|
|
Vyšehrad atelier – architektů Jiřího Smolíka a Zdeňka Rychtaříka – jsme našim čtenářům představili už vloni dvěma stavbami náročnějších vil (MD 9 a 10/2001). Další jejich realizací, která určitě stojí za povšimnutí, je naopak menší a skromnější rodinný domek pro čtyřčlennou rodinu v Dubči.
Rohová parcela nepravidelného pětiúhelníkového tvaru na okraji obce neposkytovala příliš mnoho možností, jak dům a zahradu velkoryse využít pro bydlení, zvláště když se musely dodržet zastavovací podmínky (uliční čára, odstupy od hranice pozemku) a architekti potřebovali dům vhodně orientovat ke světovým stranám. Dříve tu stával malý přízemní domek s nevyhovující konstrukcí, se vstupem z ulice v jižní části.
Přesto se podařilo v objektu s obdélníkovým půdorysem položeným při severní hraně pozemku natočit všechny obytné místnosti k jihu a přičlenit k nim pobytovou část zahrady od ulice chráněnou garáží (ta stojí v místě původního vstupu, kde navazuje na uliční čáru sousedních objektů). Soukromí zahrady v budoucnu ještě lépe zajistí plánovaná vzrostlá zeleň.
Přehledná dispozice Z požadavků klienta na skromné, ale pohodlné bydlení pro čtyřčlennou rodinu (a předem omezeného rozpočtu) vychází jednoduché a účelné půdorysné řešení bez komplikovaných provozních vztahů, bez zbytečných chodeb nebo nevyužitých ploch. Přízemí je určeno společenské části bydlení a jeho zázemí, patro intimnějším ložnicím s koupelnou. Jediným „nadstandardem“ přízemí je pokoj pro hosta umístěný při vstupu, kde návštěva může využívat pohotovostní WC a malou koupelnu se sprchou a umyvadlem.
Z obytného prostoru se začleněnou kuchyní (pohledově oddělenou nízkým pultem) a jídelnou se vychází přímým schodištěm do patra. Jednoramenné schody nezabírají příliš mnoho prostoru a zároveň se stávají výrazným estetickým prvkem v interiéru.
Na plovoucí podlahy s přírodním vzhledem světlého dřeva navazuje i další vybavení interiéru (dřevěné obložení schodů, přírodní podoba dřevěných prvků kuchyňské sestavy), výrazně se tu uplatňuje také barevnost. Severní stěna domu má v interiéru sytou cihlově oranžovou barvu, která graduje až k tlumeně červené na dveřích a keramickém obkladu kuchyně. Teplé barvy příjemně vyvažují strohé technické vybavení kuchyně.
Přívětivá vstřícnost Stejně jednoduché a účelné jako dispozice domu je také prostorové řešení stavby. Geometricky čistý tvar kvádru s pultovou střechou je však dotažen až k výtvarnému pojetí zdůrazněním jižní – obytné – fasády, která je jakoby zasunuta do rámu tří ostatních stěn nenápadné šedivé barvy. Celá jižní strana je přes obě patra obložena deskami z dřevěné překližky v přírodní podobě, kompozicí obdélníků různých proporcí, v nichž lícují dřevěné okenní rámy z lepených profilů. Desky, přestože jejich skladba vytváří určitý dekor, však nejsou samoúčelné, jejich umístění má na fasádě svou funkci, danou konstrukcí sendvičového obvodového pláště s odvětráním. Stejně účelný je i přesah (1,5 m) pultové střechy, která stíní fasádu před sluncem v letních měsících. Na první pohled vzbuzuje jižní fasáda dojem nedostatečného prosvětlení vnitřních prostorů, jako by zajímavá kompozice měla přednost před bydlením. Při bližším zkoumání jejího vztahu k jednotlivým místnostem ale zjistíme, že žádný z obytných pokojů není nedostatkem denního světla postižen (snad jen pro ložnici rodičů by více jižního slunce bylo výhodnější než velké západní okno, které bude místnost v létě nadměrně přehřívat).
Pokoje dětí jsou prosvětleny menším oknem potřebným k pracovnímu stolu, i velkým francouzským, okno z jídelny s nižším parapetem nabízí výhled do zahrady vsedě od stolu, z kuchyně naopak vyšší parapet předpokládá pohled ven ve stoje při vaření. I nepravidelné rozmístění oken má tedy své logické opodstatnění.
Architekti svým výtvarným řešením ctí určitou důležitost rohové polohy mezi ostatními parcelami a vyzdvihují fasádu obytných místností před ostatními, ale především dávají moderní architektuře rodinných domů novou dimenzi – přívětivost a hravost, se kterou se vstřícně obrací k obyčejným lidem. O kousek blíž k nim tak posouvají hranici mnohdy nepochopitelné nebo nepřijatelné odbornosti, s jakou posuzují hodnotu stavby sami architekti nebo jejich kritikové.
text: Věra Konečná foto: Filip Šlapal |
Častým důvodem, proč laická veřejnost odmítá stavby moderní architektury, je přílišná strohost. Stavitelé sami už začínají oceňovat jednoduchá a funkční řešení, která šetří investice, ale svůj příští dům by rádi něčím „nazdobili“. A nemusí to být obloučky či balustrády.
