Starožitné fenoplasty

Talentovaný chemik Leo Baekeland narozený v roce 1864 v Belgii prošel klasickým školením na evropských univerzitách, aby v devadesátých letech 19. století přesídlil do Spojených států.

Syntetické materiály

Právě v té době začínal bouřlivý rozvoj fotografické techniky díky objevu celuloidu, tedy prvního syntetického materiálu, který nalezl odpovídající využití. Když George Eastman v roce 1880 patentoval svitkový film, objevila se před chemiky nová oblast bádání, ve které se začal čile pohybovat i Leo Baekeland. Objevil nové složení syntetické pryskyřice, jež zvýšila citlivost fotografického papíru na světlo, a svůj objev prodal společnosti Eastman Kodak Company pod názvem Velox. Získané prostředky mu umožnily založit soukromou laboratoř v Yonkersu u New Yorku, kde také v roce 1907 objevil první čistě syntetickou hmotu – bakelit: plně syntetickou fenolformaldehydovou plastickou hmotu ze skupiny fenoplastů.

Věk plastické hmoty

Dvacáté století tak hned v úvodu zahájilo tento „nový věk“. Po první světové válce se každoročně uváděly na trh nové výrobky, jejichž vznik umožnila průmyslová chemie. Díky vlastnostem plastů byl uskutečnitelný jakýkoli tvar, ať už byl dán jeho zrod tvůrčí fantazií, anebo požadavky průmyslu. Na bakelit v rychlém sledu navázaly i objevy dalších petrochemických plastů (vinyl, nylon – 1927) a nově založený americký časopis Plastics již začal přinášet první reprodukce výrobků z plastických hmot. Nový materiál nemohl přijít ve vhodnější dobu.

Tvárnost a lehkost

Rychlý rozvoj různých odvětví elektrotechniky na počátku 20. století vyžadoval tvárné i lehké materiály. A jak to již v dějinách někdy bývá, nový objev se šťastně spojil s novým progresivním oborem. Nástup bakelitu se začal odvíjet především na základě jeho vlastností a snadného technologického využití. Umožňoval zpracování v kovových formách, ze kterých mohly vycházet mnohatisícové série stejných odlitků.

Bakelit zasáhl s nebývalou energií celou širokou paletu průmyslových výrobků, pozměnil jejich tvářnost a vytěsnil dosud po-užívané dřevo, keramické hmoty nebo tvrzené papíry. Přírodní materiály, které se po staletí a nikoliv bezdůvodně používaly, velmi často ustoupily – aniž ovšem úplně vymizely – onomu povýtce umělému a syntetickému produktu, jímž je plastická hmota. Při pohledu na svět předmětů z třicátých let 20. století se zdá, že nastala přímo doba bakelitová. Přispívala k tomu i patentová politika a využívání bakelitu se rychle rozšířilo z Ameriky do Velké Británie, Německa, Francie a českých zemí.

Hmota pro nové tvary

Vášeň pro novou hmotu postihla popelníky, cigártašky, stojany na tužky, strojky na holení, mlýnky na kávu, avšak největší využití nalezl bakelit v elektrotechnice, a to především pro svoje dokonalé izolační vlastnosti. Objevily se první bakelitové vysoušeče vlasů, lampy, žehličky, telefony, projektory, fotoaparáty a především rádia. Zde všude kraloval nový materiál, a když v roce 1929 představila firma Philips rádio s celobakelitovou schránou, bylo rozhodnuto. Nové objekty charakterizované hladkými, zaoblenými nebo  organickými tvary si novou estetikou podmanily publikum a nahradily dosavadní těžkopádné předměty složitě montované ze dřeva a kovu. Nepopiratelnou eleganci zdůrazňovala ještě hedvábná černá barva, která vzhledem k možnostem tónování bakelitové hmoty často nabývala i temně rudého nádechu.

Diktát výrobců

Až do konce 2. světové války zůstávaly bakelit a další plastické materiály na okraji zájmu designérů. Tvary stále určovali výrobci na základě funkce výrobku. Teprve italský design  na rozdíl od skandinávského se začal od 60. let zaměřovat na plastické hmoty, které vycházely vstříc jedné z příznačných vlastností milánských designérů: zálibě  v živých dráždivých barvách. Starý, a přitom nový materiál na tisíc užití konečně nalezl obzvláště bohatý rejstřík.

Dědictví nedávné minulosti

Když byla v roce 1980 zahájena v holandském Eindhovenu výstava pod názvem Red skin, prožívali evropští estéti velké vzrušení. V šedesátých i sedmdesátých letech 20. století si ještě  stále vystačili s konceptuální nebo popartovou modernou, která tak zdařile ironizovala svět konzumní kultury. Jisté vyčerpání, které nastalo po tomto období, vedlo zvídavé sběratele k nové reflexi dědictví minulosti a začalo docházet k jejímu prosívání. Jako první byla na řadě secese, předtím považovaná za maloměšťácký kýč. V době vzývající avantgardní modernismus byla zjevením. Oceňovaly se na ní především přírodní materiály, organické tvarosloví a dokonalost řemeslného zpracování.

Sotva se sběratelé vzpamatovali z nových objevů, začínala se již v těsném sledu valit další vlna předmětů z 30. let. Nejprve byly spojovány se stylem art deco a v podstatě vzápětí se objevoval i půvab dalších jemných poloh z oblasti designu: čistý funkcio-nalismus architektury, střízlivá tvarovost sedacího nábytku, účelnost denních předmětů, elegantní materiály a jim odpovídající „styling“. V této atmosféře nikdo nevěnoval bakelitu příliš pozornosti, neboť šlo přece jenom o umělý materiál, kterého bylo v těchto letech až přes-příliš všude kolem. Zároveň i předměty, u nichž se bakelit uplatňoval, byly nahrazovány „modernějšími“ a ke škodě bakelitu dlužno říci i tvárnějšími. Svoji roli hrála také povaha materiálu, protože bakelit oproti kovu či dřevu nelze plnohodnotně restaurovat či opravovat. Množství předmětů tak končilo v průběhu desetiletí na smetišti, a často neprávem.

Výstava v Eindhovenu, jejímž kurátorem byl konceptua-lista a designér Tony Crag, odhalila nové možnosti plastické hmoty, u jejichž zrodu stál chemický vzorec reakce objevené Leo Baekelandem: CH2+O+SO3Na2H2O = CH2(OH)SO3Na+NaOH.

Kontakt:

ANTIK – STAROŽITNOSTI,

náměstí T. G. M. 106–107, 582 82 Golčův Jeníkov,

tel.: 569 443 860, 603 497 240,

e-mail: antik-jenikov@mujmejl.cz

text: Karel Holub (autor je historik umění)

foto: Oto Pajer
zdroj: Moderní byt 3/2003