Při pájení (někdy nazývaném také letování – z německého löten) se kovové součásti spojují roztavenou pájkou, což je kovový materiál s nižší teplotou tavení, než mají spojované součásti (díky tomu se neroztaví). Obecně je dnes tato technika nejznámější v elektrotechnice, ale v modernizované formě je stále „doma“ u klempířů, instalatérů a topenářů.
Od výhně k benzinu
Pracovní nástroj používaný k pájení se nazývá páječka nebo také letlampa. Nejstarší páječky sestávaly z mosazného tělesa v ocelovém držáku s dřevěnou rukojetí a nahřívaly se v kovářské výhni. Později, někdy na přelomu století, se objevily pohodlnější benzinové letlampy. Ty se skládají z hořáku, nádoby na benzin a integrované pumpičky. Po natlakování benzinu v nádobě v hořáku hoří benzinové páry usměrněným plamenem, jeho velikost se reguluje ventilem. Některé letlampy mají u hořáku očko, do kterého se upevní páječka nebo pájecí hrot, jiné slouží pouze k nahřívání spoje a páječku držíte ve druhé ruce.
Benzinové letlampy se stále prodávají (klasické nebo ve tvaru podlouhlého válce), ale mladší řemeslníci před nimi mají respekt a raději používají letlampy na plynové kartuše. Pravda je, že práce s benzinovou letlampou vyžaduje cvik a manipulace s benzinem opatrnost, ale na druhé straně je technický benzin dostupný všude.
Elektřina a plyn
Dnes jsou benzinové letlampy většinou nahrazovány hořáky na propan-butan s různě velkými propanbutanovými bombami podle druhu práce (10 kg bomby pro pokrývače, izolatéry a klempíře, letlampy na lehké plynové kartuše pro topenáře a instalatéry).
Paralelně s benzinovou letlampou se začala využívat elektřina. Elektrické páječky pro klempíře se liší podle výkonu – od 100 do 380 W – a vyvinou teplotu až 420 °C. Samostatnou skupinou jsou tzv. trafopáječky a mikropájky používané v elektrotechnice, liší se konstrukcí, výkonem i mnohem nižšími teplotami.
Pájky tvrdé a měkké
Pro páječky se někdy používá pojem pájka ve smyslu nástroje pro pájení (lidově kulma), ale také označuje spojovací materiál. Tzv. měkké pájky jsou materiály vykazující teplotu tání do 450 °C, dříve sestávaly ze slitiny olova a cínu, ale dnes jsou slitiny s olovem podle směrnice RoHS zakázány a jsou nahrazovány slitinami selenu, kadmia či zinku.
Tvrdé pájky mají teplotu tání nad 450 °C a zahrnují velký počet slitin různých kovů, nejčastěji stříbra, mědi, hliníku, kadmia, niklu a zinku v nejrůznějších kombinacích.
Tavidlo usnadní spojení
Tavidla jsou látky, které zabraňují oxidaci zahřátých povrchů spojovaných materiálů, čímž zvyšují jejich přilnavost a kvalitu spoje. Pro měkké, cínové pájky se nejčastěji používají čistá kalafuna nebo tekutá tavidla na lihové nebo vodní bázi. Pro tvrdé pájení jsou vhodná tavidla v podobě pasty, kapaliny nebo prášku, nejčastěji borax, kyselina boritá nebo jejich směs. Někdy jsou tavidla nanesena jako pevný obal na dráty vyrobené z materiálu příslušné pájky.
Doporučení odborníka |
|
Radí Jiří Novák, společnost BELTing: Při pájení počítejte s tím, že hrot páječky při zahřívání oxiduje, proto ho průběžně čistěte mechanicky pilníkem nebo chemicky salmiakem. Správný pájený spoj je lesklý a roztavená pájka musí proniknout vzlínavostí do spoje. Pokud se vám cínová pájka roztaví na hrotu páječky přitisknutém na spojovaný plech za dobu delší než 5 vteřin, musíte u regulovatelné páječky zvýšit teplotu nebo použít páječku výkonnější. Jestliže pájka vytváří kuličky, které „utíkají“ po povrchu kovů, je buď páječka příliš horká, nebo nejsou spojované povrchy dobře očištěny. Musím říci, že dnes zakázané pájky s obsahem olova byly lepší, měly lepší smáčivost za použití nižších teplot a neničily tolik pájecí hroty. |
