TEPLO V DOMĚ, část 3.: Z hořáků a ze zásuvky

Předchozí část seriálu najdete zde.

Skeptici se přesto nechávají slyšet, že kupříkladu právě tato dvě topná média kromě svých nesporných předností představují rovněž značnou závislost na dodávkách, nejistotu a cenovou nestabilitu. Naopak ve prospěch plynu jednoznačně hovoří jeho vysoká výhřevnost, čistý provoz a snadná obsluha, jednoduchá regulace provozu i šetrnost k životnímu prostředí.

Co ovlivňuje výběr systému

U dnes už „samozřejmých“ úsporných domů se standardně počítá s relativně velmi nízkou potřebou tepla na vytápění, a proto lze volit například plynový kondenzační kotel: je-li v domě přípojka a komín, jde o efektivní způsob vytápění. Výhodná je zejména kombinace s velkoplošným (například podlahovým) vytápěním a také s externím zásobníkem k přípravě teplé vody.

V nízkoenergetických a pasivních domech ovšem stejně efektivně fungují i velkoplošné elektrické sálavé systémy. Z hlediska vstupních nákladů se totiž elektrické podlahové vytápění v porovnání s teplovodním vyznačuje jednodušší a levnější instalací a tato technologie navíc umožňuje využití tzv. nízkého tarifu za elektřinu nejen k vytápění, ale i k provozu dalších spotřebičů.

A jak je to s vytápěním staršího, kamenného nebo zděného, nezatepleného domu? Zde je třeba při volbě nového systému vytápění vycházet zejména z výpočtu tepelné ztráty domu (tu spočítá projektant specialista). Od toho a lokálních podmínek se odvíjí výběr zdroje tepla a návrh topného systému. Nejčastějším řešením je výměna starého kotle za nový nebo za tepelné čerpadlo, zdrojem však může být i krb či krbová kamna s výměníkem, nezřídka kombinace uvedených možností.

Komín, trubky, radiátory…

Dříve se v rodinných domech běžně ­používal samotížný systém oběhu vody, který vycházel z rozdílných teplot – ohřátá voda stoupá vzhůru a vytlačuje studenou, ta padá dolů, následně se v kotli opět ohřeje, znovu stoupá vzhůru. V tomto systému se používaly kovové rozvody o větších průměrech a zpravidla těžká otopná tělesa z litiny, kvůli znač­nému objemu vody se systém poněkud hůře reguloval.

Dnes se při rekonstrukcích topení většinou sází na nucený oběh vody s oběhovým čerpadlem. Alternativou může být podlahové vytápění, kdy trubky zmizí v podlaze. Podlahové vytápění se často kombinuje s konvektory, které se navrhují v blízkosti oken (balkonových dveří a tzv. francouzských oken) a slouží jako tepelná clona.

Při změně zdroje tepla budete mimo jiné řešit i to, zda ponechat starý komín, rekonstruovat ho, vyměnit za jiný nebo se ho zbavit. Komín je třeba u všech kotlů na tuhá paliva i na plyn (kromě turbokotle, který spaliny odvádí obvodovou stěnou do vnějšího prostoru). A i když ho neplánujete využívat k odtahu spalin z topení, je lepší komín ponechat a případně ho využít k odvětrání koupelen či odtahu digestoře.

Plyn v současnosti

Současné plynové kotle využívají buď nízkoteplotní či kondenzační techniku. Vyrábějí se od výkonu kolem 5 kW, jejich účinnost přesahuje 90 %. U kondenzačního kotle, využívajícího teplo ze spalin, pak dokonce více než 100 %. Přesto budete i při rozhodování o nákupu plynového kotle řešit dilema: vsadit na lacinější klasický (konvenční, teplovodní) kotel, nebo si pořídit sice dražší, výkonnostně a co do komfortu ale rozhodně lepší kotel kondenzační? Jejich pořizovací cena je sice v průměru asi o 20 tisíc Kč vyšší, dosahují však nižších provozních nákladů (úspory asi 20 %, což je zhruba 4,5 tisíce Kč/rok při návratnosti 4 až 5 let).

Podle odborníků z Ekowattu pro běžný rodinný dům se šesti radiátory představují investici od osmdesáti do sta tisíc. To za předpokladu, že budova má plynovou přípojku, normám odpovídající komín a instalace kotle nebude vyžadovat další stavební úpravy. Rozdíl v pořizovacích nákladech na instalaci teplovodního vytápění plynovým kotlem se samozřejmě liší dům od domu.

Využití kondenzace

Technologie kondenzace spočívá v ochlazování spalin dřív, než uniknou do ovzduší. Teplo uvolněné ze spalin, které by u klasického kotle „uletělo komínem“, je předáno topnému médiu a zvyšuje tak účinnost vytápění. Pro kondenzační kotle je nejvhodnější topný systém s teplotním spádem 45–50/30 °C, s velkou otopnou plochou radiátorů nebo s podlahovým vytápěním. Ovšem pozor, při kondenzaci vzniká značné množství tekutiny, tzv. kondenzátu, který je třeba odvést do kanalizace. Tyto kotle musí tedy být napojeny na kanalizaci a mít komín přizpůsobený kondenzaci.

Přímotopy

K nejpoužívanějším patří tzv. konvektory s přímou přeměnou energie elektrické na tepelnou („foukají“ na vás teplý vzduch s pomocí přídavného ventilátoru), sálavé panely s infračerveným zářením a elektrické podlahové topení s kabely a rohožemi. Přeměna elektřiny na teplo je okamžitá a prakticky bezeztrátová. Přímotop tedy „vyrábí“ teplý vzduch, infrapanel produkuje infračervené záření, ohřívající stěny a předměty a teprve druhotně i vzduch. Existují i hybridy obou systémů, tzv. sálavé přímotopy.

Elektrické akumulační vytápění

Nejpoužívanějším typem „akmulaček“ jsou tzv. statická kamna. Při nočním „nabíjení“ (na levnější proud) se ohřejí a během dne vyzařují energii do prostoru (menší část energie předávají konvekcí). Modernější verzi systému představují dynamická akumulační kamna s tepelně izolovaným vnějším pláštěm a ventilátorem.

Teplo pod podlahou

Podlahové topné kabely nebo rohože se snadno instalují, leží těsně pod vyhřívanou vrstvou, což zlepšuje účinnost i regulaci vytápění. Výhody? Sálavé teplo nezpůsobuje nepříjemné vzdušné proudění (nešíří se prach). Při subjektivně stejném pocitu tepla lze snížit výkon topného systému o cca 2 až 3 °C a tak snížit spotřebu energie.

Další část seriálu najdete v této rubrice příští týden.