Všech asi 30 druhů konikleců naleznete na severní polokouli, především v Evropě a západní Asii, několik druhů i v Severní Americe. Některé rostou jako skalničky, jiné jsou spíše stepní druhy hlubších, na živiny bohatších půd, horské koniklece zase nejčastěji naleznete na loukách či pastvinách. Jsou tak blízce příbuzné sasankám, že by je někteří botanici sloučili do jednoho rodu, nebo některé druhy mezi sasanky přeřadili. Také mezi jednotlivými druhy jsou jen malé rozdíly, mnohé jsou si velmi podobné.
Nejčastější druhy
Z původních druhů se nejčastěji pěstuje koniklec německý (Pulsatilla vulgaris) a koniklec velkokvětý (P. grandis). Koniklec německý je druh západní Evropy, vyskytuje se od Anglie po Německo a na sever zasahuje do jižní Skandinávie, u nás neroste, pouze je vysazován. Vykvétá zároveň s rašením listů (ty jsou složené, zpeřené do mnoha desítek až stovek úkrojků).
Koniklec velkokvětý nejdřív vykvete, mnohem méně zpeřené listy vyrůstají až po odkvětu. Roste od Moravy směrem na východ a jihovýchod Evropy. Ze všech našich druhů je právě koniklec velkokvětý vyhledáván nejvíce, velmi atraktivní jsou jeho nápadné květy. Přesazování z přírody končí většinou neúspěšně. Mnohem lepší je pěstovat tento druh ze semen, která klíčí velice dobře. Koniklece naší přírody patří mezi zvláště chráněné druhy rostlin a za jejich poškozování, trhání nebo sběr hrozí pokuta až 10 000 korun.
V zahradnických firmách ovšem najdete řadu dalších druhů i hybridů, oblíbený je koniklec alpínský (P. alpina) s bílými nebo žlutými květy, který pochází z evropských hor a Kavkazu. Častý je i koniklec albánský (P. albana) rostoucí od Balkánu po Kavkaz a Írán nebo koniklec horský (P. montana) z Alp a Balkánu. Koniklece se snadno kříží a šlechtitelé toho hojně využívají. Cení se především kříženci s bílými, žlutými a růžovými květy, zajímavé jsou i hybridy „plnokvěté“ (s hluboce dřípeným okvětím).
Snadné pěstování
Pěstování není složité, ze zahradnického hlediska je lze rozdělit na dvě skupiny. Koniklece velkokvětý, luční, slovenský a zahradní hybridy vyžadují propustnou, lehkou, hlubší půdu obsahující vápník a plné slunce, sucho snášejí velmi dobře. Hodí se do skalek, do suchých trávníků na slunná místa v zahradě, kde je nepřerůstá vysoká tráva. Mezi jednotlivými trsy nechte již při výsadbě mezeru nejméně 40 cm, protože starší, dobře rozrostlé trsy nesnášejí přesazování. Nesázejte je mezi bujně rostoucí trvalky a keře, které by je stínily a utiskovaly.
Druhou skupinu tvoří koniklec jarní, bílý a vzácné horské druhy, které vyžadují kyselou půdní reakci s obsahem rašeliny, místo s lehkým zastíněním a stálou půdní vlhkostí. Půda by měla obsahovat jen málo živin a především nesmí být přehnojená dusíkem.
Pro všechny druhy koniklece platí, že díky kůlovitému kořenu dospělé rostliny špatně snášejí přesazování. Semena vysévejte ihned po dozrání v létě, nažky se dlouhým ochmýřeným přívěskem samy zakroutí do země. Povrchový výsev umístěte do studeného pařeniště, kde musí projít asi tříměsíční periodou chladu. Zjara, po vyklíčení rostlinek zvyšte zálivku. Zhruba rok po výsevu by měly být semenáčky dostatečně velké, aby šly opatrně rozsadit do jednotlivých květináčků. Mladé rostliny kvetou většinou již ve třetím roce. Pokud množíte kultivary, musíte počítat s barevným i tvarovým rozpadem potomstva.
Nebezpečná krása |
| Kvetoucí koniklece jsou krásné, ovšem pozor, jako druhy z čeledi pryskyřníkovité (Ranunculaceae) jsou značně jedovaté! Obsahují alkaloidy ranunculin a protoanemonin, které při požití vyvolávají zvracení, průjmy a poruchy nervového systému. K otravám však nedochází příliš často, protože rostlina má tak hořkou chuť, že nedovolí pozřít větší množství. Sušením se jedovaté látky rozkládají a toxicita klesá, koniklece se dokonce v menší míře využívají v lékařství. Dříve se věřilo, že kořen koniklece dokáže zahnat morovou nákazu. |
