Můj dům, můj hrad. „Moje sýpka, můj hrad,“ mohl by říci sochař a malíř Josef Andrle, který polorozpadlou barokní sýpku v Dolním Skrýchově u Jindřichova Hradce citlivě přeměnil na multifunkční objekt „čtyři v jednom“. Vedle bydlení a ateliéru v podkroví se v historickém objektu nachází také galerie a čínská restaurace, ve které majitel domu sám vaří. Josef Andrle je i autorem projektu rekonstrukce celého objektu, a tak má při naší návštěvě rozhodně o čem vyprávět. K barokní sýpce přivedla pana Andrleho náhoda. Když se po revoluci vrátil z emigrace, chtěl se usadit v rodném Karlovarsku. Jenže tam nebyla žula, ze které tvoří své skulptury.
Přesídlil tedy do Jindřichova Hradce, jehož okolí je na žulu bohaté. „Muselo mě ale něco živit, tak jsem koupil know-how čínské kuchyně a rozjel restauraci v Hradci na náměstí. V roce 1993, kdy jsme otevírali, to byla první „čína“ v jižních Čechách. Podnikal jsem a přitom dělal sochy. Po čtyřech letech mě přestalo bavit stále platit někomu nájem, a tak jsem začal hledat vhodný objekt v okolí. Zároveň jsem hledal auto, které by mi dělalo reklamu, konkrétně starou Tatru 603. Chtěl jsem ji natřít v barvách restaurace a postavit před restauraci jako poutač. A šestsettrojka, kterou jsem našel, parkovala v této sýpce. Objevil jsem se tu tedy poprvé ne kvůli domu, ne kvůli pozemku, ale kvůli autu,“ líčí sochař první setkání se svým dnešním domovem.
Obnovit, nebo zbourat?
Josef Andrle koupil napřed zmiňované auto, ale sýpka mu od první návštěvy ležela v hlavě. Za svého působení v Německu opravil historický bavorský statek, v němž si zřídil dílnu a ateliér, a při pohledu na sýpku mu bylo jasné, že i ona je historickým objektem, který by bylo zajímavé obnovit. „Tenkrát jsme si plácli na místě, ten člověk si vůbec neuvědomoval, co má, a nechal mi sýpku za docela směšnou cenu. Bylo to bez pozemku okolo, který vlastnili jiní lidé. Ti mě tu sice nechali působit, ale tehdy mi ještě pozemek nechtěli prodat. První plány na rekonstrukci vznikly v roce 1996,“ vzpomíná Josef Andrle.
Ač pozemek v té době nevlastnil, pustil se do jeho zvelebování. Před jeho příchodem bylo okolí sýpky jednou velkou džunglí a bažinou, navíc sem lidé z okolí po léta sváželi odpad. Pozemek bylo třeba zpevnit, aby po něm umělec mohl jezdit s jeřáby a manipulovat s těžkými kamennými sochami. Také majitelé pozemku chtěli po pozemku jezdit s těžkými vozy, konkrétně kamiony zajíždějícími do jejich nedalekého velkoskladu se zeleninou. V cestě těžkým návěsům ale stála Andrleho sýpka. Vznikl tedy nápad sýpku od umělce koupit a zbourat. Sochař ale trval na svém záměru a sýpku v hodině dvanácté zachránil. Časem pak získal do vlastnictví i pozemek.
| Více článků z rubriky STAVBA na www.mujdum.cz nebo www.modernibyt.cz. |
Prozkoumat, odvodnit, pojistit
Rozhodnutím zachránit sýpku potěšil nový majitel odborné pracovníky památkové péče, kteří byli rádi, že se o sýpku postará, a nechali mu z jeho pohledu poměrně volnou ruku. „Bylo jasné, že mi při rekonstrukci památkáři nedovolí komín, okapy ani zvětšit nebo vybourat ta malá okénka. Nakonec jsem rád, že mi komín nepovolili, protože by to už nebyla sýpka. Měl jsem štěstí, že zadní vrata byla vybourána už za totality. Výhodou byla i skutečnost, že kousek od sýpky vede plyn. Elektřinu a vodu jsem musel táhnout z větší dálky. Vevnitř mám nakonec podle stavebního povolení kuchyň, tři záchody, koupelnu, bar, galerii, restauraci, kancelář, bydlení a ateliér. To ujde, na jeden dům,“ směje se Josef Andrle, který celou rekonstrukci sýpky hradil z vlastních zdrojů a nepotřeboval žádné dotace.
Všem, kdo si chtějí zařídit bydlení v nějaké památce, doporučuje sochař Andrle zjistit si, kde jsou prameny podzemní vody. V těsné blízkosti jeho sýpky tečou tři prameny, žádný z nich naštěstí není přímo pod objektem. I tak musel kolem budovy udělat větší drenáž odvádějící vodu ze střechy, kterou nemohou zachytit chybějící okapy. S vodou má i dramatičtější zkušenosti z povodňového roku 2002, kdy se jindy poklidná říčka Nežárka vylila ze břehů a dosáhla skoro až k sýpce Ta naštěstí byla a je dobře pojištěná, a to nejen proti vodě, ale i pro případ pádu větví či stromů na střechu objektu.
Puberťácká bouda
Navzdory blízkosti vody a velikosti vnitřních prostor není v podkroví sýpky, kde má sochař Andrle s přítelkyní zařízeno bydlení, zima. Vytápění zajišťuje plynové topení doplněné o peletková kamna. Bydlení v sýpce nazývá Josef Andrle „puberťáckou boudou“. „Když mě táta v 17 letech vyhodil z domova, tak jsem šel bydlet do mansardy pod střechou a říkal jsem tomu puberťácká bouda. Teď jsem se k tomu vrátil a zase žiju pod střechou. Bydlet v normálních prostorách dokáže každý. Tady to není tolik o komfortu, ty schody nahoru holt člověk musí vyšlapat, ale je to hodně o prostředí. Cením si originality bydlení a splněného přání mít tu svou galerii.
Až skončím s galerií, tak skončím i s restaurací a naopak. Je to spolu propojené, jinak bych sem těžko dostal lidi,“ pochvaluje si provoz galerie a restaurace v sýpce. Na výstavní prostory při restauraci se Andrlemu daří lákat soudobé umělce, a tak je výstavní kalendář Galerie Špejchar plný až do roku 2016. Na tu dobu má majitel sýpky ale i jiné plány. Rád cestuje a rád by do budoucna trávil léto v Čechách a zimu v Indii, kde už našel kamenickou dílnu a rodinu, u které by měl s přítelkyní bydlet. Josef Andrle zájemcům o podobné originální bydlení vzkazuje: „Rozmyslete si všechno pořádně dopředu a uvažujte především o využití prostoru. Bydlení v třikrát větší sýpce, než mám já, bych třeba rozhodně nedoporučil, takový prostor by smysluplně využít nešlo.“
