|
|
Po první světové válce si Evropa konečně vydechla. Vzpomínky na válečné běsnění rychle vybledly a svět se začínal bavit. Gastronomický průvodce Michelin doporučoval další tříhvězdičkové restaurace a gastronomádi vyrazili na cesty v nových modelech automobilů, kterým již dráhu nekřížila koňská spřežení. Rytmus swingové hudby nahrazoval valčíky předchozí la belle époque a podobně i kubistické tvarosloví vytěsňovalo historizující ornamenty a secesní dekorativismus mezinárodního art nouveau. To ovládalo celou scénu až do začátku 20. let minulého století a zaplavilo životní prostředí velkou rozmanitostí produktů, dost obtížně definovatelných z hlediska čistoty stylu.
Proti vyčerpanému eklektickému art nouveau začala být vedena kritika z různých pozic. Především nastupující avantgardy z řad architektů, zdůrazňující zásady účelnosti, zcela odmítaly předchozí koncept. Každý architektonický článek byl podřizován přísné analýze za účelem očisty od starých historických forem a tradic. Tento vývoj zasáhl stejně plášť architektury i její interiér a další typové řady mobiliáře. Ideové zakotvení těchto počinů, zvláště v Čechách, se nacházelo v kubistické estetice Picassa, Braqua a jejich teoretizujících souputníků. Kubistické intermezzo mělo krátké trvání, avšak nové myšlenky o účelu, konstrukci a materiálu předmětů pevně zakotvily v moderní urbánní civilizaci. V rámci dobové atmosféry, která navíc zdůrazňovala rychlost, přesnost a strojovost, docházelo nevyhnutelně k odmítání komplikovaného secesního dekorativismu.
Rychlost, s jakou nový styl sprovodil ze světa estetiku art nouveau, nejlépe dokumentovala první velká poválečná výstava v Paříži roku 1925. Pod názvem Výstava dekorativních a průmyslových umění spatřila Evropa úplně jiný obraz světa, než který se jí dosud naskýtal. Od Grand Palais až po Invalidovnu vyrostly národní pavilony polské, švédské, německé, dánské, belgické a ústřední místo zaujímal pavilon francouzský.
Zásluhou neúnavného organizátora V. V. Štecha vyrostl u náměstí Concorde i pavilon český, který byl postaven podle návrhu architekta Josefa Gočára. Profesor Štech k tomu poznamenal: „Věřil jsem, že máme co říci a že můžeme Paříži ukázat ducha v podstatě odchylného od onoho, který rozhoduje ve francouzském dekorativním umění prostorovém, nábytkovém i knižním, a tam byly naše snahy zaměřeny.“
Nejenom česká a francouzská, ale i další národní expozice představily široké spektrum oborů, sahající od architektury, interiéru, nábytku, přes sklo a keramiku až po užitou grafiku, knižní vazbu a módu včetně parfumerie. Paříž se tak naposledy stala městem diktujícím životní styl a určujícím jeho rytmus. Po druhé světové válce se již připojily New York, Milano a Londýn. Ohromná publicita doprovázející výstavu neustále zdůrazňovala slova „moderne“ a „le luxe“, které se staly dalšími synonymy pro art deco, jež vytvořilo jakýsi plynulý přechod mezi vypjatým dekorativismem secese a střízlivým funkcionalismem období mezi dvěma válkami. Na výstavě pochopitelně slavili největší úspěchy francouzští umělci. Tón udávali především tvůrci nábytku nové generace: P. Follot, A. Mare, F. Hourdain a především J.-E. Ruhlmann. Jeho interiérové artefakty – psací a jídelní stoly, židle, pohovky a etažérky – obsahovaly analytickou promyšlenost každé své části. Tito tvůrci věnovali větší pozornost tvarům a objemům než dekoru, kterým se stával sám použitý materiál.
Virtuózní řemeslné zpracování nábytku, vyráběného z nejkvalitnějšího dřeva včetně ebenu i macassaru, a působivost jeho hladkých elegantních tvarů ještě zvyšovaly dekorativní prvky ze slonoviny, stříbra nebo perleti. Tyto materiály do jisté míry odrážely inspiraci egyptskými a orientálními vlivy. Elegantní barevné tóny přecházely z nábytku do celé atmosféry interiéru a vytvářely ideální barevné harmonie, jejichž výjimečnost dotvářelo i světlo filtrované lisovaným sklem od Sabina, Laliqua, Mullera a dalších.
V těchto polohách krystalizovala elegance stylu art deco a jeho neobyčejně vytříbený smysl pro vkus hraničil až s dekadencí. Jeho povahu nejenom tvorbou, ale i slovy vyjádřil triumfující J.-E. Ruhlmann: „Vysoce přepychový předmět se stává měřítkem pro běžnou výrobu.“
Péče, kterou česká strana výstavě věnovala, nakonec došla vysokého uznání. V sobotu 31. října 1925 se za účasti tří tisíc diváků rozdílely ceny v Grand Palais. Po Francii obdržel český pavilon nejvíce medailí a to byl důkaz našeho podílu na vytváření stylu art deco: „Celkově lze říci, že i když jsme s úspěchem naší účasti počítali, výsledek předčil naše očekávání. Prezentovali jsme celek myšlenkově bohatý, tvarově svérázný, zřejmě odlišný od toho, co se produkovalo ve Francii, i od toho, co demonstrovaly na výstavě ostatní státy.“ (V. V. Štech) Nyní s odstupem doby se ukázalo, jaký význam měla v Čechách kubistická lekce a navázání na geometrizující větev vídeňské secese, ze kterých se zrodil proslulý český rondokubismus a v jistém smyslu i tvorba J. Plečnika, fotografa F. Drtikola, F. Kysely a řady dalších, kteří spolupracovali se sdružením Artěl. Oproti Francii, kde art deco doznívalo ještě hluboko do třicátých let, však většina českých umělců zastoupených svou tvorbou na pařížské výstavě opustila záhy dekorativismus tohoto stylu ve prospěch funkcionalismu, který se stal vedoucí ideou.
Kontakty: STAROŽITNICTVÍ U ZLATÉ ULIČKY, U Daliborky 30/31, Praha 1-Hrad, tel.: 02/33 33 98 75; STAROŽITNÝ NÁBYTEK – V. STODOLA, Holešovická tržnice, hala 36, Bubenské nábř. 306, P. O. BOX 11, Praha 7, tel.: 02/80 87 12, 0602 20 91 15
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Rozmařilý luxus
„A bylo nám jaksi hořko při srovnání programového nástupu uměleckého průmyslu německého a hlavně vídeňského. Nu, pak se změnily poměry.“ Toto řekl profesor V. V. Štech na okraj výstavy L’Exposition des arts décoratives et industriels v Paříži roku 1925.
