|
|
Všeobecně se má za to, že málokterý materiál měl tak rozhodnou a významnou roli ve vývoji lidstva jako železo. Znalost a dovednost při zpracování železných rud byla měřítkem vyspělosti národa. Historiografie sice označila období následující po době kamenné jako dobu bronzovou a železnou, ale nové poznatky dokazují, že taková periodizace má spíše povšechný a symbolický charakter. Primitivní výroba železa vyžaduje totiž daleko jednodušší prostředky než dobývání mědi z rud. A právě měď je základem mosazi, slitiny, o které měli tušení již staří Řekové. První zmínky jsou již u Aristotela a Strabona, kteří spolu s dalšími autory uvádějí, že Frigové hlínou kadmia přeměňovali měď v „serichalcum“. Název kadmia označoval zeminu (kalamín), kterou „staří s měďnatými rudami zpracovávali, když měď na mosaz proměniti chtěli. Toto jméno se uvádí u Diskorida i Plinia a je odvozeno od Kadma, jenž Řeky podle pověsti metalurgii vyučil“. Mosaz jako označení nebylo a ani není jednotným pojmem, protože představuje soubor slitin různých vlastností a barev. Nejznámější a také nejvíce využívaná byla mosaz obecná neboli žlutá (71,5 % mědi, 28,5 % zinku). Měď dodává mosazi červenou barvu, přísada zinku ji mění na žlutou až bílou.
Vedle zlatavé barvy připomínající kov nejdražší se mosaz vyznačuje vlastnostmi, kterých řemeslnická důmyslnost, zručnost a technická přesnost našich předků dokonale využívaly. Je tavitelnější (cca 900 stupňů) a kujnější než měď a pochopitelně i levnější. Dobře se leští, zlatý nádech dlouho vydrží a lehce se obnovuje. Od počátku se mosaz stala hmotou zpracovávanou nejen k užitku, ale sloužila i jako výtvarný materiál, který se důstojně zařadil po bok dalších ušlechtilých kovů. Římské provincionální dílny v Dolním Porýní vyráběly již ve 2. a 3. století našeho letopočtu z mosazi různé zboží a odtud se šířily na trh do dalších oblastí nejenom hotové výrobky, ale i mosaz tvárněná do podoby plechů, pásů, tyčí a drátů. Po zániku římské říše na opuštěnou tradici navázali o tisíc let později nejprve kovolitci z Flander, kde se nalézaly dostupné zdroje kalamínu (křemičitan zinečnatý). Odtud se do Evropy také šířily proslulé mosazné čtecí pulty a nádoby v podobě zvířat (akvamanile), velmi oblíbené v aristokratických kruzích.
Nových možností mosazi se záhy a čile chopili i čeští kováři a klempíři, kteří se v pramenech již ze 14. století uvádějí jako mosazníci neboli ten, kdo se zabývá litím a zpracováním mosazi (messinks laher). Zhotovovali vytepáváním z mosazi především lahvovité nádoby, které posléze cínovali. Zároveň se zaměřovali na předměty liturgického charakteru (křtitelnice, kotlíkové kropenky) nebo drobné chirurgické nástroje. Speciálním odvětvím byli svícnaři, kteří dodávali svícny v různých velikostech s rytým dobovým ornamentem.
Od středověku až po 18. století sloužila mosaz také jako šperky chudých. Šlo o šperky vyráběné z mosazného plechu a zdobené rýhováním, vybíjením ornamentálních motivů a někdy i vykládáním barevnými sklíčky. Vyráběli je maloměstští řemeslníci, případně zruční vesničtí kováři a klempíři. Setrvávali u starých předloh a občas se přizpůsobovali slohovým proudům. Liteckou technikou se vyráběly především různé druhy mosazných spon, které se využívaly u opasků, střevíců, případně jezdeckých ostruh a třmenů. Oblíbené byly i lité pečetní prsteny zdobené rytým ornamentem. Rozhodujícím impulzem pro široké využívání mosazi se stalo teprve zavedení technické výroby zinku na prahu 17. století a rozvoj vědy. Vedle astronomie se rozvíjela geometrie, matematika, optika a další obory. K vědeckému poznávání sloužily přístroje, kterými vědci pozorovali, měřili, zkoumali, ale i demonstrovali zjištěné objevy. Produkoval se široký sortiment aparatur pro měřiče – teodolit, nivelační stroj, geometrický kvadrant s kružítky a jiné polní instrumenty. Při konstrukci astronomických nebo navigačních instrumentů – kvadranty, sextanty, kompasy, astroláby – se plně využívaly přednosti mosazi, která lépe odolávala klimatickým podmínkám a ve vlhku nepodléhala korozi. Zvláště při námořních plavbách byla tato vlastnost nezastupitelná.
Dokonalou ukázkou je sextant, který zhotovil na rudolfínském dvoře v Praze roku 1600 mechanik Erasmus Habermel. Vyjma stativu jsou všechny části ze zlacené a ryté mosazi. Zmíněný rudolfínský mistr vytvořil ještě další přístroj, který lze bez nadsázky označit za triumf vědy, mechaniky a umění. Jeho rovníkové prstencové sluneční hodiny zhotovené opět ze zlacené a ryté mosazi připomínají současnou geometrickou plastiku (UPM Praha). Ze stejné doby pochází i teodolit od Heinricha Stolleho, kde kruhová deska s rytými souřadnicemi, stupnicemi a číslicemi příkladně naznačuje tvárné možnosti mosazi (NTM Praha).
Vědecké poznání na počátku 17. století také zásadně ovlivnil optický přístroj pro výzkum vesmíru – dalekohled. Byl vynalezen v Holandsku na přelomu 16. a 17. století a mosaz, tvořící hlavní mechanickou část, se opět ukázala jako jedinečný materiál, který byl využit v té době i při konstrukci jeho protějšku – mikroskopu.
Barok, jehož základním symptomem byl iluzionismus, pozměnil požadavky na vzhled předmětů. Z toho důvodu se méně používalo zlata, neboť pro vytvoření fikce stačilo zlacené stříbro nebo vyleštěná mosaz. Její intenzivnější využívání se vedle vědeckých nebo navigačních přístrojů projevilo v hodinářství a především v široké škále litých mosazných svícnů. Svoje místo měly přirozeně v každé domácnosti, od šlechtických až po měšťanské.
Stoletím mosazi se s jistým nadsazením dá nazvat století devatenácté. Mosazi se běžně používalo k výrobě domácích předmětů (hmoždíře, svícny, záclonové konzoly, madla) a současně k nim přibývaly, zejména ve stavitelství, různá kování dveří a oken, portály, zábradlí a další architektonické prvky. V polovině století došlo k dalšímu technologickému objevu, kterým byla tzv. alpaka – bílá slitina mědi, zinku a niklu. Úspěšně nahrazovala stříbro a koncem 19. století se alpakové jídelní příbory z „bílého stříbra“ staly chloubou nejenom měšťanských domácností. Jestliže všechny tyto funkční artefakty pozvolna odvál čas ve prospěch nových materiálů, zůstala mosaz zlatavou upomínkou minulých dob. A tak nezbývá než „foukat do mosazu“ neboli hrát na dechové nástroje, jak praví staré české přísloví.
„K doleštění mosazi je lépe užíti stearinového oleje a kůžičky nebo olivového oleje a triplu (tře se koží) a potom v mýdlové vodě opláchnouti i náležitě do sucha předmět vytříti. Zejména stará mosaz se tak čistí, a nepostačí-li to, užije se nakonec také křídy.“ (Domácí vševěd, Nakladatelství Šolc a Šimáček, Praha, 1925)
Kontakty: ANTIK – STAROŽITNOSTI, náměstí T. G. M. 106-107, Golčův Jeníkov, tel.: 569 443 860, 603 865 778; STAROŽITNICTVÍ U ZLATÉ ULIČKY, U Daliborky 30/31, Praha 1-Hrad, tel.: 233 339 875
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Nenápadný půvab mosazi
„Potom se obě hmoty dávaly do velikých kelímků hliněných u veliké pernice postavených. Dříve se oheň živí, aby se neroztopila, potom se ale rozpálí, aby oba kovy se stělily. Když se pak nečistoty z povrchu odebraly, vylil se kov buď do jámy uhlím roztlučeným vyložené v kuču (hroudu), anebo v tabule.“ (Mosaz – Technologie všeobecné a obzvláštní, 1836)
