|
|
Vykopávky, které začaly v Pompejích a Herkulaneu od roku 1748, odkryly době vzrušeného baroka nové světy. Racionalismus druhé poloviny 18. století nalézal v klasicismu oživený ideál antické krásy a zároveň v něm viděl prostředek k obnově nadosobní objektivity a výtvarného pořádku. Nová vlna klasicismu, která ovlivnila celou epochu, zasáhla evropské umění ve všech oblastech tvorby, vytvořila nejenom umělecký, ale i životní sloh a v různých modifikacích přetrvala až do první třetiny 19. století. Z chápání antiky jako vrcholu a vzoru se vyvinul i celý pojem klasicismus, jehož hodnota je prověřena. Klasicismus, který si bral za své vzory klasického umění antiky, nebyl zdaleka tak jednotným slohovým proudem. Tyto návraty ke klasickému antickému ideálu měly vždy specifické příčiny a klasicismus v různých částech Evropy nabýval osobitých odstínů. Svoji nezaměnitelnou podobu měl ve Francii, která se zvláště v oblasti architektury nikdy nezřekla dědictví renesance ve prospěch triumfálního baroka. Kupodivu vlastní linie klasicismu vznikla i v čerstvě zrozených Spojených státech. Novodobým Američanům, nezatíženým barokní kulturou spojenou s feudální aristokracií, zcela vyhovovala nová symbolika vycházející z republikánských tradic dávného Říma. Před koncem 18. století již klasicismus pronikl napříč Evropou a zásluhu na vytváření nového stylu měli i Angličané v čele s Thomasem Chippendalem a architektem Robertem Adamem stejně jako němečtí umělci. Dostatečné svědectví o tom podávají realizace Braniborské brány v Berlíně (arch. Langhans) nebo Tylovo divadlo v Praze (arch. Hafenecker). Vedle architektury se starověký Řím připomíná v antikizujících tvarech artefaktů i v dekoru typických vavřínových girland, roset, v imperátorských portrétech medailonů apod., jež pokrývají jak architekturu, tak nábytek, knižní vazbu i tapety interiérových prostorů. Empír, který se stal modifikací klasicismu, představuje jeho druhou časovou vývojovou fázi v rozpětí let 1800–1830. Stal se také posledním uceleným výtvarným slohem v evropském umění 19. století. V užším slova smyslu podle etymologie označuje umění v době prvního císařství ve Francii a vztahuje se na celou oblast architektury, užitého umění a módy. Představoval slohově čistší formu klasicismu, který obsahoval ještě některé pozůstatky baroka i rokoka. Málokdy v dějinách umění se však přihodí, aby se slohový styl zrodil takřka přes noc jako v případě empíru. Na historickou scénu byl slavnostně uveden 10. frimairu (2. prosinec) roku 1804 dělovými salvami v předvečer korunovace Napoleona Bonaparta za francouzského císaře. Následujícího dne se dostavili na korunovační akt oba protagonisté – Napoleon a jeho žena Josefína – ve slavnostním oblečení, které nikoho nemohlo nechat na pochybách, že jde o nastolení nového stylu. Malíř Jean-Louis David pro budoucí generace zachytil tento okamžik na rozměrném plátnu a věnoval se s fotografickou přesností i těm nejmenším detailům. Císaři na hlavě spočíval vavřínový věnec po vzoru římských císařů a jeho purpurový plášť podšitý hermelínem byl přehozen přes konzulskou tógu. Šaty Josefíny a jejích dvorních dam měly vzdušné šaty kopírující střihem oděv římských „matrona belantis tyranni“. Po korunovaci se Napoleon stal císařem (Ľ Empereur) neboli imperátorem (v Římě původně titul vojevůdce, který dobyl významné vítězství) a Francie císařstvím – Ľ Empire. Název pro nový styl byl na světě a jeho předurčením bylo ostře se odlišit a vymezit oproti předchozí královské tradici Bourbonů, kteří příliš splývali se slohem baroka a rokoka. Navázání na antický imperátorský předobraz se začalo projevovat ve všech oblastech, které souvisely s životním stylem. Přestože Napoleon v soukromém životě nebyl náročný a slul vojáckou prostotou, jeho veřejné vystupování bylo vždy obklopeno odpovídajícím dekorem. Příkladem je trůnní sál ve Fontainebleau zařízený mobiliářem podle antických vzorů. Na místo pompézního trůnu Habsburků nebo Bourbonů slouží jako trůn prosté křeslo opakující jednoduché schéma římského čestného křesla zvaného selle curulis, na kterém měli právo sedět pouze konzulové a v době císařské i císař. Po stranách sálu jsou rozmístěny empírové taburety ve tvaru X, které byly nezbytným mobiliářem v přijímacích salonech nebo audienčních sálech. Zdobeny jsou stopkami a v průsečíku podpor je umístěn ornament v podobě lotosového květu. Císařský pár udával tón, i pokud šlo o civilní soukromé prostory. Dokonale zachovaný interiér zámečku Malmaison, který obývala císařovna Josefína jako letní sídlo, je dokonalým příkladem čistého empíru. Inspirace Pompejemi je zde nepochybná a zvláště dámská koupelna je toho dokladem. Pravoúhlé liseny rámují stěny s malovanými pásy vyplněnými jemnými vázovými girlandami. Koupelně dominuje velké kruhové zrcadlo v rámu. Boční sloupky sloužily jako svícny a celá konstrukce spočívá na mramorové desce stolku, který má typický tvar do X. Tuto předchůdkyni toaletek doplňuje čtyřnohý stojan s umyvadlem z porcelánu. Dekorativní soustava empíru, která byla omezena na několik základních ornamentů a zvířecích symbolů, však dokonale harmonuje s drahými materiály (mahagon, perleť, zlacení) a účinek umocňuje perfektní umělecko-řemeslné zpracování. Sloh empíru v Evropě však nešířily pouze napoleonské armády. V užitém umění určovaly empírový názor především grafické vzorníky od dvorních císařských architektů Ch. Perciera a P. Fontainea. Obsahovaly detailní rozkresy celého spektra dobového mobiliáře včetně symbolické ornamentiky. Podle nich se závazně řídily umělečtí řemeslníci a návrháři v Berlíně i Petrohradu. Vídeň nezůstávala pozadu a ochotně přejímala francouzské podněty. Oproti rokoku a tvarově pompéznímu baroku se nábytek odlehčil a začala převládat pravoúhlá konstrukce, která byla oproštěna od zbytečných ornamentů. Opěradla židlí se narovnala a celé dekorativní schéma se redukovalo na několik antických symbolů: váza, lyra nebo kruhový vavřínový věnec. Především ubylo čalounění pouze na sedáku, případně na područce. Netrvalo však ani dvacet let a velký empírový styl v této oblasti přešel v blahobytný měšťanský biedermeier. V celé druhé polovině prosycené historizujícími styly se čas od času ozvaly empírové reminiscence, ale i ty zanikly v bující secesi. Teprve meziválečnému funkcionalismu vyhovovala tvarová střídmost velkého slohu minulosti, ovšem bez jeho triumfálních symbolů. Kontakt: Antique PaPilio, Týn 1, Praha 1, tel.: 224 895 454, fax: 224 895 456, e-mail: papilio@papilio.cz, www.papilio.cz text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Sedíce na empíru
Všichni známe onu klasickou scénu. Rozčilený tenista odhazuje raketu na antuku a běží reklamovat míček, který podle jeho soudu dopadl dovnitř kurtu. Rozhodčí sedící na empiru (hovorově empajru) však již rozhodl jinak. Naznačuje to jeho palec. Rozhodnutí je nezvratné, protože je učiněno z nejvyšší židle světa. Nezpochybnitelnost výroku určuje nejenom výše židle, ale především její významová symbolika hluboce zakotvená v časech antického Říma.
