Snadno se řekne, hůře realizuje
Typická venkovská chalupa, kterou čtyřčlenná rodina léta využívala jako rekreační objekt, již hodně pamatovala. Byla postavena ještě za slávy Rakousko -Uherska někdy v druhé polovině 19. století a v letech 1938–41 pak přestavěna dědečkem naší hostitelky. Ta zde v dětství, s lesem za zády, prožívala nezapomenutelné prázdniny. Později do těchto míst stejně rádi jezdívali jak oba synové, tak i manžel. Avšak bez toho, co odpustíme chalupě, dokonce to vnímáme jako romantiku, se již nehodláme obejít u trvalého bydliště. Centrální vytápění, vodovod, samozřejmě i s teplou vodou, nejméně jedna koupelna – to považujeme v případě trvalého bydlení již za naprostou samozřejmost.
Přestavět starou chalupu tak, aby odpovídala nárokům na moderní bydlení, v tomto případě nepředstavovalo snadný úkol, ale rekonstrukci skutečně od podlahy. „K té nás inspiroval váš časopis, který nám hodně pomohl i při její realizaci,“ zní úryvek z dopisu, který byl zároveň i pozváním k návštěvě.
Snazší je stavět na zelené louce
Možná, že někdo bude mezititulku oponovat, ale ten, kdo absolvoval rekonstrukci starého objektu – od základů po střechu – mu dá nejspíše za pravdu. Zvláště když na venkově naši předci v zájmu maximálních úspor často stavěli z nekvalitních materiálů, z toho, co měli po ruce… Právě tato skutečnost samotnou přestavbu značně komplikovala, i když se s potížemi počítalo. Jinak i k této chalupě, tak jak to na venkově bývá, patří ještě stodola z roku 1913 a chlév o rozloze 63 m2, který však už dávno nesloužil svému původnímu účelu. V průběhu rekonstrukce jej pak rodina vhodně využívala jako základnu. Pohotově jej proměnila v obytnou střechu nad hlavou, místo, kde bylo možno se najíst, umýt a přespat. Aby všechny tyto funkce mohlo letité hospodářské stavení plnit, nevyhnulo se rovněž důkladným úpravám. K rekonstrukci chléva se přistoupilo v červenci 1997 a již v prosinci téhož roku se pod jeho střechu stěhoval nábytek z chalupy. Teprve pak se mohlo započít s její přestavbou.
Nejprve se bouralo
S rekonstrukcí samotné chalupy začali majitelé v únoru 1998. První etapa měla až příliš demoliční charakter. „Když jsme odstranili původní podlahy a podívali se vzhůru, viděli jsme až do krovů. Tehdy jsem si říkala, že tady už nikdy nic stát nebude, vzpomíná naše hostitelka. A vzpomíná s úsměvem, protože katastrofická vize se samozřejmě nenaplnila.
Při bourání přišly nejprve na řadu podlahy, příčky, pak následovala střecha. Mezitím se ještě přistavovalo zádveří. „S jeho stavbou jsme dlouho váhali – zda ano, či ne. Nemám ráda ty různé přilepence, jaké je možno na některých domcích často spatřit,“ přiznala se hostitelka. Pro zádveří ale hovořila skutečnost, že chalupa se nachází v nadmořské výšce bezmála 600 metrů a zima je zde dlouhá. Objekt byl podsklepen pouze pod předsíní a do sklepa byl přístup jen ze dvora, tedy poněkud z ruky. Proto se manželé nakonec přece jen rozhodli, že zádveří přistaví.
Jakmile byla hotova střecha, přišly na řadu další práce. Bylo třeba vybudovat základy pod příčky, položit podkladový beton, izolace… Stavělo se z tvárnic a použitých pálených cihel. Ale přestože rekonstrukce značně postoupila, cíl byl stále v nedohlednu. Na řadu přišly samotné příčky, topení, elektrika, rozvody a odpady vody, podlahy, omítky a sádrokartonové příčky v podkroví. Dům rovněž postrádal vodorovnou izolaci proti vlhkosti. „To se muselo napravit. Na linii základů se odkopala zemina, na svislou izolaci se použila nopková fólie. Na dno výkopu se pak položila drenážní trubka, jak se říká husí krk. Výkop se pak zasypal štěrkem a zarovnal obrubníkem,“ vzpomíná na ne tak příliš vzdálenou minulost naše hostitelka. Veškeré odborné termíny měla v malíčku, neboť nejenže dispoziční řešení domu je především jejím dílem, ale zhostila se i role hlavního organizátora a po celou dobu rekonstrukce ostražitě vykonávala stavební dozor.
V poslední etapě bylo na obou obytných staveních provedeno dodatečné zateplení obvodového zdiva a nakonec dostala
nový kabát v podobě štukové omítky. Všechno samozřejmě nešlo tak lehce, jak se vypráví; na pořadu dne se často řešily problémy a dilema, jako byla například volba oken. Více se líbila dřevěná, ale nakonec to vyhrála plastová, protože jsou podstatně méně náročná na údržbu. Škoda. Domku, který ani po razantní, ale zdařilé rekonstrukci nezapře svůj původ, by přece jen více slušelo dřevo.
Po roce a půl práce
Na začátku loňského července se rodina již stěhovala do hotové, od podlahy zrekonstruované chalupy, kde na rozdíl od panelového bytu, v němž se tísnila na pouhých 60 m2, má nyní k dispozici více než 150 m2 užitné plochy. V době naší návštěvy již byly provedeny i terénní úpravy a zaseta tráva. Do zimy měla ještě čas vytvořit první svěže zelený koberec.
Neméně výrazné změny ve srovnání s exteriérem prodělal i interiér, a to se netýká pouze vzhledu, ale především dispozičního řešení. V bývalé sednici, kde se kdysi narodila babička paní domu, je dnes kuchyň a jídelní kout, někdejší černá kuchyň se naopak proměnila v prostornou světlou koupelnu. S troškou nadsázky by se dalo říct, že nezůstal na kameni kámen, cihla na cihle.
Z již zmíněného zádveří, které slouží především k odkládání bot a svrchníků, se vstupuje do dumu, jak se ve zdejším kraji říká předsíni. Hned za dveřmi do ní ústí schody, vedoucí do obytného podkroví. Rodinné centrum představuje bývalá sednice, která je příčkou rozdělena na kuchyň s jídelním koutem a obývací pokoj. Kuchyňskou linku si paní domu nechala zhotovit „na míru“ podle vlastního nákresu. Obě místnosti jsou odděleny pouze příčkou a spojeny širokým obloukovitým průchodem.
Další místností nacházející se v přízemí domu je prostorná koupelna se sprchovým koutem a WC. Za ní jsme nahlédli do kotelny. O teplo a teplou vodu se zde starají zplyňovací kamna, která si hostitelka nemohla vynachválit, a elektrický bojler. Naproti kotelně se nachází ještě jedna místnost, v době naší návštěvy zatím nezařízená. Nejspíše bude sloužit jako pokoj pro hosty, anebo „… jako naše ložnice, až už nebudeme tak pohybliví,“ jak plánuje paní domu.
Po bytelných dřevěných schodech jsme vstoupili do podkroví. Zde se kromě rodičovské ložnice nacházejí dětské pokoje obou synů, malá, ale maximálně využitá pracovna manžela a koupelna s WC.
Velice sympaticky působila hrdost paní domu na to, že dlažba, obklady a veškerý nový nábytek, který se doposud pořizoval, to vše pochází z dílen domácích výrobců.
Rozumné rozhodnutí
Chalupu s lesem za humny a s podmínkami, které ještě nedávno značně připomínaly život předků, se rodině podařilo úspěšně proměnit v objekt poskytující moderní bydlení. Veškeré odborné práce se prováděly dodavatelsky. „Velmi se nám osvědčilo, že konkrétní práce se zadávaly specializovaným firmám. Tím, že jsme neplatili na hodinu, ale za konkrétní práci, jsme, myslím, ušetřili minimálně 200 až 300 tisíc korun,“ konstatovala hostitelka. Tento způsob provádění rekonstrukce a jejího financování se podle jejích slov osvědčil i z důvodu, že se přesně vědělo, kolik se příští měsíc proinvestuje.
Naše hostitele ještě čeká postupné dozařizování domu. Časem se dokoupí nový nábytek a určitě dojde i na splnění přání v podobě krbu.
Podstatné však je, že venkovský styl života vyhovuje celé rodině, a to přesto, že otec denně autem dojíždí za prací a děti zase autobusem do školy v blízké vesnici. Ve světě ostatně nejde o nic neobvyklého. Všichni jsou spokojeni, že pobyt v místě, kde se cítí tak dobře, již nemusí omezovat na pouhé víkendy, dovolenou a prázdniny. Vesničce, která má sotva 150 obyvatel, se proto snadno odpouští, že se zde hůře nakupuje než v městských supermarketech. O to lépe se v ní zase dýchá.
Alena Vondráková
Foto Robert Virt
