|
|
Do subtilních sporů antických filozofů zasáhl osobitým způsobem také Zeuxis, významný řecký malíř ze začátku 4. století před n. l. Bravurní malíř si totiž liboval ve vytváření optických malířských klamů a k údivu současníků napo- doboval dokonale skutečnost. Podle pověsti se na jím malované hrozny slétali ptáci a chtěli je zobat. Zeuxis tak byl prvním mužem v dějinách, který vlastním rukodělným umem a bez technických pomůcek dokonale fixoval obraz okolního světa.
V této souvislosti nelze opome-nout antického boha slunce jménem Hélios, který jako světlonoš přinášel lidem i bohům světlo. Právě on stál u zrodu temné komory nazývané camera obscura. Její princip je znám od starověku. Jednoduchá bedýnka byla opatřená malým otvorem (clonou), kterým procházely Héliovy světelné paprsky tak, že vznikal zmenšený obraz předmětů před otvorem kamery; navíc s převrácenými stranami a stojící na hlavě. Existence camery obscury byla známa i dalšímu řeckému filozofu, Aristotelovi, a jeho prostřednictvím se tímto divem mohli kochat i učenci středověku.
Od dob renesance se štěrbinové kamery používaly často jako pomůcky při kreslení, zvláště pro perspektivní konstrukce. Vynálezu se pochopitelně zmocnili i jarmareční promotéři a při výročních slavnostech umožňovali publiku nekonečně se podivovat tomuto zázraku. V baroku přišlo další zlepšení camery obscury v podobě přenosné zrcadlovky s konvektorem a matnicí. Nyní bylo možné lehce obkreslit obraz promítnutý na papír a tyto výkresové camery se těšily velké oblibě zvláště mezi amatéry. Zbýval ještě poslední krok; natrvalo zachytit stávající obraz kmitající v temné komoře. Ten učinil roku 1727 německý lékař J. H. Schulze. Zjistil, že lze zobrazovat předměty chemickým účinkem světla na stříbro. Ač tento chemický jev byl znám již v 17. a 18. století, Schulze dokázal, že stříbro rozpuštěné kyselinou dusičnou černá světlem. A ve chvíli, kdy se mu podařilo získat první provizorní otisky písmen, byla cesta otevřená. Objevu se zmocnila celá plejáda učenců i amatérů všech profesí, kteří na desky papírové, skleněné i kovové, rozestíraly stříbro v různých substancích, včetně pryskyřičných materiálů.
Teprve J. N. Niepce (1765 až 1833), Napoleonův vysloužilý důstojník, posedlý vynalézáním, si ochočil Héliovo poselství. Vytvářel řady obrazů nazývaných heliografie, jejichž vznik se zakládal na působení světla na stříbrnou desku vystavenou parám jodu a vyvolávanou parami rtuti. Obraz byl natolik věrný skutečnosti, že hned vzbudil zájem malířů. Roku 1825 se spojil s J. N. Niepcem mladý francouzský malíř Louis J. Daguerre (1789 až 1851), který se živil malováním dekorací pro pařížská divadla. Pro usnadnění práce konal pokusy fixovat obraz povstalý čočkou v temné komoře. Když se koncem 40. let 19. století objevily na světě první daguerrotypie, byl učitel pomalu zapomenut a slávu sklidil partner a následovník Daguerre. Vynález se šířil velkou rychlostí a např. již r. 1849 byla v Londýně založena Photographic Society.
Nové médium, které mělo přirozenou vlastnost, takřka hmatatelně zastupovat skutečnost, se současně stalo prvním technologickým derivátem naší vizuální komunikace. Není proto divu, že francouzský malíř Delaroche si pospíšil se zvoláním o zániku malířství. Hned od počátku fotografický obraz existoval ve všech žánrových podobách známých výtvarnému umění, i když několik nejbližších desetiletí v jeho vývoji je doslova zasvěceno ateliérovému portrétu. U něho se uplatnily základní vlastnosti fotografie; věrný, pohotový a obecně dostupný záznam, který díky aranžmá lichotil portrétovaným.
Nečekaně rázným vstupem fotografie na celosvětovou kulturní scénu po polovině 19. století začala fotografie hrát roli hromadného komunikačního prostředku, k níž od počátku byla před- určena. Sto let existence fotografie do počátku druhé světové války zformovalo řady profesionálů i amatérů, kteří se opájeli hrou s fotografickým přístrojem. K ovládání přístroje na zachycení skutečnosti totiž nebylo třeba ani talentu, absolvování výtvarné akademie nebo ateliéru. Ten si pořizovali podnikaví jedinci, kteří pochopili nesčetné výhody strojového záznamu skutečnosti.
Od experimentů se světlem a jeho fixací se další pozornost zaměřila na zdokonalování vlastního fotografického aparátu a jeho mechaniku. Cílem bylo dosáhnout takové optické cesty, aby zobrazovaná skutečnost byla co nejostřejší. Když vídeňský fyzik M. Petzval vypočítal parametry čočky, jeho mechanik V. Voigtländer ji hbitě sestrojil a habsburská monarchie se konečně viděla v pravém světle. Nyní bylo možno zaostřit a ustálit latentní obraz na negativ, aby se pozitiv získal jeho překopírováním na papír. Po heliografii a daguerrotypii se objevila fotografie. Ke komoře a čočce, se rychle připojovaly závěrky, hledáčky, clony, zaostřovací zařízení a okolo první světové války byly fotografické aparáty dostupné i širokému publiku. Výrobci se sice předstihovali v jejich designu a technických možnostech, ale až do objevu digitálního záznamu se v principu nic nezměnilo. Dnes se věrnost obrazu ke skutečnosti již neměří počtem ptáků zobajících papírové hrozny, ale podivnou jednotkou zvanou pixel; čím je jich víc na ploše, tím věrnější obraz. Ovšem za jediného předpokladu – že Hélios žije.
Kontakty: Antik, Nerudova 24, Praha 1, tel.: 602 268 282; ANTIKVARIÁt, Valentinská 8, Praha 1, tel.: 224 816 253; Antique, Saská 3, Praha 1, tel.: 257 534 383, 606 917 248; Bazar–Antik, Saská 3, Praha 1, tel.: 602 131 353
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Bůh Hélios a pixely
Podle řeckého filozofa Platóna je náš svět jen odleskem neboli napodobeninou světa idejí, neboť prchavé jsou obrazy, které nám o vnějším světě kreslí naše smysly. Z tohoto hlediska je řecký pojem Mimésis (napodo-bení) také základním pojmem antické teorie umění.
