|
Gramofonová deska bývala většinou černou kulatou plackou z plastu. Její povrch ovíjela spirála drážek, kam se jako voják do zákopu ukryl zvuk. Do rukou jsme ji brávali opatrně a pak ji s pietou hodnou pozlacené monstrance pokládali na otočný talíř. Dnes se jako panda v zoologické zahradě blaženě pase na periferii zájmu a netuší, že její sláva končí. Opravdu končí? Mary měla ovečku Fonograf se ukázal být slepou uličkou a pravý „mluvící přístroj“, jak nazval svůj gramofon Emil Bernier, byl objeven až na konci devatenáctého století. Edisonův váleček jednoduše vyměnil za plochý kotouč. Deska dokázala hrát celé čtyři minuty, což byla výhra, protože to na jednu „populární“ skladbu stačí. V roce 1904 se objevily délehrající desky. Bývaly šelakové, značně křehké a dnes se staly vzácnou sběratelskou relikvií. Hrály jen v rychlosti 78 otáček za minutu. Od roku 1931 se desky začaly točit pomaleji, a to rychlostí 33. Říkávalo se jim LP. V roce 1948 se desky dokázaly opět zrychlit a ukrýt v drážkách singly. Nesly označení SP a měly menší průměr. Vinylová aristokracie Text: Petr Tschakert, Foto: Archiv Kontakty: |
Gramofonová deska: ohrožený druh
Zkuste obrátit „cédéčko“ nebo želvu, vyjde to nastejno. Ani jeden si s nezvyklou polohou neví rady. Kompaktní disk má však nepřehlédnutelný arzenál předností, a proto hravě zvládl degradovat vinylovou desku na ohrožený druh. Ráda zapraskala, občas přeskočila, ale jedno se jí musí přiznat — uměla hrát z obou stran.