Rodinné stříbro

V jednom však jeho výrok obsahoval historickou zkušenost, že pokud se prodávají rodinné klenoty z drahých kovů, je zle. A dějiny stříbra to dostatečně dokumentují. Stříbro, nejlevnější kov z tak zvaných drahých kovů,  se totiž pokládalo za známku blahobytu již od antického starověku.

Žádný jiný kov také nesehrál v hospodářském a kulturním rozvoji lidstva tak významnou úlohu. Ze stříbra, díky jeho vlastnostem, bylo možno vyrobit snad všechny předměty, které měly svoji alternativu i v jiných materiálech, např. keramice a sklu. Zároveň jeho těžení a zpracování na výchozí polotovar působilo nejmenší potíže. Navíc stříbro se vyskytovalo často tam, kde byla ložiska zlata. Proto také oba kovy tvoří nerozlučnou dvojici, ať již jde o první peníze, jejich vzájemné prolínání při tvorbě luxusních užitkových předmětů, nebo současné finanční trhy.

Stříbro patřilo v této dvojici k chudšímu bratru, neboť nemělo onen oslnivý lesk podobný slunečním paprskům a také časem černalo. Proto zlatu pro jeho stálost připadala hlavní role v kultovních a magických obřadech. Společenství obou kovů ovšem naplno využívalo lidstvo po poznání funkce peněz. Příkladem je slavná nejstarší stříbrná drachma v Athénách, ražená ze slitiny zlata a stříbra, kterou staří Řekové nazývali élektron.

Oproti Řekům a také Egypťanům teprve Římané naplno využili možností, které stříbro nabízelo, a také u nich došlo nejširšího uplatnění. Nazvaly ho „argentum“  a pod tímto názvem stříbro vstoupilo do Mendělejevových tabulek. Vyráběly se z něho luxusní předměty a zvláštní oblibě se těšilo jako součást jídelního nádobí. Poklad z domu Meandrova v Pompejích, dnes uložený v neapolském muzeu, zahrnuje 115 kusů z masivního stříbra a tvoří ho stolní soubor pro čtyři osoby. Koflíky, mísy, talíře a lžíce zdobené mytologickými výjevy poskytují dostatečnou představu o dokonalosti řemeslného zpracování. Mnohé techniky (odlévání, tepání, lisování, gravírování, spájení), které se v těchto zdánlivě raných dobách používaly, jsou platné dodnes.

Nastolená tradice se udržela i po zániku římské říše. Patronem stříbrotepců se stala katolická církev, která používala stříbrné předměty pro liturgické účely. V nejisté atmosféře raného středověku, kdy se v každodenním životě používaly předměty rudimentárního charakteru, zůstávalo stříbro jenom základem mince.

Teprve od 13. století se naplno rozhořel zájem o tento kov dostupnější zlata. Znovuotevřené doly ve Španělsku, ve Skandinávii a také v Kutné Hoře poskytovaly dostatek kovu, což pokrývalo potřebu mincovnictví a zbývalo i na zpracování stříbra pro světské účely. Právě od této doby se začíná stříbro stávat tezauračním kovem par excellence. Jednou jako mince, podruhé jako luxusní výrobek. Králové, světská i církevní knížata začínali objednávat a hromadit neuvěřitelné množství stříbrného nádobí, které ovšem představovalo zároveň poslední rezervu pro zlé časy. Dokonce i Eliška Přemyslovna, dcera českého krále Václava II. a matka císaře Karla IV., měla svůj stříbrný poklad, jehož portfolio čítalo i soubor stříbrných lžiček.

Dobové kšafty pražských měšťanů se hemží záznamy o množství odkazovaných stříbrných předmětů, zvláště konvic, mís a pohárů. Od 14. století se také stříbro puncovalo, aby se dodržovala kvalita a čistota kovu. Puncoval kdekdo, počínaje panovníkem, správním celkem, městským cechem zlatníků a konče podvodnými obchodníky. Dějiny puncovních značek také představují nekonečné dobrodružství. Obrovské množství značek, které se v jednotlivých místech měnily podle různých ukazatelů, způsobilo, že z oněch desetitisíců punců v Evropě se v nich vyzná pouze specialista, a to ještě za pomoci katalogů.

Na vrchol zpracování se stříbro začalo dostávat až v renesanci. Proslulý zlatník Benvenuto Cellini, který podle dobových pramenů kouzlil „božské stříbrné zázraky“, docílil svrchovaného mistrovství ve zpracování kovu. Jeho slánka pro francouzského krále Františka I. se stala předlohou a příkladem i ostatním zlatníkům. Minuciózně  provedené mytologické figury v renesančním kánonu naznačily, že socha již nemusí být pouze z mramoru. Od té doby se banketní stůl stal alegorií a  pódiem, na kterém se vystavovalo stříbrné nádobí pro smyslové potěšení hostů. Byla nastoupena tendence, kterou s plnou silou začala využívat barokní doba. Zvláště vznikající absolutistické dvory Bourbonů ve Francii a Habsburků ve Vídni začaly při hostinách zdůrazňovat prestiž trůnu stříbrným a zlatým nádobím. K prestiži králů však vedle stříbrného nádobí také patřila válka, která svými nekonečnými  výdaji postihla rodinný poklad Bourbonů. V roce 1688 dospěla situace tak daleko, že Ludvík XIV. byl nucen nechat roztavit tuny stříbrného královského nádobí, aby poplatil válečné dluhy. Z celé slavné epochy francouzských zlatníků se uchránilo jen několik kusů. Rány se brzy zacelily a nová generace v čele s královským zlatníkem Justem-Aurelem Meissonnierem ustavila nový rokokový styl, jehož tvarové kompozice daly vyniknout umělecké představivosti a technické brilanci uměleckých řemeslníků. Vycházely celé sbírky zlatnických dekorativních ornamentů, které pro celou Evropu sloužily jako předlohy.

Svůj vliv zde sehrála i gastronomie, jejíž kreativní průkopníci od počátku 18. století přicházeli stále s novými recepty a kulinářskými výstřelky. Naráz se během několika desetiletí rozšiřuje typová škála jídelního a dekorativního nádobí ze stříbra. Zcela běžnými se stávají třídílné příbory a v rámci reprezentativnosti se uprostřed stolu objevuje ve Francii typ nástavce „surtout“, jehož funkcí bylo soustředit do jednoho objektu slánky, pepřenky, olejničky apod. Pozornost se obrátila i k polévkové míse, která zaujímala na stole spolu se svícny další dominantní postavení. Mnohoramenné svícny osvětlovaly lesklé stříbrné podnosy a dekorativní předměty jako osobní slánky, sypátka, košíčky, mušlovky apod. Francouzský vkus ovlivňoval i další evropské dvory. Roku 1727 putoval do Ruska soubor mohutných stříbrných podnosů od věhlasného Clauda Balina a podobnými příjemci byly i zámky anglických lordů.

Po období Francouzské revoluce měla zlatnická výroba průměrnou úroveň a přízeň si stále větší měrou získával porcelán. Díky technickému vynálezu firmy Christofle, který umožňoval elektrolyticky pozlacovat nebo postříbřovat měď, byla zahájena průmyslová výroba stříbrného jídelního náčiní. Jako jeden z prvních si císař Napoleon III. objednal v roce 1864 velký alegorický servis čítající tisíc dvě stě kusů. Okouzlení novými možnostmi pokračovalo a bratři Faniérové pro změnu věnovali císařovně Eugenii pro Ferdinanda Lessepse k otevření Suezského průplavu stříbrnou triéru. Později pod vlivem secese ještě jednou došlo k vlně zájmu o stříbro. Především bohaté měšťanské vrstvy se pyšnily stříbrným nádobím a ve svých salonech mohly napodobovat životní styl nejvyšší aristokracie a její ceremoniály.

Svoji reprezentativní funkci si uchovalo stříbro až do vzniku nerez oceli v roce 1921. Dodnes má však svoje místo na slavnostních tabulích nebo u předmětů dárkového charakteru. Dnešní sběratelé nemají jednoduchou situaci. Stříbrné soubory se často prodávaly po kusech a jejich stav není vždy nejlepší, neboť stříbrné předměty se často upravovaly nebo zcela předělávaly. A navíc ani puncovní značky  často nejsou čitelné. Přesto však stříbrné předměty jsou připomínkou umu lidských rukou a svědectvím zašlého blahobytu, který můžete oživit podle receptu:

„Proti černání chrání se stříbro slabým roztokem kolodia v lihu. Nejméně chrání jej obal papírový, lépe vlněný a ještě lépe jircha srnčí. Tak uschované předměty se dvakrát měsíčně vyleští flanelem nebo srnčí jirchou, když byly posypány sodou nebo boraxem a polity vařící vodou.“

(Domácí vševěd, nákladem A. Šimáčka, Praha 1926)

Kontakty:

ANTIQUE PAPILIO, Týn 1, Praha 1,

tel.: 02/24 89 54 54;

STAROŽITNICTVÍ, U Daliborky 30/31, Praha 1-Hrad,

tel.: 02/33 33 98 75;

STAROŽITNOSTI, Jan Huněk, Pařížská 1, Praha 1,

tel.: 02/232 51 22

text: Karel Holub (autor je historik umění)

foto: Oto Pajer
zdroj: Moderní byt 6/2002