Některé přístroje, které jsou schopny budit, si dávají velký pozor, aby buzeného nerozčilily. Zpočátku jen lehce pípnou, za minutu to zopakují, a než se rozezní hlasitou fistulí, uplyne doba, za niž je nebožák docela při vědomí, takže jim nehrozí totální zničení ve vzteku, za nějž by každý soud pachatele osvobodil, protože v afektu se přece tu a tam přihodí ledacos.

Ráno s hudbou

Moudřejší přístroje začínají hudbou. Kdo by se odvážil zlobit se pro hudbu — kultivovanou formu zvuku? Jenže hudbu má šanci do přehrávačů CD s funkcí buzení vložit zase jen buzený, takže se může stát, že se přehmátne, a pak se při ní lépe usíná, než vstává. V tom případě je ovšem „budicí přístroj“ bez viny. Lepší je naladit rádio. To zvládne i ten nejprimitivnější přístroj na buzení a pro přehrávače CD je to vyložená hračka. Vlna vzteku se pak snese na moderátora, který se snaží vnutit posluchačům představu, že vstávání je tou nejkrásnější chvílí z celého dne.

Zpoždění

Rafinovaným úskokem před včasným vstáváním může být i přeřízení hodin o hodinu zpět. To se vám ale nepovede u modernějších elektronických budíků a přehrávačů CD. Mají totiž čas řízený rádiovým signálem a jsou nemilosrdně přesné. Signál je pro naši oblast vysílán z Frankfurtu nad Mohanem a podobně erudované přístroje ho vyhledávají každých deset minut. Zpoždění prostě není možné, což je důkaz, že se o něm například České dráhy ještě nedoslechly.

Nevítaný host

Některé „budicí přístroje“ poznají víkend a buzení automaticky vypnou. Prostě předpokládají, že budete v sobotu a v neděli relaxovat, spát do jedenácti, a každý budík je tedy nevítaným hostem. Je doba polibků a hlazení — o čas přece nejde — a rána jsou tak krutá nebo sladká, jak je chceme mít.