|
|
Pokrok je doslova spjat s precizností měření času. Zaniklo troubení stráží ponocných i ohlašování poledne dělovým výstřelem. Hodinové stroje z kostelních a radničních věží sestoupily dolů k lidem. Zprvu v kapesní formě a poté na ruku, čímž se měření času stalo bezprostředním. A zároveň jsme si do ložnic vpustili agresora. Budík se zde zjevuje v drnčivé nebo pípavé podobě a konstruktéři s psychology si lámou hlavu, jak zpříjemnit nepříjemné. Budík totiž volá k povinnostem, které mají rozličný charakter. Radostně zní zvonění, abychom nezmeškali odlet na Havaj, hloupě, když nás do hodiny očekává protivný šéf. Vstávat však musíme, neboť žijeme v době kdy „time is money“. Ostatně něžnému slovu budíček odpovídá nekompromisní anglické alarm clock. Za vpádů Galů do Říma začátkem 4. století před n. l. posvátné husy zachránily Kapitol před přepadením tím, že kejháním a pleskotem křídel probudily spící Římany. Na paměť a snad z vděčnosti byly chovány na Kapitolu. To ovšem labužnickým Římanům nevadilo, aby je nevyhledávali pro jejich játra. Až do vynálezu a zdokonalení mechanických hodin koncem 13. století to byly sluneční hodiny na různém stupni dokonalosti, které městské komunitě poskytovaly informaci o denním cyklu. Zprávu ohlašoval troubením nebo hlasem zřízenec a tak se Římané pravidelně dovídali od konzulova hlásného: „Je poledne!“ (Meridies est!) Podobně jako dnes je všeobecně proklínáno ranní drnčení budíku, i tehdy vyvolávalo narušení osobního životního rytmu mručivý nesouhlas. V jedné Plautově komedii (3. st. před n. l.) proklíná břichopas nové rozdělení času i vynálezce slunečních hodin proto, že mu dříve stačil žaludek udávat čas, a teď dostává jíst, teprve když podle slunečních hodin nadejde čas k jídlu. Přesné měření času lidstvo dlouho nezajímalo. Rolníci dobře věděli, že východem slunce nastává pro ně další den plný práce a starostí, který končí teprve západem. Uplynula tisíciletí, než začali pociťovat potřebu řešit otázku rozdělení dne. S vývojem civilizace jako by se čas zrychloval a Jitřenky a Večernice přešly do poezie. Dělení časové osy nabývalo na potřebnosti a denní předěly bylo nutno vymezit specifickými signály.
Když nebylo možno určit přesný čas podle postavení slunce, určoval se podle toho, kolik uhořelo loučí, svíčky nebo loje. Mniši se např. orientovali podle množství přečtených stran posvátných knih, neboť pro každou denní a noční dobu existovaly zvláštní modlitby. Problémy se sluncem zrušil počátkem středověku vynález mechanických hodin, jejichž vývoj trval více než 600 let. Hlavním přínosem mechanických hodin již v období jejich raného vývoje byla univerzálnost jejich použití, nezávislost na slunečním svitu, klimatických podmínkách a hlavně možnost nepřetržitého měření neomezeně dlouhých časových intervalů. Teprve po vynálezu mechanických hodin se od 14. a 15. století objevily na radnicích věžní hodiny. Ty ovšem sloužily městskému obyvatelstvu, kdežto venkov se stále řídil oním biblickým „až kohout zakokrhá“. Pro většinu obyvatelstva ve středověku však zůstával hlavní časovou orientací v denních dobách zvuk kostelních zvonů. Rozlišovalo se vyzvánění nejenom k modlitbám, ale i vyzvánění k žatvě, k hašení požáru apod. Všechen život se řídil zvukem zvonů a ještě dlouho po středověku lidé zaznamenávali čas převážně po zvuku, ne vizuálně. Dokonce existovaly přesýpací hodiny, které se po vyprázdnění ozývaly zvonivým zvukem. Do domácností se hodiny s akustickým signálem dostaly teprve díky norimberskému zámečníkovi a hodináři Peteru Henleinovi. V roce 1510 sestrojil přenosné hodiny poháněné ocelovým pérem a o několik desetiletí později již byly vybaveny bicím mechanismem. Objevovaly se ve stolní nebo nástěnné podobě a podle nastavení odbíjely třeba každou celou hodinu.
Bicí zvonkové mechanismy se od 17. století vyznačovaly složitým uspořádáním. Často se kombinovaly s hracími stroji nebo kinematickými figurálními prvky, které do interiérových hodin pronikly z orlojů a městských věžních hodin.
Vývojovou paralelou k městskému hodinářství se od 2. poloviny 18. století stalo hodinářství vesnické, které pracovalo se dřevem jako hlavním stavebním materiálem. Toto období vrcholící na přelomu 18. a 19. století bylo poznamenáno koncepcí německého lidového hodinář- ství v jihoněmeckém Schwarzwaldu. Vznikaly obrazové hrací či píšťalové hodiny a mezi nimi kralovaly proslulé švarcvaldské kukačky. Druhá polovina 19. století učinila rázný konec libě znějícím zvonkohrám domácích hodin. Během průmyslové revoluce se změnily požadavky na pracovní rytmus a logicky se zdokonalily i bicí hodiny, kterým se začalo říkat budík. Celé městské aglomerace vstávaly ve stejnou hodinu a tu neodbíjely věžní hodiny, ale domácí hodiny s nastaveným časem. Nevyzváněly ani na žatvu, ani neohlašovaly čas pikniku, ale jejich funkcí bylo přerušit spánek a volat k povinnostem.
Sigmund Freud dokonce prohlásil, že „budík je kat našich snů“. V české literatuře je tato situace vyjadřována jemněji. Autoři Ottova slovníku naučného totiž uvádějí, že „budíček je také ranní hudba, oznamující počátek nějaké městské slavnosti“. Dětské pohádky jsou ovšem stejně nekompromisní jako doktor Freud: „Zazvonil zvonec a pohádky je konec.“
Kontakt: VÁCLAV MATOUŠ – STAROŽITNÉ HODINY, Mikulandská 10, Praha 1, tel.: 224 930 172
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Od kejhání k digitálnímu pípání
Budíček jest část hodinového přístroje, která v čas, jejž zvláštní ručičkou na ciferníku libovolně lze určiti, samočinně spustí vydávajíc ostrý signálový zvuk. Skládá se obyčejně z paličky s pružným perem v pohyb uváděné a příslušného zvonce. (Ottův slovník naučný)
