Zahradnické pábení a pocit nekonečna

Výtvarník Oldřich Mikuláš Dufek je sběratelem nejrůznějších zdánlivě nepotřebných věcí, které v jeho ateliéru ožívají a v kontextu přírodní zahrady pak mění zpravidla svoji původní funkci a často také svůj význam. Asi nejvíce předmětů obdržel od svých kamarádů v době, kdy se rozhodl v recesi kandidovat na prezidenta republiky. Zahrada se měla přejmenovat na Dufkoland a on měl se svojí družinou přesídlit do barokního zámečku v Lánech.

Zahrada žije příběhy

„V sedmdesátých letech minulého století tady rostly pouze švestky a jabloně. Staré stromy jsme vykáceli, vysázeli nové, přibývaly také jehličnany, keře a nejrůznější květiny. Ze starého ovocného sadu se postupně stala moderní krásná přírodní zahrada a z nevýrazné víkendové chaty naše bezkonkurenční celoroční bydlení,“ začínají své vyprávění majitelé poměrně rozsáhlého pozemku (1 650 m2), ukazují všechna zákoutí zahrady a s úsměvem vysvětlují funkce a významy všech podivných artefaktů.

Čestné místo u vstupu za historickou závorou se zvonci má důmyslný přístroj pro válečné odposlechy – a to hned vedle staré vojenské helmy, která naopak slouží pro mírové účely, jako pítko pro ptáky. Pod stromy se nachází také velký ruský samovar po výbuchu propanbutanové lahve, který byl tak zajímavě pomuchlaný, že jej prostě nešlo vyhodit.

U pečlivě skrytého bazénu s vyčnívajícími dobovými cedulemi najdeme lehátko z legendárních klánovických lázní, z trávy vykukují dvě velké hlavy odlité ze sádry podle barokních soch Ignáce Františka Platzera z kopule chrámu svatého Mikuláše v Praze. Před domem pod okny ateliéru nelze přehlédnout dvě výrazně červené komínové roury zasazené do záhonu, které vypadají jako periskop, ale slouží jako praktické světlo pro dům a zahradu.

Nepřehlédnutelná je také socha psa Dijonka, kterou výtvarník připravuje na výstavu Klubu chovatelů českých teriérů. Zahrada i dům jsou dokonalou dílnou a rájem surrealistů nebo alespoň recesistů ve stylu Járy Cimrmana. 

S pocitem nekonečna

Rodinný dům na masivní pískovcové podezdívce je částečně „po anglicku“ porostlý přísavníkem pětilistým, intimitu obstarává i stříhaný plot z lísek a vzrostlé jehličnany a listnáče po obvodu pozemku. O blahodárný stín se stará starý rozložitý ořešák, pod nímž je krásné místo s bílými křesly a stolečkem pro malování i odpočinek.

Do volného prostoru se rozebíhá bravurně střižený trávník a mezi vřesy, vřesovci, okrasnými travami a kosatci se ukrývá kulatý bazén obložený oválnými kameny. Za ním vyčnívá plaňkový plot vyzdobený barevnými hrníčky s nezbytným strážcem – podivně se tvářícím hastrmanem od přítele keramika. V zadní části zahrady se nachází dřevěná kůlna na nářadí, kompost a praktická zeleninová zahrádka, kde v současné době kralují dýně hokaido.

„Nejsme žádní zahradníci, vše jsme budovali postupně přirozenou cestou pokusů a omylů. Hlavně hrnkové květiny v keramických květnících plní roli stěhovavých solitér,“ vysvětlují manželé Dufkovi a ukazují na „relativně stacionární“ pestré záhony gerber, tulipánů, hortenzií a rododendronů. Součástí celé té květinové krásy je i takzvaná Krakonošova zahrádka plná voňavých bylinek a treláže popnuté vistárií.

„Naší snahou je vytvořit pocit nekonečna, který se vlní sem a tam. Stojí to dost námahy, asi tak dvě hodinky denně,“ dodává nad šálkem čaje Oldřich Dufek a chlubí se jedním z nejčerstvějších artefaktů, který patří do zlatého fondu: ptačí klec s figurkou ježka, kterou zavěsil na starý ořešák a hrdě ji nazval Pocta Jaroslavu Foglarovi. Co se týče dalších plánů se zahradou, jen mávne rukou a tajemně prohlásí: „Zatím to necháme, jak to je. Do prezidentských voleb je ještě daleko.“