na obou značkách jsou zachyceni prakticky všichni protagonisté české populární hudby: od K. Hašlera, Osvobozeného divadla a Kocourkovských učitelů přes oblíbenou operetu první republiky a trampské písničkáře až po dobové jazzové orchestry. Technická úroveň tehdejší gramofonové produkce odsuzuje ovšem převážnou část desek domácí výroby k významu ponejvíce jen dokumentárnímu. Nadšenému publiku mezi dvěmi válkami ovšem toto omezení nevadilo. Stejně tak výrobcům, kteří se předháněli v atraktivním vnějším vzhledu gramofonů, které se stávaly dominantou salonů.
Významným momentem vývoje bylo zavedení elektrického pohonu gramofonu (1925) a desek z umělé hmoty. Když v roce 1948 v newyorském hotelu Waldorf Astoria proběhla premiéra dlouhohrající nerozbitné desky a začal se o deset let později uplatňovat i stereofonní záznam (1958), bylo stařičkým gramofonům odzvoněno. Jejich štafetu převzal vzápětí magnetofonový pásek, aby ho opět nahradil digitální disk DVD-audio. Zůstaly jenom hromady starých desek s logem firmy His Master’s Voice a slova z nostalgického blues: „Starý pán sedí a poslouchá jazz a zdá se mu, jako by to bylo dnes, starý pán sedí a poslouchá jazz a na desce se točí pes.“
Kontakt: Gramofony – Antonín Kellner, Pštrossova 4, Praha 1, tel.: 603 162 725
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
…a na desce se točí pes
„Můj bože, ono to mluví“ zvolal s úžasem v hlase brazilský císař don Pedro. Stalo se ve stánku světové výstavy ve Filadelfii roku 1876, když císaři přiložili k uchu sluchátko Bellova telefonu.
