|
|
Snaha předstihnout druhé vedla k výstřelkům, jak výběrem luxusního materiálu, tak jeho uplatněním. Instituce módních domů, již vytvořili schopní řemeslníci různých profesí, podílející se na výrobě i výzdobě oděvů, dovršil Angličan Charles Frederick Worth, který si roku 1858 otevřel v Paříži vlastní salon. Oblékal nejvýznamnější ženy tehdejší Evropy, v první řadě císařovnu Evženii, jejímž byl blízkým přítelem. Worth dovedl zdůraznit vhodným oděvem její vrozený půvab a současně dokázal reagovat na soudobé směry umělecké tvorby, poplatné zásadám historismu. Znovu oživil svět krinolíny a korzetu, který se až do první světové války chopil vlády vskutku železnýma rukama. Dosud nejdrastičtější stažení donutilo ženská těla zformovat se do umělé esovité siluety umocňující poprsí a pozadí, zatímco pás musel být co nejútlejší.
Uvolnit staletou obruč, která nelítostně svírala ženské tělo, se stalo úkolem Paula Poireta, který se na scéně módy objevil začátkem 20. století. Vyučený výrobce deštníků ve volném čase aranžoval na dřevěné loutce své fantastické kostýmy, začal kreslit a navrhovat divadelní kostýmy. V jednom z prvních se představila roku 1900 Sarah Bernhardtová ve hře Orlík. Když si v roce 1902 otevřel vlastní módní salon, začal se stýkat s umělci a vedl nákladný společenský život, který mu umožňoval získávat významné zákaznice. První velký úspěch však zaznamenal roku 1906, kdy vytvořil kolekci šatů ve stylu řeckého sloupu. Esovité tvary, které v této době ještě neztratily na přitažlivosti, nahradil zvýšeným pasem, které vyřadily ze hry korzet. Poiret odstranění korzetu chápal jako součást ženské emancipace, ražené militantním hnutím sufražetek. Tak rázný přechod od provokativně vystavovaných umělých tvarů 19. stol. k přirozené tělesnosti naznačoval přerod, který vyústil v revoluci ženského oděvu.
Trvalo to ale až do první světové války, než ho úspěšně vymýtil Poiretův styl. Jeho idolem se stala slavná a skandální tanečnice Isadora Duncanová, která ve svých tanečních extempore vyjadřovala touhy moderní svobodné ženy, jejíhož ducha a tělo nespoutává žádný korzet. U jednodílných šatů přesunul opěrný bod k ramenům a zároveň představil rovný plášť, který pod vlivem šířícího se japonismu nazval kimonový. Dalším inspiračním zdrojem modelů Paula Poireta byl ruský balet S. Ďagileva, se kterým spolupracoval i P. Picasso. Orientální nádhera kostýmů si podmanila Paříž a v oděvu se ve vyvážené harmonii spojily složky konstruktivní a dekorativní.
Další krok směrem do 20. století učinila Gabrielle Chanel. Nenápadná modistka pocházející z chudé rodiny proslula pod jménem Coco a rychle se stala Poiretovým protihráčem. Ačkoliv převzala podstatné prvky jeho tvorby (eliminovala korzet, zredukovala spodní prádlo, zkrátila sukně), nesledovala ho v jeho dekorativismu, ale hledala vlastní funkci oděvu, až dospěla k rafinované eleganci. Za první světové války působila v mondénních přímořských lázních Deauville a zde poutala pozornost krátkými sukněmi, námořnickou halenou a svetrem s rolovaným límcem. Nekompromisně a za posměšků konzervativního okolí prosazovala názor, že nejpodstatnějším rysem oblečení ženy je funkčnost. Předem zamítla vyumělkované dekorace a její styl představuje až spartánskou prostotu, která se shodovala s novým životním stylem, jak ho formulovali funkcionalisté. V okamžiku, kdy byl ženský oděv oproštěn od korzetu, dostalo technické zpracování nový impulz; konstrukce oděvů, promyšlené vedení švů a volný spád látky tvořící draperii se současně uplatňovaly jako dekorativní prvky.
Nejenom zásluhou P. Poireta, C. Chanel, ale i díky dalším návrhářům (A. Grésová a M. Vionnetová) se móda nasměrovala do nového rytmu, souznějícího s melodiemi charlestonu a tanga. Evropa i Amerika se nadšeně vrhly do jejich víru a nastal „zlatý jazzový věk“. Taneční vlna se odrazila v oděvech a materiálech, které vynikaly efekty plně zdůrazňujícími každý pohyb; mezi nejoblíbenější ozdoby patřily flitry, třásně a korálky. Na scéně se objevil nový druh spodního prádla — podprsenka; měla plochý střih a nebránila tanečnímu pohybu. Stoupla i obliba lehkých materiálů, neboť umožňovaly tehdy velmi módní rozevlátost.
K dotvoření obecného stylu 20. a 30. let minulého století přispěla především estetika směru art deco, jejíž podobu vedle hlavních protagonistů spoluurčovaly stovky módních salonů tehdejší Evropy. Nová návrhářská generace se odvracela od moderních výrobních metod a silně pociťovala, že do každého předmětu je nutno vložit i značný podíl řemeslně práce. Právě díky tomuto akcentu se vžil termín „haute couture“ neboli „vysoká krejčovina“,kterou mezi válkami rozvíjely i české salony. Jejich jména Podolská a Oulíková se staly symboly moderního věku a pro svou kvalitu nejsou zapomenuty ani dnes.
Kontakt: GALERIE ART DECO, Michalská 21, Praha 1, tel.: 224 223 076
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Od módy k artefaktu
Figuríny byly původně jen němými dublérkami krásných žen… a stály v jejich pomyslném stínu. Dnes zaujímají v interiéru místo hrdého solitéru a tváří se jako polychromované plastiky svého druhu – madony vytržené z milieu chrámu módy. Hřejí se na výsluní a sběratelé šílí. Ale kdyby mohly mluvit, vyprávěly by nám příběhy anonymních tvůrců, z jejichž rukou vycházela díla milá ženským srdcím a kteří přitom zůstávali po celá staletí skryti za svými kreacemi, jež od renesance až do konce 19. století měly často charakter složitě komponovaného uměleckého díla. Způsob práce, v němž převažovalo aranžování a nápaditost nad uměním střihu, dal však základ pozdějším módním domům.
