Umíte třídit odpad?

Určit, kam nechtěné předměty patří, je úkol nelehký a jejich výrobci nám v něm zrovna dvakrát nepomáhají. Vlastně naopak. Skoro to vypadá, jako kdyby pro nás chtěli připravit spíše hlavolam než jednoduchý návod, kam s tím. Asi si myslí, že máme moc volného času.

Zaměřme se nejprve na obalové materiály. První úkol je najít potřebné značení. Pokud se tedy výrobci vůbec obtěžují tuto informaci na obalu uvést, k čemuž je zatím nikdo bohužel nenutí. Pokud ale přeci jen značení (často za pomoci lupy) objevíte, čeká vás úkol druhý – rozluštění vítězoslavně nalezeného kódu. Ten může mít hned několik podob.

Materiál, ze kterého byl obal vyroben, může být označen podle svého písemného kódu (např. PET pro Polyethylentereftalát), nebo podle svého identifikačního kódu (např. pro PET je to číslo 1). Objevit se mohou také obě informace vedle sebe. Číselné kódy bývají uvedeny uprostřed grafického symbolu trojúhelníčku složeného ze tří šipek, tzv. Möbiovy smyčky, a písemného kódu pod ním. Můžete se ale setkat s prostým potiskem „PET“ bez přidaného symbolu.

Tajemná řeč kódů

Ale tuto informaci běžný spotřebitel při třídění odpadů nehledá ani nepotřebuje. Jediné, co ho zajímá, je, do kterého z kontejnerů použitý obal vyhodit: zda patří mezi plasty, kovy, papír, sklo, kartony, bioodpad, nebo do směsného odpadu. Popřípadě, když některý z vyjmenovaných kontejnerů chybí, který ho může zastoupit. Ideálně by stačil malý piktogram kontejneru v odpovídající barvě. To by bylo ale příliš snadné. Takže zpět do ­reality.

Když najdete na obalu, s nímž si nevíte rady, uvedený číselný či písemný kód, stačí si „jen“ na internetu vyhledat, do jaké kategorie daný materiál patří, a podle toho jej vytřídit (např. označení PET a číslo 1 spadají do kategorie plastů, patří tedy do žlutého kontejneru).

Označen však bude vždy pouze materiál, ze kterého je vyrobena nosná část obalu (v případě PET lahve to bude tedy samotná lahev, a ne etiketa nebo víčko). Stejně tak se neoz­načují různé visačky, štítky, uzávěry a ­podobně.

Tím se dostáváme k nejproblematičtější části třídění odpadu, kterou jsou tzv. kompozitní materiály. Jsou složené z různých materiálových skupin, které od sebe nejde ručně oddělit. Tento druh obalů zatím bohužel není možné recyklovat, a patří tak do směsného odpadu. Jedinou výjimku tvoří nápojové kartony označené C/PAP (resp. 84), které se třídí buď do speciálních kontejnerů nebo do kontejneru na plasty.

Ne vždy je ale obal obalem složeným, i když se tak na první pohled může jevit. Někdy připomíná hliníkovou folii, ale ve skutečnosti může jít o plast s nástřikem nebo lakem. Napovědět může právě označení materiálu. Nebo zkuste obal zmačkat. Pokud se vrátí do původní formy, jedná se pravděpodobně o plast. Pokud se zohýbá, jde nejspíš o hliník. Pokud ale značení na nechtěném předmětu nenajdete, nezbývá než se spolehnout na vlastní uvážení, zda se dá obal třídit.

Tuky do kanalizace nepatří

Jiný problém představuje mastnota a oleje, které zbudou na pánvi a které většinou končí ve WC míse nebo v dřezu. Právě do kanalizace by se ale vůbec dostat neměly. Mohou ucpat potrubí, a pokud se jim podaří doplout až do čističky odpadních vod, musí pak být složitě z vody odstraňovány, aby nakonec skončily na skládkách nebo spalovnách. Tam je raději pošlete rovnou, ušetří se tak hodně energie a komplikací (a peněz).

Nejlepší je přebytečný olej slít do lahve nebo nasáknout do papírové utěrky a vyhodit do směsného odpadu. Prázdnou lahev od oleje nejprve vypláchněte mýdlovou vodou, nebo ji rovnou hoďte do směsného odpadu. V malém množství se dá olej také kompostovat, v některých zemích se lze dokonce setkat se speciálními popelnicemi na použitý kuchyňský olej, a to překvapivě i v České republice (i když jde zatím řádově jen o stovky kusů).

Pokud se chystáte vyhodit nějaký netradiční předmět, který zjevně nespadá do žádné zmíněné kategorie, mohou vám poradit ve sběrném dvoře (kde od vás zdarma převezmou veškerý odpad). Mezi nejčastější příčiny návštěvy sběrného dvora patří elektroodpad, baterie, nebezpečný a objemný odpad a další.