|
|
Vyhledáváme-li si dnes pomocí internetu hotel, neškodí si uvědomit, že již v dávné minulosti člověk konal cesty obchodní, diplomatické i vojenské. Byl k tomu nucen z existenčních, politických i náboženských důvodů a nutnost nalézat ubytování i stravování na cestě provázela lidstvo již od starověku.
Řekové – první cestovatelé Teprve s rozvojem řecké civilizace dochází od 8. století př. n. l. ve zvýšené míře ke značnému pohybu obyvatel. Pro občany starověkého Řecka však cestování bylo spojeno s mnoha překážkami a někdy se návrat z cest protáhl na mnoho let, jak to ostatně líčí Homér v Odysseji.
Prvním vzdělaným cestovatelem však byl otec dějepisu Hérodotos (5. století př. n. l.), který dal cestování nový obsah. Jeho smyslem bylo poznávání, především exotických krajů, a v jeho stopách podobně jako dnes putovaly zástupy cestovatelů k tehdejším památným místům, jako byla Diova socha v Olympii, kolos na ostrově Rhodos a maják na ostrově Faros. V hornatém řeckém terénu nebylo cestování jednoduché, a Řekové proto dávali přednost koním, i když pro delší cesty v rovinách používali čtyřkolých vozů tažených mezky. Průměr denního pochodu nepřesáhl většinou dnešních třicet kilometrů. Lodní doprava byla poněkud rychlejší a oplachtěná triéra dosahovala průměrné rychlosti osm kilometrů za hodinu. Putovalo se pochopitelně i pěšky a symboly poutníků se stala hůl a mošna. Největší přesuny obyvatelstva však nastávaly v době konání olympijských her. Do starověké Olympie se sjížděly každé čtyři roky desítky tisíc diváků z celého Řecka, aby se stali svědky největší antické podívané.
Ne vždy šlo o poznání. Dochovala se řada zpráv o výletních vyjížďkových lodích, které byly budovány s ohromným přepychem a připomínají dnešní plovoucí hotely. Proslulá jachta egyptského krále Ptolemaia IV. Filopatra (vládl asi v letech 221–205 př. n. l.) byla sto metrů dlouhá a patnáct široká. Uvnitř ji panovník nechal vybavit jídelnami, ložnicemi, na palubě kolonádou a dokonce jeskyněmi v podpalubí. Jachta sloužila k projížďkám po Nilu a cestu později zopakoval i Caesar s Kleopatrou.
Pro antického člověka, který ještě neměl orientační pomůcky, byla důležitá hvězdná obloha, zvláště při plavbě na moři. Cestovatel však nebyl v krajině tak ztracený a ohrožovaný, jak by se zdálo. Byl zde totiž bůh Hermes, nejenom jako bůh obchodu a posel samotného Dia, ale i jako ochránce cest a pocestných. K tomu ještě doprovázel duše zesnulých do podsvětí. Na jeho počet byly na rozcestích zřizovány hromady kamení a každý pocestný musel přidat kámen. Umělci ho s oblibou zobrazovaly jako krásného jinocha s okřídleným kloboukem a trepkami. Na hostinách k jeho poctě byly obětovány první kapky vína z posledního poháru.
Největší problémy na cestách však představovalo ubytování a stravování. V nejstarších dobách se cestující museli spokojit s přenocováním u soukromých osob, kdy přijetí mírumilovného cizince patřilo k dobrým mravům. V 5. století př. n. l. s rozvojem obchodu značně stoupl počet cestujících, a proto se postupně při hlavních cestách stavěly hostince. Pro svoji nuzotu a špínu neměly valnou pověst a zvláště proslulými z tohoto hlediska byly krčmy v přístavních městech.
Ostatně jako dodnes. Význačným představitelům řeckého života však spánek v těchto špeluňkách nehrozil, neboť se ubytovávali u předních občanů města.
Na římské silnici Římané již od 3. st. př. n. l. začali z důvodů strategických, hospodářských a správních budovat dokonalou silniční síť, která spojovala hospodářská centra a přístavy a jejíž části sloužily ještě v raném středověku.
Po královně silnic Via Appia se můžeme procházet dodnes a ve své době měřila 195 kilometrů. Silnice byly hladké a téměř bez mezer, takže cestující v lehkých vozících mohli nerušeně číst a spát. Jinak tomu bylo při přepravě nákladů. Těžké čtyřkolé vozy tažené spřežením volů s rychlostí 18 kilometrů za hodinu míjely koně císařské pošty, která urazila až 160 kilometrů za den.
Zájezdní hostince (latinsky deversorium) byly sice před každým větším městem, ale podobně jako v Řecku neměly dobrou pověst. Hustou síť silnic a ubytovacích zařízení nevyužívali pouze obchodníci a úředníci římského impéria. Na cesty se vydávali za poznáním i první cestovatelé a strávit jistou dobu například v Athénách patřilo i k výchově mladých vzdělaných Římanů. Velmi důležitou pomůckou pro ně byly tzv. itineráře (od lat. iter – cesta). Tyto příručky sloužily jako „turistický průvodce“ a obsahovaly údaje o silnicích, vzdálenostech mezi jednotlivými lokalitami a silničních stanicích, kde se dalo ubytovat a občerstvit.
Putování ve středověku Po rozdělení a rozpadu římské říše ve 4. a 5. století n. l. zanikl původní význam římských komunikací. K jejich devastaci přispělo i dlouhé období stěhování národů, které v podstatě trvalo až do 9. století. Během velkých přesunů desítek národů a kmenů se o udržování silnic a cest nikdo nestaral. Pouze ozbrojené družiny feudálů nacházely pohostinství na hradech spřízněných rodů. Teprve od 10. století v souvislosti se šířením křesťanství, zakládáním klášterů a rozvojem městské civilizace se na primitivních blátivých cestách raného středověku opět objevují kupecké vozy a skupiny poutníků.
Na psaných i kreslených cestovních itinerářích se objevily jako hlavní orientační body spolu s hrady a městy i význačné kláštery. Na klášterní půdu se uchylovali nejenom zbožní poutníci, ale i kupci. V oddělené části kláštera pro ně bylo zřizováno hospitium, kde se nalézaly samostatné místnosti s postelemi. Klášterní pohostinství mnohde přerůstalo prosté křesťanské pohostinství z milosrdenství a stávalo se i výrazně podnikatelskou činností.
V pokročilém středověku před branami i uvnitř měst vznikaly první zájezdní hostince nebo kupecké dvory, které poskytovaly základní přístřeší včetně stravy pro kupce a jejich doprovod (např. pražský Ungelt). Pochopitelně, že ve středověkých městech bez kanalizace a tekoucí čerstvé vody nebylo ubytování nijakým luxusem.
Mnohem větší problémy s ubytováním doprovázely cestování šlechtických a královských dvorů. Např. císař Karel IV. strávil skoro polovinu života na cestách. Protože k panovnické reprezentaci patřil neodmyslitelně početný doprovod s vysokými nároky, bylo nesmírně obtížné ve středověkých městečkách o několika tisíci obyvatel zajistit odpovídající přístřeší. K tomu je nutno si představit ještě množství koní a dalších tažných zvířat. Malou pohromu např. způsobil Karel IV., když zavítal roku 1375 do Vídně, která tehdy neměla víc než 20 000 obyvatel. Císař se do města dostavil v čele družiny 1 500 jezdců, nepočítaje v to pěší lid u povozů.
Renesanční cestovatel Cestování se v době renesance stává i zábavou a módou zároveň. Hlavní proud poutníků míří ještě jako ve středověku stále na jihovýchod do Palestiny, ale zvláště Itálie zůstávala se svými uměleckými poklady, přírodními krásami a předměty náboženského kultu středem pozornosti. O všech těchto cestách se již od 16. a zvláště 17. století zachovalo množství tehdy oblíbených cestopisů, které čeští poutníci psali česky, německy, ale i latinsky.
I přes mnohem kvalitnější cesty neměl renesanční kavalír ustláno na růžích. Na venkově si zájezdní hostince stále udržovaly onen jednoduchý „hrubý“ charakter a sama města, i přes řadu opatření, nepokročila v hygieně až do 18. století. Stále chyběla kanalizace, tekoucí voda, a ve městech byly běžně ustájeni koně a další skot. Dobové mravoučné rukojeti přinášely i návody, jak se chovat při ubytování v zájezdním hostinci. Z nedostatku místa často spaly v jedné posteli dvě až tři osoby. I když bylo v jedné „hotelové“ posteli více lidí, svlékali se před ulehnutím donaha. Mít šaty nebo noční košili znamenalo, že dotyčný skrývá nějakou nakažlivou nebo hnisavou nemoc.
V novověku Po celé 17. a 18. století se ubytovací standard zlepšoval jen pozvolna. Přestože cestování začalo zaujímat významné místo v pozvolna se rodící kosmopolitní společnosti, zůstávaly zájezdní a ubytovací hostince ještě hluboko do 19. století na nízké, v podstatě středověké úrovni. Teprve na počátku 19. století v souvislosti s vybudováním základů silniční sítě a zavedením pravidelných poštovních a dostavníkových linek dochází, alespoň ve velkých městech, ke zlepšování poměrů. Nejdůležitějším impulzem pro vznik klasického typu hotelu se stala bouřlivě se rozvíjející železniční doprava. Cestování se díky vlakům až desetinásobně zrychlilo oproti minulosti a nastaly obrovské přesuny lidí. Začaly vznikat velké hotely především u velkých železničních nádraží, které byly situovány do středu metropolí.
Přední hotely často napodobovaly i pompézní barokní palácové stavby a jejich návrhů se ujímali přední architekti své doby, kteří již respektovali nově se rodící požadavky na hygienu provozu. Tento rys byl patrný zvláště u hotelových budov v lázních, které koncem 19. století byly hlavními středisky společenského života evropské smetánky.
Na konci 20. století hotel přestal být výsadou metropole a jejího centra. Cestující si již dnes nevybírá hotel pouze podle ceny nebo počtu hvězdiček, ale i podle polohy ve městě, v blízkosti nádraží, letišť nebo dálničních křižovatek. „V podstatě jde o to vyspat se a mít alespoň půl hodiny pocit, že vás nikdo neruší,“ říká v diskusi o poslání dnešních hotelů slavný francouzský architekt Jean Nouvel, který je současně autorem řady hotelových realizovaných projektů. Toto konstatování naznačuje jednu z cest, kterou se ubírá současný hotelový průmysl.
Prostá, případně i honosná zařízení mají dlouhou historii, která dělí první nuzné ubytovací přístěnky z druhého tisíciletí před naším letopočtem od dnešních hotelových řetězců poskytujících všemožný domácí i pracovní luxus.
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Cestou necestou
Prvním doloženým podnikatelem v cestovním ruchu byl mezopotamský král Šulgi, který 1 800 let před naším letopočtem vydal nařízení: „Ustanovil jsem stanice na zastávkách, přivedl do nich pohostinné lidi. Kdo přijde seshora a kdo přijde zdola, najde tam občerstvení a chládek: poutník, jenž jde nočními cestami, najde v nich úkryt jako v opravdovém domě.“ Takto stroze informuje skoro čtyři tisíce let stará hliněná destička popsaná klínovým písmem o vůbec prvních „hotelech“, které sloužily dávným cestovatelům mezi Eufratem a Tigridem.
