Dům musí mít samozřejmě účinnou ochranu proti vodě ve všech jejích skupenstvích. Myšleno srážkovou vodu dopadající na střechu shora (ostatní vlhkost musí zvládnout izolace), a v zimě samozřejmě i sníh a led. Spolehlivou ochranu stavbě poskytují hlavně okapní systém a nejrůznější bezpečnostní prvky, které odvádí vodu od všech stavebních konstrukcí, brání smáčení obvodového pláště a průsaku do spodní stavby.
Systém odvodnění stavby
Na střechu středně velkého domu spadne v našich klimatických podmínkách ročně až 60 m3 dešťové vody. A rozhodně neprší jen na jaře, v létě a na podzim. Těžko říct, zda je to hodně či málo a navíc jak a kde, přesto je výběr a správná volba účinného odvodňovacího systému i dalších střešních prvků velmi důležitým a odpovědným procesem.
Výrobci dnes nabízejí kompletní systémy, praktické stavebnice složené z dílčích komponentů s možností snadné montáže a úpravy přesně podle parametrů konkrétního domu. Řeč je o žlabech, svodech, kotlících a nejrůznějších upevňovacích prvcích, ale pochopitelně také o sněholamech, zábranách, rozražečích a dalším nezbytném příslušenství.
Pravděpodobně nejdůležitější součástí odvodňovacího systému je žlab. Na nejčastěji projektovaných šikmých (sedlových) střechách se používají zejména podokapní žlaby půlkruhového tvaru o průměru asi 10–16 cm, shora nebo z boku uchycené ke krokvím. Navazují na kotlíky (kónické spojovací prvky s průměrem spodního vyústění shodným s průměrem odpadního potrubí, bývají hranaté nebo kuželové). Voda tudy putuje do potrubí, přičemž spád žlabu ke kotlíku je 1 : 200 až 1 : 100 a délka žlabu od čela ke kotlíku by neměla být větší než 15 metrů. Průměr odtokového potrubí závisí na velikosti plochy střechy (na 1 m2 asi 1 cm2 plochy průřezu).
Falcovaný plech a skládačky
Trh přináší pestrou nabídku odvodňovacích systémů z nejrůznějších materiálů. Je třeba vycházet z architektonického stylu domu i barevného ladění celého objektu. Nutno říci, že na většinu staveb „sedí“ kompletní skládačky odvodňovacích systémů z titanzinku, mědi, poplastovaného plechu a samozřejmě i plastu jako takového. Silně jim konkurují barvené žlaby a svody z hliníku či z pozinkovaného plechu, které může stavebník ladit podle barvy fasády a střešní krytiny.
Starosti s údržbou pak eliminují plastové výrobky, zatímco měď a hliník jsou dnes oblíbeným artiklem tzv. sběračů kovů. K nejznámějším značkám odvodňovacích systémů patří SAG, Rheinzink, Lindab, Bramac, Prefa, Satjam aj.
Celoročně je třeba činit některá nezbytná opatření a průběžně kontrolovat stav celého systému. Působí zde slunce, sníh a prudké střídání teplot, hrozí mechanické poškození poryvy větru a hlavně ledem nebo sjíždějícími lavinami těžkého sněhu. Vhodné jsou tedy stavebnice se speciálními spojkami, umožňující snadnou a rychlou demontáž v případě nebezpečí.
Výpočet kapacity střechy |
|
Průřez žlabů závisí na povrchu střechy a na dešťovém režimu v lokalitě. V oblastech s nárazovými dešti dosahuje průměrná intenzita srážek síly 1 mm/1 min., výjimečně pak až 5 mm/1 min. Kapacitu střechy lze vypočíst pomocí vzorce: Q = K × S × I Q je kapacita v l/min., K = 2 a značí bezpečnostní koeficient, zohledňující, že střecha musí nést i sníh, kroupy apod., a zároveň fakt, že málokdy déšť dopadá svisle, S představuje vodorovnou projekci střechy v m2 a I znamená intenzitu deště v litrech za minutu na m2. |
Obecné zásady
Výběr a správná volba odvodňovacího systému je odpovědným procesem, a je tudíž vhodné svěřit ho odborníkům. Kromě kvality dílčích produktů hraje roli i jejich funkční rozmístění a praktická montáž. Týká se například správného vyspádování žlabů, dilatačních spár kvůli tepelné roztažnosti materiálu, volby způsobu odstranění sněhové pokrývky ze střešního pláště, zamezení tvorby ledových valů atd. Doporučený spád u podokapních žlabů představuje 0,5 %, dilatační spoje by měly být po každých 15–20 m.
Velmi důležité jsou spoje. U standardních materiálů titanzinek, pozinkovaný plech a měď bývají spoje pájené, přičemž takový spoj musí mít stejnou kvalitu jako spojovaný materiál. Materiály, které nejdou pájet, se spojují pomocí tzv. „kliklak“ systémů, pryžových těsnění nebo tmelů. Okapový systém musí být rovněž dostatečně chráněn proti sjíždějícím sněhovým lavinám, hromadění ledu (například pomocí topných elektrokabelů) a rampouchů. Těžká masa sněhu totiž může žlaby zkroutit nebo je dokonce utrhnout i s háky.
Proti lavinám a námraze
Konstrukce, stavba a složení střechy, ale i váha, tvar, profil a materiály krytin dnes zcela samozřejmě musí „počítat“ i s padajícím sněhem. Řeší však většinou „pouze“ odstranění sněhové vrstvy ze střešního pláště. Sjíždějící laviny, návěje a ledové valy ovšem představují vysoké nebezpečí. Účinným zařízením na ochranu proti proti nim jsou sněhové zábrany a rozrážeče. Zábrany se umisťují především v okapové části, nad balkony, vchody, francouzskými okny a terasami. Proti sesuvu sněhu ze střechy se instalují speciální bezpečnostní prvky.
Sněhové oblasti
Naše republika je podle zatížení střechy sněhem rozdělena na osm sněhových oblastí (např. v I. sněhové oblasti se střecha dimenzuje na 70 kg/m2, uvedenému zatížení odpovídá vrstva čerstvého sněhu vysoká maximálně 70 cm. Ovšem pozor – pokud do sněhu naprší, stejnému zatížení odpovídá vrstva vysoká pouhých 17,5 cm! Většina území ČR se nachází v I.–IV. oblasti, kde je charakteristická hodnota zatížení sněhem od 0,7–2,0 kPa. Mapu sněhových oblastí najdete například na www.snihnastrese.cz.
Ochrana proti sesuvu sněhu |
|
Sněhové háky a speciální sněhové tašky chrání především krytinu tím, že zpomalují posouvání sněhu po ploše střechy. Brání tak poškození vyčnívajících prostupů, tašek a šablon v úžlabí a různých výstupků přímo na krytině. |
Pozor na prevenci
„K nejčastějším chybám patří nedostatečný počet a velikost sněhových zábran,“ říká technik pokrývačské firmy Roman Půlkrábek. „To představuje nebezpečí nejen pro střechu, ale i prostor pod ní.“ Jako prevence před zamrzáním se používají topné kabely. Pro okapy a svody (∅ 100 mm a ∅150 mm) se instalují kabely s příkonem 40 W/m, v nadmořských výškách kolem 1 000 m pak 60 W/m a více. Proti námraze lze chránit i střešní úžlabí, okraje střech apod. Zde se kabel obvykle instaluje tzv. „pilkováním“ v takových roztečích, aby plošný příkon činil asi 200 W/m², u nadmořských výšek blízkých 1 000 m pak minimálně 250 W/m².
