|
|
Dobytím pařížské Bastily v červenci 1789 skončilo „dulci jubilo – jásavé veselí“ barokního a rokového světa. Spíše než krizí politickou byla Francouzská revoluce krizí jedné civilizace, která v celé Evropě určovala způsob myšlení stejně jako umění žít. K hédonistickým rado-vánkám však minulé společnosti scházelo jediné – jídelna neboli samostatný prostor v obytném celku, který by sloužil výlučně gastronomické slasti. Palácové komplexy sice zahrnovaly desítky salonů a různých komnat, ale žádný z nich architekti neobdařili jedno-značnou gastrofunkcí. Šlechta stejně jako bohaté měšťanstvo si nechávali předkládat jídlo v pokojích poblíž kuchyně a pouze při velkých slavnostech se prostíralo v reprezentačních sálech.
Teprve v posledních desetiletích 18. století se v architektonických plánech objevují první návrhy jídelen s vymezenými místy pro jídelní stůl se židlemi a doplňujícím mobiliářem. V půdorysné dispozici začalo docházet k základním změnám, které postihovaly především kuchyň a její dvojče jídelnu. Nejprve se ve velkých soukromých domech a měšťanských bytech začaly v souladu s novými hygienickými předpisy budovat prostranné a vzdušné kuchyně, i když tmavé a páchnoucí kuchyně přežívaly ještě dlouho do 20. století především ve velkých nájemních domech pro chudší vrstvy. Stará kuchyňská pec se přežila a na její místo přišel „železný sporák“, zdobený mědí a mosazí, vytápěný černým uhlím, nebo ke konci století již byl běžný sporák plynový. Kuchyňský nábytek se nyní skládal nejenom z různých stolů se zásuvkami, ale objevují se zde i skříně na stolní prádlo a na nádobí. S kuchyněmi často souvisela i malá místnost opatřená výlevkou a koncem století po vybudování vodovodní sítě se objevuje v kuchyni i dřez. Podobně jako kuchyň dobývala svůj prostor i jídelna, která se vedle salonu stala hlavním interiérem, zvláště pro společnost biedermeieru se jídelna stala soukromým rodinným prostorem par excellence. Proces osamostatňování jídelny byl dokončen k polovině 19. století a později pokračoval v různých mutacích až do první světové války. Vybavení jídelny se odvíjelo od obytného interiéru, který byl podmíněn materiální situací různých společenských vrstev. Slohové a stylové proměny se nejvíce odrážely ve šlechtických interiérech. Především v období biedermeieru došlo k jejich radikálnější obměně, i když v bohatých měšťanských domácnostech k tomu přistupovaly pod vlivem historismu i další různorodé stylové prvky, které po sedmdesátých letech zavalily jídelnu historizující dekorací.
Z jídelny se stávala reprezentační společenská scéna připravená k manifestaci nejenom gastro-nomických slastí. Zde se projednávaly rodinné záležitosti, sňatky, obchody, odvíjel se tu i politický a společenský život. Ústředním bodem byl jídelní stůl, který se stal novým symbolem měšťanské společnosti 19. století. Pojetí stolu a hostiny se stalo estetickou zálibou pro všechny zúčastněné.
Vysunutí rodiny do prvního plánu jako pilíře společnosti přines-lo nový význam stolu, kolem kterého probíhal pevně stanovený rituál. Tomu také odpovídala skladba pokrmů, jídelní a nápojové soupravy a mobiliář jídelny. Rodinný stůl ztělesňoval patriarchální a autoritativní formy života, v němž rodina byla alfou a omegou společnosti a také rozesazení hostů určovalo postavení hostitele, kdy novým prvkem bylo rovnomocné postavení ženy a dětí u stolu. Jídelna a její interiérové uspořádání bylo podřízeno ničím nerušenému stolování, při kterém účastníci mohli přemítat o fyziologii chuti. Hostina tak definitivně opustila svět středověkých, renesančních a barokních příležitostných komnat nebo sálů. V tomto smyslu lze hovořit o novém životním stylu, k jehož vzniku přispělo znovuzrození jídelny jako samostatného prostoru v obytné architektuře Hostina se časovým obloukem, který trval více než 1 500 let, opět vrátila do lůna antického jídelního triclinia. Podobně se vracely i stavy rajské blaženosti, které se zmocňovaly všech účastníků po hostině v nově zrozeném jídelním interiéru.
„V té chvíli byli hosté v onom šťastném stavu lenosti a mlčení, do něhož nás uvádí vybraná hostina, když jsme poněkud přecenili svou zažívací schopnost. Maje záda opřena o židli, zápěstí lehce podepřena o kraj stolu, hrál si každý host netečně se zlatou čepelí nože. Když se večeře chýlí k tomuto sklonku, žmolí někteří lidé jádro hrušky, jiní koulejí mezi palcem a ukazováčkem střídu chleba, zamilovaní načrtávají zbytky ovoce beztvárná písmena, lakomci počítají své pecky a řadí je na talíři, jako režisér rozestavuje své statisty v pozadí divadla. Jsou to malé gastronomické blaženosti, k nimž nepřihlížel ve své knize Brillat-Savarin, spisovatel jinak tak všestranný.“ (Honoré de Balzac, Červená hospoda, 1846)
Kontakty: STAROŽITNÝ NÁBYTEK STODOLA, Holešovická tržnice, hala 36, Bubenské nábř. 306, P. O. BOX 11, Praha 7, tel.: 602 209 115
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Jídelna a měšťanský domov
V osm hodin se konečně odebrali do jídelny velkolepě osvětlené, jež byla příliš prostorná pro ten počet stolovníků. Cisy si ji zvolil úmyslně, aby se ukázal. Masivní podnos z pozlaceného stříbra, obtížený květinami a ovocem, zabíral střed stolu, který byl po staré francouzské módě pokryt stříbrnými mísami, loďkovité misky se slanými předkrmy a kořením vytvářely obrubu kol dokola. Lustr a mnohoramenné svícny osvětlovaly místnost, čalounovanou červeným damaškem. Čtyři sluhové ve fraku stáli za safiánovými křesly. Hosté při této podívané hlasitě vykřikovali nadšením. (Gustave Flaubert, Citová výchova, 1864)
