Parozábrana v ploché střeše

Parozábrana je hydroizolační vrstva téměř zamezující pronikání vodní páry do stavební konstrukce nebo do vnitřního či vnějšího prostředí nebo pronikání alespoň podstatně omezuje. Proč a jak by se v konstrukci ploché střechy vůbec měla používat, je předmětem tohoto článku. Uvítám případné polemické nebo doplňující připomínky čtenářů.

Vzduch, vodní pára a difuze
Vzduch je směs plynných látek obklopujících zemský povrch. Tvoří jej ze 78 % dusík, z 21 % kyslík a zbývající 1 % dohromady převážně argon, malé množství oxidu uhličitého, vodní pára a vzácné plyny. Z hlediska stavební fyziky lze atmosférický vzduch považovat za směs suchého vzduchu a vodní páry. Vodní pára se dostává do atmosférického vzduchu především odpařováním velkých vodních ploch, ev. srážek spadlých na zemský povrch. Nás ale zajímá hlavně vodní pára vzniklá v souvislosti s provozem budov (u vzduchu v interiéru), případně vlhkost technologická způsobená buď výrobním zařízením (u výrobních objektů), nebo jako důsledek stavební činnosti (omítky, zdivo nebo jiné mokré procesy u novostavby).

Vzduch jako směs plynů působí na své okolí atmosférickým tlakem, který je vzhledem k jeho stlačitelnosti nejvyšší u hladiny moře, kde má hodnotu asi 100 000 Pa, což reprezentuje tlak 10 metrů vodního sloupce (10 t/m²). Zjednodušeně lze říci, že celkový atmosférický tlak vzduchu jako směsi plynů je dán součtem částečných, tzv. parciálních, tlaků jednotlivých plynů, které jej tvoří. Parciální tlak vodní páry (jako jednoho z plynů ve směsi vzduchu) se pohybuje v závislosti na teplotě a na relativní vlhkosti vzduchu v hodnotách p = 50 až 4000 Pa.

Množství vodní páry, které je schopen vzduch pojmout, závisí na jeho teplotě. Teplý vzduch pojme více vodní páry než chladný vzduch. Když se teplý vzduch náhle ochladí, přebytečná vodní pára zkondenzuje. Teplota, při které je vzduch vodní párou právě nasycen a pára se začíná srážet, se nazývá rosný bod. Výpočtové hodnoty rosného bodu jsou pro konkrétní teplotu a relativní vlhkost vzduchu uvedeny v tabulce F.2 normy ČSN 73 0540-3:94. Např. pro teplotu t = +20 °C a relativní vlhkost vzduchu 60 % je teplota rosného bodu +12 °C (podrobnosti pro přesné výpočty ohřevu a ochlazování vzduchu viz Chysky: Vlhký vzduch. SNTL, Praha 1977).

Ve stavební praxi se zpravidla uvádí relativní vlhkost vzduchu j (%), která vyjadřuje stupeň nasycení vzduchu vodní párou. Pro bytové objekty je uváděna v interiéru v zimě hodnota normové relativní vlhkosti j = 60 % při teplotě t_i = +20 °C, zatímco normová teplota vzduchu v exteriéru v zimě je (pro I. tepelnou oblast) t_e = –15 °C s relativní vlhkostí 84 %. Tomu odpovídá parciální tlak vodní páry p uvnitř 1402,2 Pa a venku 138,6 Pa.

Ve stavební konstrukci, která odděluje tato dvě prostředí s různým částečným tlakem vodní páry a s různou teplotou vzduchu, dochází zákonitě k difuzi vodní páry – difundující vodní pára se pohybuje z prostoru s vyšším částečným tlakem vodní páry do prostoru s nižším částečným tlakem. V podstatě dochází k pronikání molekul vodní páry skrz obvodový a střešní plášť budovy směrem do vnějšího prostředí. Zároveň pochopitelně dochází k šíření tepla vedením skrz obvodové konstrukce.

V tabulce 1 jsou informativně uvedeny parametry vybraných místností vzestupně sestavené dle částečného tlaku vodní páry p. Jak lze z uvedeného přehledu vyčíst, liší se tyto hodnoty částečného tlaku až o více než 300 %.

V této souvislosti chci upozornit na málo známou skutečnost, že při stejné hodnotě relativní vlhkosti vzduchu a jeho různé teplotě je skutečné množství vody ve vzduchu významně jiné. V bytě s teplotou vzduchu +20 °C a relativní vlhkostí vzduchu 60 % je ve vzduchu ve skutečnosti 12krát více vody než ve venkovním vzduchu s teplotou –15 °C při stejné (tj. 60%) relativní vlhkosti vzduchu (viz tabulka 2).

Difuze a kondenzace
Pokud není ve střešním plášti provedena parotěsná zábrana, proniká snadno vodní pára v zimě z interiéru budovy difuzí do souvrství střešního pláště až k vodotěsné izolaci střechy. Vodotěsná izolace, která má obvykle velký difuzní odpor (a tedy také velkou hodnotu ekvivalentní difuzní tloušťky), významně omezí únik difundující vodní páry do vnějšího prostředí. Proto dochází ve vrstvách pod vodotěsnou izolací k postupnému hromadění difundující vlhkosti ve střešním plášti a v místech s teplotou pod hodnotou rosného bodu ke kondenzaci této vlhkosti. Takto nahromaděná vlhkost nepříznivě ovlivňuje fyzikální vlastnosti stavebních materiálů, ze kterých je vytvořen střešní plášť. Dochází ke zvyšování hodnoty součinitele tepelné vodivosti mokrých nebo vlhkých vrstev střešního pláště, zejména tepelné izolace, jejíž účinnost se tím významně sníží. V extrémních případech může dojít i k povrchové kondenzaci na spodním povrchu střechy (na stropě). Důsledkem tohoto stavu bývá i poškození některých vrstev střešního pláště jak vlhkostí jako takovou, tak mrazem. Průvodním jevem tohoto stavu může být také přetížení nosné konstrukce střechy provlhlými vrstvami střechy. V létě a v přechodných obdobích roku naopak dochází v důsledku přehřátí střešního pláště a s ohledem na obrácený tok difuze vodní páry k postupnému vysoušení vlhkosti do interiéru objektu.

Detail napojení ploché střechy na zdivo 1 – trvale plastický tmel 2 – kovová lišta 3 – asfaltový penetrační nátěr 4 – připojovací pás (spodní) 5 – připojovací pás s posypem (vrchní) 6 – nepřitavená oblast 7 – náběhový klín 8 – parozábrana vytažena do úrovně       náběhového klínu

Detail dilatace 1 – parozábrana 2 – tepelná izolace (seříznutá) 3 – připojovací pás (spodní) 4 – elastický kruhový profil 5 – nepřitavená oblast 6 – připojovací pás s posypem 7 – nepřitavená oblast 8 – přídavný asfaltový pás

Parozábrana a normy
Aby se předešlo problémům s difundující vlhkostí v zimě, případně aby se tyto problémy minimalizovaly, měla by být na vhodném místě střešního pláště provedena parotěsná vrstva. Ta je v normě ČSN 73 0600:00 Hydroizolace staveb – základní ustanovení definována jako „hydroizolační vrstva podstatně omezující či téměř zamezující pronikání vodní páry do stavební konstrukce nebo do vnitřního či vnějšího prostředí“. S parotěsnou zábranou se setkáváme u většiny jednoplášťových plochých střech a někdy i u dvouplášťových střech. Dle článku 5.6 normy ČSN 73 1901:99 Navrhování střech by měla být parotěsná zábrana navrhována jen v odůvodněných případech s cílem potlačit difuzní tok vodní páry i transport vodní páry spárovou propustností do konstrukce střechy. Je proto také nutné upozornit na skutečnost, že parotěsná zábrana sice pozitivně omezuje difuzní tok vlhkosti do střešního pláště v zimě, ale také negativně snižuje možnost vysychání vlhkosti v létě – vlhkosti, která se do střešního pláště nemusela dostat jen difuzí. U střech s parotěsnou zábranou je proto nezbytnou podmínkou pro dlouhodobě spolehlivou funkci střešního pláště minimalizovat množství vody do střešního pláště zabudované nebo zateklé.

V souvislosti s parotěsnou zábranou je třeba také upozornit na jedno ze závazných ustanovení normy ČSN 73 0540-2:94 Tepelná ochrana budov, které se v článku 4.1 zabývá zkondenzovaným množstvím vodní páry uvnitř konstrukce. V podstatě jde o to, že:
– bez kondenzace vodní páry uvnitř konstrukce musí být navrženy stěny, stropy a střechy, u kterých zkondenzovaná vodní pára neohrozí jejich požadovanou funkci;
– s omezenou kondenzací vodní páry uvnitř konstrukce mohou být navrženy stěny, stropy a střechy, u kterých jsou splněny podmínky stanovené citovanou normou. Pro jednoplášťové ploché střechy platí, že celoroční množství zkondenzované vodní páry nemá překročit hodnotu 0,1 kg/m² za rok a pro dvouplášťové větrané ploché střechy nemá přestoupit hodnotu 0,5 kg/m² za rok (pro rekonstrukce jednoplášťových plochých střech je výše uvedený požadavek pouze doporučený).

Požadavek na vytvoření parotěsné zábrany je vyvolán jednak fyzikálními parametry vnitřního prostředí v objektu (danými teplotou a relativní vlhkostí vzduchu v zimě), jednak materiálovým provedením obalové konstrukce objektu. U střešních plášťů ovlivňuje z tohoto pohledu nutnost provedení parotěsné zábrany především druh nosné konstrukce střechy (železobeton, trapézový plech, dřevěné bednění) a výběr materiálového provedení tepelné izolace (např. expandovaný polystyren nebo izolace z minerálních vláken). Často se zapomíná na ještě jeden důležitý faktor, který může významně ovlivnit požadavky na provedení kvalitní parotěsné zábrany – tím je případné provozní souvrství střešního pláště (zelená střecha, terasa, parkoviště na střeše). Z tohoto pohledu bude jistě extrémním případem zelená střecha nad bazénem.

V českých předpisech a normách však nejsou definovány vlastnosti parotěsné vrstvy. V ČSN 73 1901:99 je uvedeno, že „parotěsné vrstvy se zpravidla navrhují z pásových povlaků podle ČSN 73 0606“ (tato připravovaná norma se zabývá povlakovými izolacemi). Mohou to tedy být jak asfaltové pásy, tak hydroizolační fólie.

Co ovlivňuje parotěsnost
Obecně je mezi odbornou veřejností vžita představa, že čím větší hodnotu faktoru difuzního odporu m má daný výrobek, tím je parotěsnější. Zapomíná se však na to, že kromě tohoto fyzikálního parametru má na parotěsnost také dominantní vliv tloušťka parotěsné vrstvy. Jiné vlastnosti bude mít z tohoto pohledu polyetylenová fólie s tloušťkou 0,4 mm a jiné asfaltový pás tloušťky 4 mm. Osobně se proto domnívám, že jedním z kritérií pro výběr vhodného výrobku, který by mohl tvořit ve střešním nebo obvodovém plášti parotěsnou vrstvu, by mohla být (tak, jak tomu je i v zahraničí) minimální hodnota jeho ekvivalentní difuzní tloušťky r_d [m], která se vypočítá ze vztahu:
r_d = m . d,

kde:
m = faktor difuzního odporu daného výrobku (bezrozměrná veličina),
d = tloušťka výrobku v metrech.

Poznámka: V zahraniční literatuře je ekvivalentní difuzní tloušťka často uváděna jako s_d.

Hydroizolační výrobky použitelné ve skladbě střešního pláště ploché střechy pro vytvoření parotěsné zábrany je snad možné rozdělit z hlediska hodnoty ekvivalentní difuzní tloušťky r_d na dvě kategorie:
je-li r_d >100 m … parobrzda,
je-li r_d >1500 m … parotěsná zábrana.

Domnívám se však, že v obou případech dochází k určité difuzi vodní páry skrz tyto hydroizolační výrobky, a proto bych doporučoval používat pro obě kategorie raději přesnější název parozábrana. Skutečně parotěsnou vrstvu lze vytvořit ve střešním plášti pouze použitím tepelné izolace z pěnového skla položeného do horkého asfaltu, s důsledně slepenými spárami v tzv. kompaktní jednoplášťové skladbě. Pokud je pěnové sklo položeno v jedné vrstvě, je možno uvažovat hodnotu faktoru difuzního odporu m = 70 000. Pokud však bude pěnové sklo položeno do horkého asfaltu ve dvou vrstvách se vzájemně vystřídanými a slepenými spárami, je možno uvažovat faktor difuzního odporu m = 700 000. S ohledem na větší tloušťku tohoto výrobku, tvořícího zároveň ve střešním plášti velmi kvalitní tepelnou izolaci, se ekvivalentní difuzní tloušťka dvouvrstvého pěnového skla potom pohybuje v řádu několika desítek kilometrů!

Skutečně parotěsnou vrstvu lze vytvořit ve střešním plášti pouze použitím pěnového skla položeného do horkého asfaltu (v tomto případě na trapézovém plechu)

V tabulce 3 jsou pro ilustraci seřazeny „parozábrany“ vzestupně dle jejich hodnoty ekvivalentní difuzní tloušťky r_d (v metrech):

Zásady pro navrhování a provádění parozábran
1. Je nutné si uvědomit, že potřebu vytvořit parozábranu ve střešním plášti ovlivňuje několik činitelů, které jsou:

a) předem dány:
– parametry vnějšího a vnitřního prostředí (teplota a relativní vlhkost),
– druhem nosné konstrukce střechy (železobeton, trapézový plech, dřevěné bednění),
– využitím střešního pláště – vytvořením zelené střechy, terasy nebo parkoviště na střeše;

b) mohou být ovlivněny:
– vhodným technickým řešením střešního pláště (klasická jednoplášťová střecha, dvouplášťová střecha),
– vhodným výběrem výrobků, tvořících především tepelnou izolaci nebo spádové vrstvy,
– správným pořadím jednotlivých vrstev ve střešním plášti.

2. Návrh nebo ověření výběru vhodného výrobku pro vytvoření parozábrany ve střešním plášti by měly vycházet z tepelně-technického výpočtu, který zohlední jak parametry vnějšího i vnitřního prostředí, tak návrh jednotlivých vrstev střešního pláště včetně uvažované parozábrany.

3. Při realizaci střechy nesmí dojít k zabudování technologické nebo srážkové vlhkosti ve vrstvách mezi parozábranou a vlastní vodotěsnou izolací střechy. Vypařování této vlhkosti je vždy problematické a dlouhodobé, někdy i nemožné.

4. Parozábrana musí být parotěsně napojena na všechny prostupující a obvodové konstrukce a prvky. Ve svých důsledcích to znamená, že parozábrana musí být důsledně vyvedena na atiku, nadstřešní zdivo a na všechny trubní i jiné prostupy střešním pláštěm. To se však týká i dodatečných prostupů střešním pláštěm, se kterými se běžně setkáváme jak u novostaveb, tak zejména u rekonstrukcí střešních plášťů průmyslových staveb.

5. Spolehlivou funkci parozábrany je proto nutné zajistit jak při návrhu, tak při následné realizaci jednotlivých detailů střešního pláště. Např. nesmí dojít k přerušení parozábrany v místě objektové dilatační spáry (viz detail dilatace).

6. Parozábrana musí být vždy vyvedena nad úroveň tepelné izolace, nejlépe až do úrovně vlastní vodotěsné izolace střechy. U asfaltových vodotěsných izolací s přechodem na svislé zdivo pomocí náběhových klínů musí být proto parozábrana vyvedena do vrchní úrovně náběhového klínu.

7. Parozábrana se obvykle umisťuje pod tepelněizolační vrstvu poblíž vnitřního povrchu střešní konstrukce. Je-li užita silikátová spádová vrstva ve skladbě střešního pláště, umisťuje se na ni.

8. Parozábrana často tvoří po omezenou dobu provizorní krytinu, která chrání interiér před poškozením deštěm v průběhu stavby. Proto by měla být odvodněna a chráněna před proražením či poškozením.

9. Parozábrana by měla tvořit ve střešním plášti ploché střechy pojistnou hydroizolační vrstvu. Proto by měla být vyspádována k odvodňovacím prvkům a měla by být odvodněna. To lze zajistit například u klasické jednoplášťové střechy dvoudílnými odvodňovacími vtoky, které dnes dodává na náš trh několik výrobců. Ve většině případů však toto odvodnění parozábrany funguje pouze po dobu výstavby, tj. po tu dobu, kdy je parozábrana, která tvoří provizorní krytinu, odvodněna spodní částí dvoudílného vtoku. Po provedení tepelné izolace střechy a po položení první hydroizolační vrstvy střešního pláště se osazuje vrchní část dvoudílného vtoku s těsnicím kroužkem, který brání proniknutí vody do střešního pláště při vzdutí vody v odpadním potrubí a zároveň zabraňuje pronikání vlhkého vzduchu z tohoto odpadního potrubí do tepelné izolace ploché střechy. Po osazení vrchní části dvoudílného vtoku již parozábrana odvodněna není.

10. V některých případech může vhodně vybraný vícefunkční výrobek tvořit ve střešním plášti parozábranu i expanzní (mikroventilační) vrstvu. Expanzní vrstva by měla být provedena vždy na silikátových podkladech (betonová mazanina, lehké spádové betony, cementový potěr apod.).

11. K parozábraně bývá obvykle (u jednoplášťových střech) přilepena tepelná izolace. I k této skutečnosti je proto nutné přihlédnout při volbě vhodného výrobku.

12. Je nutno si uvědomit, že trapézový plech, tvořící nosnou konstrukci střešního pláště, není parotěsný. V souvislosti se spárovou difuzí, ke které dochází mezerami mezi jednotlivými tabulemi trapézového plechu, se totiž jeho hodnota faktoru difuzního odporu m pohybuje orientačně kolem 770 u neutěsněného plechu a do 3200 u plechu s utěsněnými spárami (tomu odpovídá ekvivalentní difuzní tloušťka kolem 0,77 až 3,2 m pro plech tl.1 mm). Výpočet byl proveden na základě výsledků spárové difuzní vodivosti trapézového plechu uveřejněných v roce 1980 [7]. Je vždy otázkou, čím a jak kvalitně a dlouhodobě spolehlivě utěsnit podélné i příčné spáry trapézového plechu. Střecha s nosným trapézovým plechem by proto měla mít téměř vždy parozábranu. Skutečné hodnoty faktoru difuzního odporu by měl uvádět každý výrobce plechu pro jednotlivé typy plechu v závislosti na jeho rozměrech a na spárové difuzní vodivosti jeho podélných a příčných spár (je to však bohužel iluzorní přání). Bez těchto údajů jsou však trapézové plechy pro tepelně-technické výpočty téměř nepoužitelné.

13. Ze stejných důvodů není parotěsné dřevěné bednění, které někdy tvoří nosnou konstrukci jednoplášťové ploché střechy. Jeho ekvivalentní difuzní tloušťka se vzhledem ke značné spárové provzdušnosti pohybuje dokonce kolem 0,27 m! I v tomto případě se proto bez kvalitní parozábrany neobejdeme.

14. Potřebu vytvořit parozábranu ovlivňuje i výběr materiálové varianty tepelné izolace (ve vazbě na parametry vnitřního prostředí a druh nosné konstrukce):
– tepelná izolace z minerálních vláken, jejíž faktor difuzního odporu m má hodnotu cca 1,4; téměř vždy vyžaduje použití parozábrany;
– tepelná izolace z expandovaného polystyrenu, jehož faktor difuzního odporu se pohybuje v rozmezí 40 až 100, nemusí vždy vyvolat požadavek na použití parozábrany;
– tepelná izolace z pěnového skla má takové parametry, že sama tvoří velmi kvalitní parozábranu.

15. Velmi nebezpečné z hlediska následných poruch je proražení parozábrany u trapézového plechu jejím prošlápnutím nad mezerou trapézového plechu. Při použití levnějších nevhodných výrobků k tomu často dochází při pokládce tepelné izolace, která takto poškozená místa spolehlivě opticky zakryje. Výsledkem je následné poškození tepelné izolace velkou kondenzací vlhkosti. Kondenzát potom úspěšně odkapává do interiéru. Oprava takto nekvalitně provedené střechy bývá obvykle dražší než původní střešní plášť, nehledě na následné škody vyplývající z odstavení výroby nebo provozu v objektu. V tomto případě by proto měly být používány na vytvoření parozábrany jen takové výrobky, které jsou „odolné proti prošlápnutí“.

16. U lehkých střešních plášťů, jejichž nosnou konstrukci tvoří dřevěné bednění nebo trapézový plech, může dojít k velmi razantnímu perforování parozábrany (a tím i ke vzniku závad střešního pláště) při dodatečném provádění rozvodů elektroinstalace a při osazování svítidel. V těchto případech by proto měly být tyto rozvody již koncepčně řešeny v projektu tak, aby průrazy parozábrany byly pokud možno vyloučeny. Montéři elektroinstalací by měli být vždy poučeni o postupu a provádění prací.

17. Při navrhování nových i při rekonstrukcích stávajících střešních plášťů občanských a průmyslových staveb je nutno přihlédnout k očekávané životnosti objektu jako celku a zvážit i případnou změnu v jeho využití. Proto by měl být navržen i střešní plášť univerzálně tak, aby splňoval požadované parametry interiéru objektu při změně jeho využití nejen z hlediska tepelného odporu, ale i z hlediska difuze vodní páry (střechu haly skladovacího objektu může být proto někdy výhodné navrhnout i pro případné využití objektu jako prodejní haly).

Poznámka: S ohledem na výše uvedené skutečnosti upozorňuji, že problémy mohou vzniknout také při proražení parozábrany při provádění sond do stávajícího střešního pláště. Doporučuji proto, aby v tom případě byla sonda provedena tak, aby bylo možné stávající parozábranu opravit. K tomu je možné často s úspěchem v případě parozábran z asfaltových pásů použít samolepicí asfaltové pásy. Často ještě závažnější závady vznikají při dodatečných prostupech střešním pláštěm, a to jak u novostaveb, tak u rekonstrukcí střech. Pracovníci některých realizačních firem si často vůbec neuvědomují, jaké závady střechy mohou jejich „odborné“ zásahy při perforování parozábrany vyvolat.

Proražení parozábrany kotevními prvky
Pokud se jedná o proražení parozábrany kotevními prvky, je možné v souvislosti se závěry profesora Mrlíka [7] uvést, že při perforaci parozábrany nad 1 % její plochy nezáleží na materiálovém provedení parozábrany, a ekvivalentní difuzní tloušťka takto poškozené parozábrany klesá vždy pod hodnotu r_d = 0,27 m. Podle [7] „měření ukázalo, že při stejném podílu plochy otvorů jsou u malých otvorů hodnoty r_d nižší než u stejně velké plochy vytvořené z několika otvorů“. Ve svých důsledcích to znamená, že velké množství malých perforací parozábrany je horší než několik velkých otvorů o stejné ploše. Upozorňuji však, že při použití 9 ks kotevních prvků na m² v rozích střechy (kotevních prvků bývá zpravidla méně) má teoretická perforace parozábrany hodnotu 0,016 % plochy (při průměru šroubu 4,8 mm, používaného obvykle do trapézového plechu). Skutečná hodnota perforace bude významně nižší, protože otvory budou zaplněny dříkem kotevního šroubu. Bude se tedy jednat spíše o spárové proražení parozábrany po obvodě kotevního šroubu.

U kotevních šroubů do betonu a zejména u rozpěrných kotevních šroubů do betonu může být vliv perforace parozábrany vyšší ze tří důvodů:

1. Kotevní šrouby, a zejména rozpěrné kotevní šrouby, mají větší průměr (až 10 mm, teoretická perforace pro 9 ks kotevních prvků na m² má již hodnotu 0,071 % plochy).

2. Otvory jsou předvrtávány příklepovou vrtačkou, takže může dojít, zejména u parozábrany z fólií, k jejímu roztržení ve větší ploše, než je uvažovaný průměr vrtaného otvoru do betonu.

3. Pro zajištění spolehlivého odvodu vyvrtaného materiálu z vrtaného otvoru se obvykle doporučuje při vlastním vrtání vícenásobné vytahování vrtáku až o 20 mm z otvoru! Proto může dojít k většímu poškození parozábrany.

U střech nad vlhkými provozy však může perforace parozábrany sehrát negativní roli, takže je spolehlivější se v těchto případech jakékoli perforaci parozábrany raději vyhnout. Pokud už je z jakýchkoliv důvodů nutné použít kotvení do trapézového plechu v prostorách s větší relativní vlhkostí vzduchu, je zde nutné zvážit nebezpečí kondenzace na hrotech kotevních šroubů. Kotevní šrouby tvoří v souvrství střešního pláště tepelné mosty a jejich povrchová teplota se může dostat pod hodnotu rosného bodu.

V odborné literatuře u nás dostupné však bohužel není nikde uvedeno, jak se projeví perforace použité konkrétní parozábrany určitými kotevními prvky na výpočtové hodnotě jejího faktoru difuzního odporu m. Obecně lze při porušení parozábrany kotevními prvky stanovit výpočtovou hodnotu faktoru difuzního odporu dle vztahu:
m_v = m_n . z,

kde:
m_v = výpočtová hodnota faktoru difuzního odporu,
m_n = normová hodnota faktoru difuzního odporu,
z = součinitel podmínek působení (z < 1).

Součinitel podmínek působení z je však nutné stanovit pro dané kotevní prvky experimentálně pro každý konkrétní výrobek tvořící parozábranu. Dle výsledků měření profesora Mrlíka byly například stanoveny hodnoty součinitele podmínek působení z, uvedené v tabulce 4, publikované v [5]. Tabulka je zpracována pro podíl plochy otvorů vytvořených hřebíky procházejícími PE fólii tl. 0,085 mm sevřenou mezi deskové materiály. Jak je možno z uvedené tabulky odvodit, sníží se při perforaci fólie o ploše otvorů 0,1 % její faktor difuzního odporu o 70 %! Bohužel není k dispozici podrobnější rozlišení v oblasti podílu otvorů mezi 0 % až 0,1 %, kdy součinitel podmínek působení z skokem klesá z hodnoty 1 na hodnotu 0,3! Perforace parozábrany například kotevními šrouby do trapézového plechu totiž v nejnepříznivějším případě nedosahuje (jak již bylo uvedeno) hodnoty 0,016 % a její skutečný podíl bude pravděpodobně ještě nižší. Svoji roli zde však dle mého názoru sehrávají i parametry vnitřního prostředí v objektu. Zejména u budov s vyšší teplotou v interiéru v zimě a s velkou relativní vlhkostí vzduchu by zanedbání perforace parozábrany kotevními prvky mohlo vyvolat problémy s kondenzací vlhkosti ve střešním plášti.

S ohledem na určitou míru spolehlivosti se proto nabízí k úvaze použít vždy kvalitní parozábranu s vysokou hodnotou m (a s větší tloušťkou) a tu snížit v tepelnětechnickém výpočtu o určitou hodnotu odpovídající podílu perforace konkrétními kotevními prvky. Ing. Šála uvádí v [8], že „skutečnou difuzní vlastnost vrstvy v zabudovaném stavu často vystihuje snížení materiálové hodnoty (tj. faktoru difuzního odporu m) o řád i více“. Ve skutečnosti to tedy znamená výpočtové snížení faktoru difuzního odporu m na 10 % původní hodnoty.

Prostup samovrtným kotevním šroubem skrz parozábranu do trapézového plechu se zdá být z pohledu její perforace ohleduplnější, než perforace příklepovou vrtačkou při předvrtání většího otvoru pro rozpěrný šroub do betonové konstrukce nebo perforace vrtačkou pro vrut do dřeva. Z tohoto pohledu bude pravděpodobně spolehlivější parozábrana z modifikovaného asfaltového pásu (SBS), který je obvykle až 10krát silnější než například parozábrana z PE fólie.

Bez nutnosti perforovat parozábranu kotevními prvky lze i v případě nosné konstrukce z trapézového plechu použít s úspěchem pouze tepelnou izolaci z pěnového skla, které v případě vytvoření tzv. kompaktní střešní skladby vytvoří současně nejkvalitnější parozábranu (při dodržení nezbytných technologických podmínek).

Prvořadým kritériem, zda lze vůbec použít kotvený systém střešního pláště, jsou parametry vnitřního prostředí v mís