Předchozí díl seriálu najdete zde.
Dům jsme koupili, a co dál? Prvoplánově jsme o žádné rekonstrukci neuvažovali. Užívali jsme si pocit samostatnosti a svobody.
Tehdejší převratný úrok 4,69 %, stejně tak jako druhou nechutnou číslovku 25, která znamenala počet let splácení úvěru či hypotéky, jsem těmito pocity zpočátku válcoval.
Nesnáze s topením
Záhy bylo ovšem jasné, že nové bydlení s sebou ponese další náklady. Začalo to tím, že jsem si v zimě poprvé zatopil. Dům byl hojně vybaven přímotopy, původní majitelka žila prakticky v jedné místnosti se starými litinovými kamny. První vyúčtování za elektřinu mi dalo celkem jasně na srozuměnou, že metoda „Přímotop“ není ideální.
Nechal jsem opravit komín a pořídil si levnější krbová kamna. I já jsem obýval relativně dlouhou dobu pouze jednu místnost o rozměrech cca 4 x 4 metry. V zimě jsem si připadal jako poustevník. Cesta z obývacího pokoje přes dlouhou chodbu do koupelny byla malým dobrodružstvím. V lepším případě jsem potkal rýmu, v horším krysu.
S odstupem času uznávám, že to mělo jistý romantický nádech. Ale to bylo asi tak všechno. Dům byl z opuky, pod úrovní přilehlé vozovky i chodníku, nasáklý vlhkostí, krovy vypadaly na spadnutí.
A co dál?
Variant bylo nesčetně. Nechat si dům jako letní sídlo a pořídit si něco jinde. Dům ale bude chátrat a za čas z toho bude spíš velké trauma než radost. Varianta s názvem „Menší rodinný domek u Prahy“ narážela na naše finanční možnosti. Satelit, panelákové nebo činžovní bydlení zase narážely na můj naturel.
Další nápad byl využít zahradu, která patřila k zakoupené nemovitosti. Posadit tam dřevostavbu (místa je přece dost) a starý dům v přední části pozemku nechat jako velké hospodářské stavení. Nebo vestavět rodinný dům do stodoly?
Ale je to nejlepší řešení? Není ostudou zeptat se nejbližších a přátel. Rozhodně se vyplatí zeptat se už v této fázi i na názor architekta, který je ideálně osobou nezaujatou a přináší na světlo svoje odborné i (po)citové pohledy. Ani architekta nemusíte poslechnout, ale pokud je to člověk vám blízký rozumem i vkusem, jeho nápady a rady se počítají dvakrát. V našem případě jsme zprostředkovaně přes rodinného známého architekta na statku uvítali. Strávil u nás dvě tři hodiny, prošel dům, stodolu i zahradu, rozdrolil ztrouchnivělou pozednici, pokýval hlavou nad všudypřítomnou vlhkostí, vyměnili jsme si pocity a nápady. Nepřemlouval nás, ale nasměroval k řešení, které se nakonec zdálo nejlepší.
Kde na to vzít?
I když zvolíte to nejlepší řešení, krátkodobých pochyb se nikdy nezbavíte. Je to logické, jde o rozhodnutí na celý život, nejste na to sami a investujete nemalé prostředky. Rozhodli jsme se pro rekonstrukci stávajícího objektu, což považuji za jedno ze svých nejlepších životních rozhodnutí. Manželce jsem velmi vděčný za to, že „do toho se mnou šla“. Nemusela a obdivuji ji, že se rozhodla bydlet na vesnici, ke které neměla žádný osobní vztah.
Ač jsem byl solventním klientem bankovního ústavu, měl jsem psychologický problém dále si půjčovat peníze. Nakonec jsme investovali ze svých zdrojů s výraznou podporou rodičů a dalších rodinných příslušníků. Oba postupy mají logicky své výhody i nevýhody. Tímto tedy nenápadně děkuji všem spoluinvestorům do našeho majetku a rodinného štěstí.
Další díl seriálu najdete v této rubrice příští úterý.
Poslat Messengerem
