Zahrada bez hranic

Než aby je už od rozbřesku provázel „bábel“ velkoměsta, rozhodla se Jaromíra Jarošová se svým mužem Radkem prožít život na dědině. Na úpatí Buchlovských hor pro sebe a své tři dcery našli vytoužený klid a hlavně dostatek místa k vytvoření zahrady, o které už dlouho snili. S okolní krajinou vytváří těsné pouto, že ani nepoznáte, kde začíná a kde je jí konec.

„Stejně úzce spjatá je zahrada i s námi,“ říkají majitelé. Život bez pohody, které jim denně servíruje plnými hrstmi, si prý už neumějí představit. „Od roku 2003, kdy jsme se sem přistěhovali, jsme vlastně permanentně na dovolené,“ směje se Jaromíra. Jedním dechem však dodává, že větší vzdálenost od města si žádá více času na rozvoz dětí do škol a důkladnější plánování nákupu potravin.

Přáním manželů byla prostorná zahrada, kde by děti mohly střílet z luku, běhat a hrát si na schovávanou. Proto k pozemku, na němž kdysi stála usedlost prarodičů, přikoupili další parcely a zahradu nenásilně včlenili do krajiny pomocí stromů a keřů, bez neprůhledných plotových bariér. Díky „vypůjčeným“ výhledům do luk, polí a lesů tak vytvořili dokonalou optickou iluzi zahrady bez hranic.

Pomocná ruka architekta

Rozsáhlou modelací terénu prošel pozemek v údolí řeky Litavy v blízkosti chřibských lesů po dokončení hrubé stavby rodinného domu. „Šlo nám především o to, abychom měli možnost vyjít z obývacího pokoje přímo na rovinatou terasu, na niž bude zahrada plynule navazovat,“ vysvětluje Radek.

Na pozemek se navezlo velké množství vrchovatě naložených vozů zeminy, aby mohl vzniknout kýžený mírně se svažující terén s pohledově příjemnými oblinami, jenž napodobuje nenucený ráz okolní zvlněné přírody.

Jak majitelé přiznávají, neodvažovali se, navzdory jasné představě o výsledném vzhledu, započít osázení mohutného pozemku bez odborného dohledu zahradního architekta. „Nechtěli jsme nic přeplácaného, ale ani stroze formálního. Naše ideje povznesla a převedla do reality inženýrka Jana Vrbasová, která nás nadchla zálibou v organických liniích, jež nechávají vyniknout zajímavé struktuře rostlin.

Zelená pýcha

Vzpomínky na rozblácenou půdu plnou kamení odvál čas. Dnes se na ploše půldruhého hektaru rozlévá jako smaragdový oceán hustý, „na ježka“ střižený travnatý koberec, který se při každém došlapu měkce prohne jako polštářek z mechu. Za jeho pěstěným vzhledem stojí pravidelné sečení. V tom, jestli se na zahradě pracuje nebo lelkuje, nevidí Radek s Jaromírou příliš rozdíl. Radost jim dělá obojí. „Zvlášť rádi sečeme trávník. Zahrada pak vypadá jako ze žurnálu a podmanivě voní.“

Nepředstavujte si však žádný golfový green. Z tohoto trávníku září zlatem svých květů pampelišky doprovázené modrými klásky zběhovců, na každém metru čtverečním najdete sedmikrásku a při troše štěstí i čtyřlístek. Jakmile zelenou plochu zalije slunce, ozvou se čmeláčí královny a včely, které Jarošovi chovají ve třech nástavkových úlech. Kromě opylovačů tu poletují ledňáčci s volavkami i početná hejna vlaštovek. Jako magnet je sem přitahuje hladina rybníka zrcadlící se na pomezí nejspodnější části zahrady, kudy se vine přítokový potůček.

Jaro ve znamení jabloní

„Říká se, že zahrada učí člověka trpělivosti. Nás ale překvapuje, jak rychle všechno roste. Zpočátku vypadala jako prázdná nádoba, neuplynulo ani deset let a máme pocit, že je naplněná po okraj, jako by tu byla odjakživa,“ říká Jaromíra. K jejím favoritům jarního období patří rozkvetlé jabloně. Vedle tradičních jedlých odrůd přispívají k jarní nádheře také okrasné druhy, z jejichž úrody se v zimě radují kromě jiných i černí kosi.

Ze zbytků ranní mlhy vystupují siluety vrby bílé a stařičké třešně s vypaseným kmenem. Prostor mezi zelenými obry tu a tam citlivě zaplňují ostrůvkové záhony s dekorativními trávami, jehličnany a listnatými keři, jako jsou svídy, dřišťály, tavolníky, zlatolisté neopadavé brsleny Fortuneovy, kolkvície kvetoucí v něžně růžové barvě či zřídka vídané kaliny řasnaté. Ve svahu pod terasou bohatě nakvétají bochánky sněhobílých štěničníků v kombinaci s nízkými kostřavami.

Nic však nepředvádí takovou chuť do života jako barvínek neboli brčál. Drze vrůstá do přízemních keřů skalníků, plete se pod nohy sloupovitým tisům, stálezeleným pěnišníkům, a kdyby mohl, překryl by bujnými výhony i dlažbu na terase. Jakmile však ukáže své typicky větrníkovité květy v šeříkově fialkovém odstínu, je mu odpuštěno.

Všechny rostliny, ať ukázněné, nebo divočejší, přinášejí Jaromíře a Radkovi velikou radost a chuť trávit na zahradě každou volnou chvilku.